Ruku na srdce, u tohoto speciálního fandomu nejde vymyslet nic nezábavného. Naštěstí mám za sebou tolik her Bang!, že vymyslet, jak by táhly tyto postavy, byla hračka.

Tuhle jednohubku bych chtěla věnovat své partičce. Jen s vámi je ta hra zážitek na celé hodiny a baví mě i po tolika letech učení.

* * *

V místnosti sedělo přesně sedm mužsky vyhlížejících bytostí – u dvou z nich si nikdo nebyl jistý tím, jestli by je měl nazývat člověkem, další dva byli prakticky fosílie, které si udělaly výlet z Pekla zpátky na zem, ten ve svetru tvrdil, že je doktor (načež se ozval ten s fezem na hlavě a motýlkem, že doktor je jen jeden z nich), a poslední dva se sledovali navzájem a zkoumali se.

Potřebovali byste víc než schopnosti jich všech dohromady, abyste zjistili jejich jména. Možná byste přišli na to, že to přerostlé dítě, které z nich bylo paradoxně skoro nejstarší, byl také doktor – při bližším zkoumaní a vyptávání se jeho narezlého společníka byste se dozvěděli, že s velkým D.

Možná by vám připadala povědomá i dvě další jména. Doktor, pyšnící se titulem, jehož zkratku odmítal prozradit, se jim představil jako John Watson. Pak už bylo všem jasné, kdo musí být ten dlouhán vedle něj. Ačkoli Doktor nejprve hádal Sama Winchestera, podařilo se jim vykoumat, kdo je kdo, mnohem dřív, než ty karty rozhodly o jejich osudu.

„Jsem šerif,“ oznámil muž, který sebe a svého podivného společníka představil jako poslední (protože rozumím, že tato definice sedí na všechny, napovím vám, že je to ten, co umřel víckrát, než je zdrávo).

Dean Winchester otočil kartu role tak, aby všichni viděli, že nelže. Sherlock Holmes, ten, co si držel odstup od ostatních, jen na doktora Watsona se lepil jako dítě k matce, se natáhl přes celý stůl, aby se přesvědčil, že je to ta správná karta. Pak přikývl na znamení, že švindl nepoznal, a posadil se zpátky na židli, kterou si musel donést z kuchyně.

„Mám tady napsáno bandita,“ ozval se Castiel – toho Winchester představil taky, protože předpokládal, že toho podivná entita nebude schopná bez toho, aniž by navázala na nějaká kázání z Bible.

Sam Winchester, mladší bratr, nebyl jediný, kdo emzáka a anděla poučil o tom, čemu dnešní generace říká facepalm. Společně s ním se do čela plácl i Rory Williams, Doktorův společník, i doktor s malým d.

„Casi, to nám nemáš říkat,“ huboval mu Dean.

„Nerozumím. Proč bych neměl ukázat kartu, Deane?“

Všichni ostatní, kteří se jako nějakým kouzlem dostali do dobře zařízené místnosti s čajovou sadou za skleněnou vitrínou, Deana propálili pohledem. Pravidla hry se vysvětlovala nejméně pětkrát – hlavně kvůli Doktorovi, ten měl tendenci ji srovnávat se vším, co si zahrál on. Dean ještě Castielovi něco šeptal do ucha. Když se Sherlock zeptal, jestli je to součást hry, zabrblal, že ano, a dál se to neřešilo.

„Fajn, tak pojďme… si vyměnit karty. Šerif zůstává, ostatní míchají,“ prohlásil Sam Winchester, nejzkušenější hráč.

Kupodivu nikdo neodporoval. Sherlock Holmes dokonce poznamenal něco ve stylu: stejně jsem nechtěl být jeho Vice, a se žraločím úsměvem na rtech dal svou kartu role k ostatním na hromádku. Už podle toho výrazu, jaký měl, když se karty rozdaly znovu, se dalo určit, že se mu ta nešťastná vrátila.

„Výborně, tak můžeme začít –“

„Mám tu stejnou kartu,“ ozval se Castiel a na důkaz svých slov všem kartu ukázal.

Dean ho vzal za zápěstí. Pokusil se ho dostat k desce stolu, aby rukou přestal mávat, ale anděl měl mnohem větší sílu, než předpokládal. Proto toho brzy nechal a mávl na Sama, aby hru konečně zahájil.

„Rozdám vám karty,“ pokračoval mladší z Winchesterů a ukázal na balíček. „Každý jich dostaneme pět. Osobnosti už máme za sebou, snad nemusím připomínat, že lízání karet je braní a Slab the Killer opravdu nemusí dávat dvě bang!, aby někoho trefil. Bude začínat Dean.“

„Nadržuješ mu?“ ozval se Doktor ublíženě.

„Je šerif.“

„Se s tim smiřte, pánové,“ zadul Dean hlubokým hlasem a dal si do koutku párátko. Když se ho Sam zeptal, co to dělá, odpověděl mu: imidž.

Karty se rozdaly bez problémů. Samovy míchací schopnosti byly několikrát zpochybněny – hlavně Sherlockem, který stále propaloval pohledem svou kartu role –, ale i přes to se dostali a hra mohla konečně začít.

Šerif začínal, proti tomu nikdo nic nenamítal. Když však vytáhl na plac dynamit, ten smolař, který seděl vedle něj, zmateně nakrčil obočí.

„Tato karta by mě zabila,“ poznamenal Castiel a poklepal na svou osobnost. Tři náboje značily tři životy. Proti dynamitu, který přesně tři bere, by neměl šanci.

„Jo. A teď klid, ještě nejsi na řadě,“ zabrblal Dean a práskl s kartou do odkládacího balíčku.

„Bang! na emzáka!“ zvolal nadšeněji, než plánoval.

„Nedosáhneš,“ upozornil ho Sam. „Tvůj dosah je jedna. Jediný, na koho dostaneš, jsem já, protože Cas má vlastnost postavy, která ho ukazuje o vzdálenost dál.“

„Ale po tobě střílet nemůžu,“ namítl šerif.

„Ani nemůžeš. Co leží, to běží. Doktora to minulo, pokračuje Cas.“

Nikdo si nebyl jistý, jestli ty tahy, které Castiel učinil, byly v souladu s pravidly, nebo si je přimyslel. Sam se to snažil hlídat, ale ani on nepochopil, proč všem ukázal své karty a ptal se, jak by Deana měl ochránit.

Po Castielovi následoval Rory. Tomu nic nedělalo problém, pomocí Winchestrovky, jejímuž jménu se krátce uchechtl jak on, tak i Doktor, dokázal střelit do šerifa. Už asi nebyl pochyb o tom, kým je. Ani se to nesnažil skrývat.

Doktor vypustil indiány. Pobaveně se zasmál, když jeho karta ubrala život třem dalším. Pak si zkusil dobít život pivem, ale jelikož měl maximum, rychle kartu vrátil do vějířku a předstíral, že se tento tah nestal.

Sherlock Holmes bez hnutí sledoval všechny přítomné. Za celou dobu, co tu seděli, nepromluvil. John se bál o jeho zdraví, tohle bylo neobvyklé. Když do něj dloubl i potřetí, aby si pospíšil, zavrtěl hlavou, že svůj tah odkládá, že nechce vyložit nic. Naneštěstí se dvou karet zbavit musel, proto nejdříve vystřelil po sobě, což Sam zamítl, a poté po Johnovi, protože ho vyrušil z přemýšlení.

Jeho rána si nenašla cíl, John Watson byl připraven. Pleskl tam kartu Vedle! a spokojeně se zašklebil. Pak, jako by se mu vrátily vzpomínky na válku, se roztřásl. Třas se mu podařilo zastavit jen chvíli předtím, než dokončil svůj tah – vyložil modré karty na stůl.

Sam Winchester byl profesionál. Jako jediný tuto hru hrál několikrát. Dean se divil, kde a kdy k tomu mohlo dojít, když si byl jistý, že přátele neměl. Sam mu vysvětlil, že když byl Dean v Pekle na krátké návštěvě, chodil si do baru namastit kapsy obíráním blbců, aby si něco málo vydělal. A Bang! byl velmi oblíbený.

Hra pokračovala dál. Podle předpokladu Castiel padl už ve druhém kole na dynamit. Prohlásil, že stejně nechtěl hrát, a chvíli nato zmizel. Dean nad tímmávl rukou se slovy:

„Však on se vrátí.“

Hra pak jela podle pravidel. Doktor se do toho tak vžil, že při svém tahu měnil hlas, aby zněl trochu žensky. Údajně chtěl splynout s rolí a tohle byla jedna z pohodlnějších možností, jak toho dosáhnout.

Trvalo to další dvě kola, než se zvedl i Sherlock. Hrdě prohlásil, že hru vyhrál, že už přesně ví, kdo je kdo. A tak skončil šerifův vice, údajně hloupost šerifa neustál a oběsil se na hranici přichystané pro odpadlíka. Pak se Sherlock zvedl a šel prozkoumat místnost.

Zbytek hráčů to bral vážně. Už odpadli dva ze tří největších podivínů, bylo jen otázkou času, kdy si Doktor přestane hrát na držím se role a ovládne ho zvědavost. Nikdo z nich nevěděl, jak se sem dostali, jen tušili, že po nich ta neznámá sílachce, aby hráli.

Věřte tomu, nebo ne, dříve odpadl Rory. Něco se mu na tomto místě nezdálo. Přesto odmítal opustit své místo na židli. Zemřel poctivě šerifovou rukou, svou smrt přijal důstojně jako skutečný gentleman.

Deanovi se podezřele dobře dařilo. Věděl, kdy přesně může střílet, kdy tkmu protivník neuhne. Taky věděl, na kdy si má šetřit své karty, aby vydržel co nejdéle. Docela dlouho jim trvalo, než přišli na to, že kolem nich poletuje anděl a kontroluje jim karty. Nebylo pochyb o tom, že ho k tomu navedl Dean.

Navzdory tomu, že nebyl za svůj podvod potrestán, zvítězil odpadlík. Ukázalo se, že to Sam měl za úkol zůstat ve hře jako poslední. Náramně se mu hodilo i to, že Dean střílel úplně po všech kromě něj. A i když zůstali ve hře jen oni dva, odmítal po něm vystřelit.

Hra skončila. Určitě si pamatujete na Jumanji (to jediné Jumanji, nemyslím to, kde šaškovala Amy Pondová, nekontrolována svým zodpovědným manželem a jejich přerostlým tisíc let starým dítětem), kde konec hry znamenal konec dobrodružství. Tady to bylo něco podobného; po posledním bangu na šerifa se odněkud objevila mlha, která všechny schovala před očima ostatních, a smlsla si na nich podobně jako jejich tvůrci.

Už asi tušíte, kam se tyto postavy vrátily. Naneštěstí si nepamatují, kdo je unesl a co je přinutil dělat. Jen Sherlock má takové tušení, že až se mu příště před dveřmi objeví hrací karta, možná by tam měl poslat paní Hudsonovou, aby se jí nějak bezpečně zbavila, než napáchá nějaké škody.