Pátá vlna je série, k níž jsem se dostala náhodou. První knihu jsem si zamilovala, pokračování už bylo slabší, ale v srdci pro ně místo mám. Ačkoli na Y/A literaturu vůbec nejsem, ráda vzpomínám na dny, kdy jsem to četla. Proto dnes přináším krátkou jednohubku na ikonickou scénku z prvního dílu.

Chtěla bych ji věnovat NikaSyn, jedinému čtenáři Páté vlny, kterého jsem měla tu čest poznat, ale nebojím se říct, že i nejsympatičtějšího.

* * *

Mám strach.

To je to jediný, na co dokážu myslet. Kam zmizel ten Tlumič, co mi dýchal na záda? Vyčkává, až vystrčím nos? Vystřelí mi mozek z hlavy, sotva ji ukážu venku?

Stiskl jsem ránu na břiše silněji. Drahý Bože, jak jsi mohl dopustit, že se tohle děje? Cizáci si přišli vzít náš svět a ty to sleduješ, jako by to byla jen krutá část nějaký velký hry. Viď, že nás všechny spasíš? Všechny naše duše posbíráš a vezmeš je k sobě?

Zavřel jsem oči. Už jsem zamumlal všechny modlitby, co znám. Ta pitomá kniha mi tvrdila, že na konci uvidím světlo, ale zatím jsem na něj nerazil. Možná ještě mám naději na přežití. Chce to jen trochu vynalézavosti a pevný vůle. A zkušenosti, kterou mi spousta přeživších může závidět.

Polib mi prdel, Smrti.

Poušklíbl jsem se a opatrně se natáhl k regálu s tyčinkama. Naštěstí jsem skončil na benzínce, tady bylo jídla i pití poměrně dost. Kupodivu se to tu nevydrancovalo fest, jenom se pobraly ty nejhezčí a nejdražší věci, vybrala se kasa a šlo se o dům dál.

Sebral jsem jednu energitku. Ale sotva se moje prsty otočily kolem malý tyčinky, projela paží tak silná bolest, že kdybych ji nepustil, asi bych se z ní zbláznil. Přitáhl jsem si paži k sobě a přitiskl ji k břichu, kde čněla malá dírka po kulce.

Ten tlumič věděl, jak zabít člověka, tak proč mě nezabil rovnou? Možná si myslel, že už jsem tuhej, nebo že mě oddělá čas. Jo, měl pravdu. S takovou jsem si pomoct nemohl a pravděpodobnost, že tohle řádění přežiju, je hodně nízká, ale… naděje umírá poslední.

Odplazil jsem se zpátky ke stěně. Opřel jsem se o ni zády a sáhl si do vnitřní kapsy, odkud jsem vytáhl krucifix po dědovi. Bibli jsem u sebe neměl, ale tenhle kousek kovu by mi mohl zajistit jízdenku do Nebe.

Stiskl jsem krucifix v prstech a ztěžka vydechl. Bolest pomalu mizela, jako by mi ji ten malý předmět bral. Možná už Bůh usoudil, že jsem trpěl dost a chce mi trochu ulevit.

Ruce jsem měl vlhké od krve. Lepila mi prsty k sobě, ale za tu dobu, co tady jsem, jsem si stačil zvyknout. Nebylo to poprvý, co mě zranili, a pokud budu mít štěstí, nebude to ani naposled.

Už jsem se neměl za kým vrátit. Všechny, koho jsem si v životě vážil, mi vzala třetí vlna. Ta odporná nákaza mi přímo před očima sebrala rodiče, který jsem přijel pozdravit z mise, pohrála si s životy mý ženy a dcery. Nedokázal jsem pochopit, proč mě ruka Boží ušetřila.

Každej musí umřít v tu správnou chvíli.

Pokud mě měl zabít Tlumič, má Všemohoucí zvláštní smysl pro humor. Tíha na srdci, kterou v sobě nosím, byla dostatečným důvodem k tomu, abych si život vzal ještě u jejich hrobu. Nestačila však k tomu, aby překonala pud sebezáchovy.

Litoval jsem toho, že jsem to tehdy neudělal. A doteď toho lituju. Měl jsem svou služební zbraň, ruku na Bibli a odhodlání, který by mě dokázalo zabít, kdybych nezaslechl střelbu jen pár domů od naší zahrady. Instinkty mě tehdy vyšvihly na nohy, nechaly Bibli Biblí a vyhnaly mě na silnici.

Stydím se za to, že jsem dokázal myslet jen na to, jak si zachránit krk. Mohl jsem být v nimi, zemřít rychle a skoro bez bolesti, kdybych se nenechal zlákat voláním života.

A teď za to platím. Umírám v bolestech, který se blíží agónii, s krví v ústech a studeným krucifixem, který jsem sebral z domu rodičů.

Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Nedokázal jsem mluvit, stálo mě to moc sil. Svou další modlitbu jsem si jen myslel.

A pak jsi přišla ty, moje vysvoboditelka. Holka, který dospělost nic neříká, ale v jejíž očích planul podobnej plamen jako kdysi v těch mých.

Ptala ses mě, jestli jsem Tlumič. Ne. Nejsem. Jsem člověk. A jako člověk jsem i zemřel, když mi chvíli nato, co jsem odhalil krucifix, prohnala tělem několik projektilů.

Udělala jsi za mě to, co jsem já nedokázal. Pomohla jsi mi se rozhodnout. Bez rodiny tohle přežívání nemělo smysl, smrt byla mým jediným vysvobozením.