Další na řadě je fandom, ke kterému jsem se odmítala vrátit. Kdysi to byla moje topka, kterou jsem žila. Dnes se od toho snažím držet dál. Proto byla tahle povídka velkou výzvou. A bez humoru to nešlo! Ani bez ošklivých vzpomínek.

* * *

Trávit čas venku bylo skoro nemožné. Kdykoli, kdy vystrčil nos ze svého skromného příbytku, který si před několika měsíci zařídil, zalitoval, že s tím, že bude jednoho ze Skywalkerovic potomstva hlídat, kdy souhlasil. A nebylo tomu jinak ani dnes, kdy mu z pohledu do lednice bylo jasné, že s takovou dlouho nevydrží.

S povzdechem lednici zavřel. Moc rád by se poskládal do nejúspornějšího tvaru a vměstnal se dovnitř. Síležel to nebylo možné. Ze zoufalé touhy po zábavě vyzkoušel snad všechno – včetně meditace, která vyžadovala soustředění, jakého na tomto místě nebyl schopen, i pečení, k němuž nepotřeboval troubu, stačilo mu vyjít ven a počkat, až zdejší dvě hvězdy vykonají své.

Vůbec se mu nelíbilo, že neměl ani jedno sousto. Sice jídlo na planetě Tatooine stálo za starou rozjetou žábu, ale když už nic, alespoň zasytilo. Ani mistr Jedi si nemohl dovolit hladovět. Ne, kdepak, Síla byla mocná, ale ne tak mocná, aby zaplnila zdánlivě konečně velký prázdný žaludek.

Uhladil si narezlé vousy. Souhlasil, že bude na malého Luka dávat pozor, to však ještě netušil, že ho čeká život v poušti. Párkrát tuto planetu navštívil – předtím celkem asi jednou – a nelíbila se mu natolik, že by tu chtěl dobrovolně strávit zbytek života.

Sbalil si všechno, co by ve městě mohl potřebovat; kredity – tentokrát nejen republikové, ale i ty, které se běžně používaly ve zdejších končinách, vak, do nějž naskládá potraviny, a šátek, který si hned ovázal kolem hlavy.

Pohled mu padl na lesklý předmět, který se válel pod stolem. Bál se, že ho s sebou bude nosit a někdo mu ho sebere, ale pravda byla, že se k jeho použítí ještě nedostal. Světelný meč ležel na zemi, sedal na něj prach. Už ho ani nestíral, vítr by sem dostal písek a musel by to udělat znovu.

Ani dnes se pro něj nesehnul. Tady byl v poušti. V celé galaxii umírali poslední mistři Jedi, které rozkaz 66 nevyhladil. I nad ním hopsal pomyslný křížek, který značil nutné odstranění. A pokud byla pravda, že Anakin přežil, bylo dost možné, že jeho hlava měla vysokou cenu – vyšší, než jakou si uměl představit.

Mistr Jedi. Ještě to není tak dlouho, kdy si tak mohl říkat. Nyní mu meč zbyl jako upomínka na lepší časy, kdy sice byla válka, ale měli na své straně sílu spousty rytířů a přátelství.

Zabalil se do hadrů, které se staly jeho denním úborem a velmi brzy nahradily typický úbor rytíře Jedi. Bez rozmyslu vzal do ruky blaster. Neměl ho rád, na rozdíl od meče byl podivně chladný a cizí. Tak že by aspoň dnes…?

Sehl se ke skromnému lůžku a prsty pohladil rukojeť. Chyběl mu. A dokud ho nesevřel v pěsti, ani si neuvědomoval, jak moc. Hleděl na to svítivé prodloužení paže jako na něco svatého.

„Přeci jen jsi neodolal, Obi Wane,“ prolomil ticho narušované hučením větru tichý hlas.

Obi Wan meč zasunul zpátky a otočil se přes rameno na svého starého mistra. Nedokázal uvěřit svým očím. Mistr Yoda měl pravdu, bylo to možné. Ale po tolika pokusech už to vzdal. A teď tu před ním stál – a on se ani nemusel snažit.

„Mistře Qui Gone,“ vyrazil ze sebe skoro bez dechu.

„Vezmi si ho s sebou,“ vyzval ho duch.

„Ale… jak je to možné?“

Odpovědi se mu nedostalo. Stejně záhadně, jako se objevil, duch zmizel. Zanechal v bývalém mistrovi jen pochyby a nepochopení, jejž se nemohl zbavit, ani když pohladil meč znovu.

„Ne, vraťte se! Prosím! Co mám dělat?“ žadonil na kolenou.

Nezvedal se, dokud ho do reality nevrátilo zakručení v žaludku. Možná jen blouznil z hladu a z vedra. To bylo běžné a stávalo se mu to často. Proto nakonec nechal mistra mistrem a vyšel z domu ven.

V rukávu neschovával blaster. Skutečně si s sebou na výpravu za potravou vzal svůj věrný meč, pravý nástroj rytíře Jedi.