Musí přijít. Slíbil mi to.

Tyto dvě věty si opakovala pokaždé, když pohledem zavadila o zavřené dveře. Neztrácela naději, pořád se držela toho, že její Light dorazí, že budou svátky slavit spolu jako spořádaný pár.

Nevědomky hladila huňatý polštář. Uklidňovalo ji to. Tady na pohovce, kde neměla nic jiného po ruce, se ani jinak zabavit nemohla. Její hlídač, kterému nabízela horkou čokoládu a nějaké to cukroví, s nímž si dala takovou práci, už dávno odjel za svou rodinou.

Zůstala tu sama. Aby se zabavila, před hodinou odskákala k šatníku a ještě jednou si přeskládala všechno oblečení. Přitom ji napadlo, že by mohla Lighta mile překvapit – oblékla se do červených minišatů, do hlubokého výstřihu si našplichala takové množství parfému, aby výrazná vůně nezanikla do konce dne, a natočila si vlasy, aby jim dala pořádný objem.

Doufala, že to jejího přítele potěší. Nikdy s ní moc slov neprohodil, poslední dobou si vysloužila jen polibek do vlasů a pohlazení po ruce. V posteli spali odděleně, k sobě zády. Jako by ani nebyli spolu. Ale Misa věděla, že ji Light miluje stejně hluboce jako ona jeho.

Každou chvíli si stahovala sukni níž. Sama od sebe se vyhrnovala nepatřičně vysoko. Možná měla zvolit trochu jiný outfit, do zimy se tohle nehodilo. Ale co by pro svého Lighta neudělala? Ne, ona vydrží. Ukáže mu, jak pevnou vůli má, že se nepodvolí ani volání tepla a pohodlí.

Její dlouhé štíhlé nohy sahaly skoro na konec pohovky. Neodvážila se nazout do podpatků, proto byla bosá. Natáhla by na sebe silonky, kdyby neočekávala, že její přítel ze samého úžasu nebude schopen slova ani pohybu. Ne, silonky by ji zdržovaly. A navíc – musela by si vzít černé a ty se k vánoční náladě nehodily.

Podívala se na hodiny na stěně. Půl osmé. Ještě měl čas. Určitě byl v práci. Snažil se dopadnout toho zločince, se kterým soupeřil i L. Misa chápala důležitost jeho úkolu a ctila ten smysl pro spravedlnost, který Lighta poháněl, přesto ji mrzelo, že si nemohl vzít den volna, aby strávil Vánoce se svou milovanou.

Mezi prsty sevřela sametovou látku šatů. Už se nemohla dočkat, až přijde. Plánovala si to přesně krok po kroku. Jakmile otevře dveře, vyskočí na nohy a vrhne se mu kolem krku. Zbytek hodlala nechat na ženském vábení a na omamné vůni parfému, který si vybrala přesně pro takovou příležitost. Jen to chtělo počkat, až skončí v práci a vrátí se domů.

Nějakou chvíli sledovala, jak se posunovala dlouhá ručička. Připadalo jí to jako věčnost, než se dostala na pozici šestky. A podobně dlouho to trvalo i druhou minutu. Jak mohla vydržet čekat tak dlouho, když se čas schválně zpomalil?

Půl deváté. Už dávno měl být zpátky. Kde se tak zdržel? Že by se mu něco stalo? Ne, na to nemohla ani pomyslet! Nikdo mu nesměl ublížit, nikdo!

Přestože si několikrát připomněla, že ho její bezmezná láska ochrání před vším zlým, bála se. Často se nevracel v běžnou dobu, na to si zvykla, ale ve svátky? Kdo o Vánocích pracoval?

Položila se na bok. Dlouho tak nevydržela, výstřih si dělal, co chtěl, proto se otočila na břicho a bradu si opřela o opěradlo pohovky. Nebavilo ji čekat. Celé dny jen čekala a čekala, až se k ní vrátí. Stálo to za to, ale ubíjelo ji to.

Oči se jí začaly klížit. Ani se nenadála a už je zakryly víčka. Ještě párkrát je otevřela, aby se přesvědčila, že dveřmi nikdo neprošel. Nakonec však všechna snaha přišla vniveč – krásná žena, oděná ve směšně krátkých šatech, se rty barvy čerstvé krve, usnula dříve, než se její milý vrátil domů.

Osud jí nadělil jen letmý polibek do vlasů, v němž chyběla vřelost lásky, a deku, jíž ji zakryl, aby nenastydla. A tak ani Vánoce nestrávili tak, jak by si přála.

Ona na něj čekala. On nepřišel. A když se konečně ukázal, proplížil se kolem ní, jako by byla cizí.