Tento fandom je pro mě nejmladší. Kdysi jsem pár dílů viděla, protože se mě kamarádka snažila dotlačit do sledování, ale v té době jsem ujížděla na Doktorovi a Teen Wolf (ano, i tohle mám za sebou), takže bez výsledku. Pár týdnů zpátky jsem se pustila do první série, která mi zabrala tak týden, druhá pár dní, třetí čeká na shlédnutí. A protože to mám čerstvě v hlavě a pamatuju si, co se tam dělo, rozhodla jsem se vyměnit Eragona za Titány.

Tuto jednohubku bych chtěla věnovat St3wiie, díky níž se ten fandom držel někde na paměti. A taky jsi první, kdo se mi vybaví, když se řeknou Titáni, takže byla moje volba úplně jasná.

* * *

Kdyby tak jídlo padalo z nebe…

Přesně na to myslela, když si už potřetí za poslední dvě minuty mnula kručící břicho. Stála na přelidněném náměstí a vysvětlovala skupince dětí, jak svět vlastně funguje.

„Je to o hladu a o chuti. Já mám hlad a chutě pořád, ale to jen proto, že mi tyhle porce nemůžou ani v nejmenším stačit,“ prohlásila mladá slečna ve špinavých šatech. „Ale nikoho bych za jídlo neprodala.“

Už si ani nebyla jistá, na kterou otázku odpovídala. Hlouček dětí, který se kolem ní sestupil, se překřikoval a chrlil na ni další. Nedokázala rozeznat slova od šumu, jenž vycházel z nedaleké kuchyně – a na nějž se soustředila nejvíc.

Zeď Maria padla před několika týdny. Nebo to byly měsíce? Ztratila přehled. Čas se táhl docela pomalu, když nedokázala zaplnit prázdný žaludek a ani s vodou na tom nebyla zrovna nejlíp. Olízla si suché rty. Nějaký ten doušek vychlazeného pití by se hodil. Naneštěstí svůj denní limit spotřebovala už ráno.

Jedno z dětí ji zatahalo za rukáv. Slečna přidřepla a přehodila si sukni přes koleno, aby nějaké zlobivce nenapadlo se pod ni schovat. Takové případy tu byly, ale od té doby, co ji na stehnech poškrábal kocour, zakazovala všem se přiblížit k její sukni na blíž než metr.

„No?“ vyzvala ho, aby mluvilo.

Nepoznala, jestlli to byl kluk, nebo holka. Těžko se to určovalo jen z obličeje a vlasů. Kdyby to bylo jako u koní, že se stačí podívat na strategická místa a má hned jasno, nemusela se už tolikrát ztrapnit tím, že Isabellu oslovovala chlapče a Juliána holčičko.

Kdyby lidi byli koně, tolik bysme nikoho nebavili a všechno by bylo v pohodě. A mně by stačilo se jenom pást, prolétlo jí hlavou.

Mírně se otřásla. Ta představa, že by měla do konce života žvýkat trávu, se jí ani trochu nelíbila. Určitě by zapomněla na chuť domácího koláče, na vůni kouřeného uzeného masa, na to, jak je brambor horký, když se vytáhne z hrnce a ona na něj má takovou chuť, že neodolá a zakousne se. O to nemohla přijít, ne, byla ráda, že lidi koně nejsou.

Podívala se na dítě. Ani tentokrát se neodvážila odhadovat pohlaví. Že jen holčičky nosily šatičky dávno neplatilo, teď se i za chlapci táhla dlouhá sukně, protože nic jiného zkrátka neměli. A v obličeji si byly všechny děti podobné! Navíc, ona moc dětí za život nepotkala, až když se vydala sem, aby se přidala k jednotkám.

„Máš pod sukní berušku,“ oznámilo jí zatím bezpohlavní lidské mládě a ukázalo na její stehno.

„Beruška mi nevadí.“

„Ale to je ta cizí, ta jedovatá,“ doplnilo a schovalo obličejík pod závoj hnědých vlasů tak, že trčel jen bambulkkvitý nos.

Než se stačila uklidnit a vnutit si, že ji ani to nerozhodí, vyskočila na nohy a divoce mávala sukní. Iraciální chování u ní fungovalo jako na spouštěč – pokaždé, když se objevil náznak nebezpečí, nebo jí došlo jídlo, což bylo nebezpečné samo o sobě, se mozek přepnul do módu přeživší. Čili čím víc bude házet sukní, tím menší má beruška šanci na to ji otrávit.

Že si z ní mohlo dítě jen utahovat, jí došlo až později. To už na ni koukali i lidé kolem, kteří nevěřícně vrtěli hlavami a nespokojeně mlaskali.

Zastavila se. Okraje sukně pustila a látku uhladila. Jen si z ní střílel, fracek jeden. Založila paže na téměř plochém hrudníku, kde byly jen známky po tom, že je ve věku sladkého dozrávání do dospělé ženy, a vyšpulila spodní ret.

„To není vtipný,“ poznamenala.

Děti se však nesmály. Civěly na ni jako na svatý obraz. Nechápala, co tak zásadního změnilo tu bolest z hladu na tupost, s níž ji propalovaly pohledem.

Zamračila se. Vůbec se jí to nelíbilo. Dokonce se přestaly překřikovat. Vlastně celé náměstí, kde se zrovna stála fronta na další přísun jídla, bylo nezvykle tiché.

Jako ticho před bouří, došlo jí.

Naprázdno polkla. Zlá předtucha jí napověděla, aby se podívala na docela blízké zdi Trostu, které je dělily od ztraceného území. Z nějakého důvodu si obry nedokázala představit jinak než s těmi nepřítomnými obličeji dětí, s nimiž se tahala o každé sousto.

Slunce se blížilo k vrcholkům zdí. Věděla, že jakmile se dostane pod ně, zbývá asi jen hodina a půl, než padne tma. To bylo dost času na útok. Po pádu Marii už nic nepovažovala za nemožné.

Něco ji polechtalo na noze. Nejdřív se poškrábala bez toho, aby našla to svědivé místo očima, ale když ani po třetím pokusu nenarazila na ten správný pod, odlepila zrak od stěny. Spíš ji vyděsilo, než překvapilo, že na náměstí nebyla jediná lidská bytost.

„Co se to –“

Nestačila to doříct. Rychle schovala jazyk do jamky, když se objevily první náznaky lehkého zemětřesení. Roztáhla paže, aby jí pomohly držet rovnováhu. Hodně se podivila, když se otrhané krátké rukávy změnily na pevnou látku hnědé bundy, která končila někde nad ledvinami. Zmizel ji šál, jímž si zakrývala ramena, i prošlapané holínky, k nimž chovala víc citu než k většině lidstva.

Zacouvala. Vše se změnilo – vše kromě otrhané sukně, která vláda, ačkoli vítr vůbec nefoukal. Jakmile zaslechla tiché bzučení a došlo jí, že nejspíš vychází z místa nedaleko od ní, otočila se na podpatku a rozběhla se pryč od zdí.

Bzučení bylo silnější a silnější. Nezáleželo na tom, jak daleko od zdí utíkala. To nebezpečí se neskrývalo za nimi, ale táhlo se někde ve stínech, jež míjela, když probíhala vylidněnými ulicemi.

Zastavila ji až vůně něčeho vařeného. Položila si dlaň na břicho. Nepřátelům snad nebude vadit, když si… Ne! Co ji to napadlo? Měla by přece utíkat a schovat se, případně najít kohokoli, kdo by jí pomohl, a ne myslet na to, až něco zdlábne!

Když už stála, podívala se za sebe na zdi. To, co viděla, ji zbavilo všech slov. Přes okraj přelétaly obří siluety něčeho kulatého. S ústy dokořán sledovala, jak silueta zakryla klesající zlatý kotouč, a s těžkým polknutím si olízla suché rty.

„Jsou tady,“ pískla vysokým hláskem.

Jako by dostaly povel, se berušky, které se schovávaly pod dívčinou sukní, rozhodly vyletět ven. Už v ten moment vyděšeně zapištěla. Otočila hlavu zpátky a rozběhla se k temné uličce ve víře, že se skupině otravných brouků ztratí mezi domy.

Zrychleně dýchala. Takhle vyhladovělá nemůže utíkat dlouho. Uvědomovala si, že se blížila ke své limitě, za níž na ni čeká jen kolabs.

Obří kolos se nakonec ukázal být taky beruškou. Snesl se na zem těsně před vystrašenou dívkou. Ta zarazila paty do země. Už neměla kam utéct. Neměla dost sil. Opravdu musela skončit takhle?

„Beru zpátky, beruška mi vadí,“ vyrazila ze sebe těsně předtím, než se šestinohý kolos docupital až k ní a všechno zčernalo.

. . .

Probudila se s křikem. Na plátně z očních víček sledovala všechny ty scény znovu a znovu. Až v moment, kdy se odvážila oči otevřít, se spousta důležitých myšlenek snu rozplynula a zbytek se schoval do zákalu postupného zapomínání.

„Páni, Sasho, ty máš divoký snění,“ poznamenala dívka, která sdílela postel nad ní.

Sasha si položila dlaň na hlavu. Seděla, musela sebou trhnout tak silně, že se nevrátila zády na matraci. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že byla v chatce pro kadety. A ještě déle si srovnat, co je tedy realita a proč se tolik bála se podívat pod peřinu.

„Christo, nech ji bejt. Je to blázen, bramborožroutskej blázen,“ ozvala se její kamarádka.

Těkala očima mezi nimi. Christa, to musela být ta blondýnka, co jí včera večer donesla jídlo, na ni koukala se starostlivým výrazem, zatímco ta druhá, jejíž jméno nepostřehla, vysedávala v dřevěné židli a tvářila se, jako by jí patřil celý svět.

Nedokázala se přinutit ke slovu. O čem ten sen vlastně byl? Vybavovala si jen to, jak se bála a jaký měla hlad, ale to klidně mohla být i skutečnost.

„Tahle brzo poletí. Nemá u nás co dělat.“

Christa propálila kamarádku pohledem. Sasha tak překvapená nebyla, moc si nepadly do noty. Ale trochu ji mrzelo, že o ní mluvila jako o neschopném děcku.

„Doufám, že jsi připravena na to, až sem přiletí pozdně letní svině,“ doplnilo tmavovlasé vyžle a poušklíblo se. „Zdejší berušky nekoušou tolik jako já, ale sežrat zaživa tě můžou.“

Sasha si přitáhla deku až k ústům. Z nějakého důvodu ji její slova vyděsila. Možná byla ještě k smrti vyčerpaná ze včerejšího nekonečného běhu, možná už opravdu začínala ztrácet rozum. Ne, rozun ztratila už v moment, kdy si usmyslila, že se sem přihlásí. Bylo to tu jako na vyhlazovacím táboře pro naivní prázdné žaludky.

Blondýnka si přisedla k ní a položila jí dlaň na rameno. Sasha nechápala, proč se chovala tak mile. Že by chtěla odčinit něco zlého, co provedla? Proto byla tady a chovala se jako její máma? Obě její společnice se chovaly zvláštně. Ale kdo byla ona, aby je soudila? Dokud měly jídlo, o které byly ochotné se rozdělit, bylo jí všechno fuk.

„Neboj se, my tě nedáme,“ uklidňovala ji Christa.

„O čem to mluvíte?“

„Ona je víc blbá, než na co vypadá. To je ztracenej případ, tahle slečna bramborová,“ ozvala se holka ze židle.

„Jen klidně spi dál,“ chlácholila ji blondýnka milým mateřským hlasem a pomohla jí se položit zpátky. „Probudím tě na snídani.“

Ta holka je anděl, pomyslela si hladová unavená dívka a vytáhla koutky do úsměvu. Kdyby tak jídlo padalo z nebe…