Lidi tvrdí, že dokud neuvidím alespoň jednu epizodu JoJo, nevím, co je to skutečný bizár. Pravdou je, že ačkoli jsem sem tam vrtěla hlavou a divila se snad u každého použití hamonu v prvním partu, jako celek vnímám tři party, které jsem viděla, kladně. Proto jsem si tento fandom vybrala za ten první, jímž chci začít, protože i tohle bude dost bizarní cesta.

Napsala jsem to tak, aby to pochopili i ti, co to neznají. Předpokládám, že to bude většina z vás, proto je první polovina takovým krátkým shrnutím – potřebným k pochopení zbytku.

Chtěla bych ji věnovat Dumagus, nejmilejšímu člověku, kterého jsem mohla poznat.

* * *

Už to je spousta let, co klobouk, zdobený černobílou šachovnicí, putoval po světě sám. Nikdo netušil, komu předtím patřil. Pár lidí se ho snažilo chytit a ukořistit pro sebe, ale klobouk, jako by měl vlastní hlavu, pokaždé nadzvedl poryv větru a odnesl ho někam, kam lidské ruce nedosáhly.

Neodvážil se posadit na hlavu někoho dalšího. Jeho předchozí majitelé si ho jistě vážili a moc by se jim nelíbilo, kdyby se  sám od sebe rozhodl, že je načase přistát a doprovázet dalšího blázna na všechna jeho dobrodružství.

Nejčastěji se vznášel nad Itálií. Ta bota, kterou ze stran ovívalo Středozemní moře, ho lákala z prostého důvodu – přesně odtud pocházel. Tady se našli lidé, kteří poznávali vzor a dokázali si ho přiřadit jak k šikovným prstům, jež ho vytvořily, tak i k obličeji se závistivým knírkem.

Baron Wlliam Anthonio Zeppeli. Kdo ho znal, tvrdil, že to byl blázen. Věk se na něm takřka nepodepisoval, udržoval si mladiství vzhled i energii. Mnozí to považovali za čáry a kouzla, pak se ani nebylo čemu divit, že na něj občas vytáhli s motykou nebo vidlemi, když se někde zastavil na delší dobu.

Klobouk byl jeho věrným společníkem už od chvíle, kdy Zeppeli přinesl kloboučníkovi látku, z níž měl být ušit. Muž uměl vybírat tu správnou tkaninu. Ačkoli se v nich nevyznal tak dobře jako jeho matka, věděl, že bavlna dobře vede hamon. A to se v nouzi náramně hodilo.

Baronovi sloužil věrně až do jeho skonu. Už ve chvíli, kdy bylo Zeppeliho tělo rozťato vedví, si uvědomil, že je konec. Na tuto pyšnou hlavu se nemohl posadit, leda kdyby ho pohřbili s ní. Ale klobouk měl štěstí, vzal si ho totiž baronův přítel, s nímž cestoval po Anglii a který se stal morální podporou jejich malé odvážné skupinky.

Speedwagon se od Zeppeliho v mnohém lišil. Nedokázal plně ocenit všechny kvality, jichž klobouk nabýval, přesto si ho velmi vážil. Nosil ho s podobnou hrdostí, zkrátka tak, že se za něj klobouk nikdy stydět nemusel. Tedy dokud ho neztratil.

Nikdo po něm nepátral. Jak Speedwagon stárnul, nikoho nezajímalo, proč stříbrné prameny neskrývá pod kloboukem. Proč vyměnil hustou lví hřívu za štětinky.

Vítr ho vynesl k mrakům. Týdny se nezahákl o větev, už to byly měsíce, co se ho pokusil roztrhat pes. Poslední živou duši potkal na osamělém ostrově v Itálii, kam podnikl další dlouhou pouť.

Takového krásného klobouku byla škoda. I kdyby ho Speedwagon daroval někomu dalšímu, nepřenesla by se jeho nevyčíslitelná hodnota, stal by se obyčejnou pokrývkou hlavy. Pokud by ovšem nepadl do rukou Joestarů – rodu, jemuž bylo souzeno spolupracovat se Zeppelii.

Klobouk znal Jonathana. S ním se baron setkal a právě jemu patřila jeho poslední vůle. Ovšem než stačil být předán do rukou tohoto hrdiny, který na dlouhých sto let zbavil svět zla, zemřel tragickou smrtí na moři.

Ani jeho syn nežil dlouho. Navzdory tomu, že jeho otec využíval hamon, George na tohle nadání nikdy nevsázel. I jej klobouk potkal, dokonce měl tu čest usadit se v jeho prstech, ale o předání nepadla řeč. Speedwagon se klobouku nechtěl vzdát.

Jonathanův vnuk byl přesně tím mužem, kterého svět potřeboval. Ale v době, kdy Joseph, tehdy už sirota, dospíval, se Speedwagon rozhodl pokračovat v práci barona Zeppeliho a hledat další masky, aby se ujistil, že je nikdo další nezneužije. A právě tam – někde v amazonském pralese – se klobouk zachytil o větev. Kdyby ho neodvál vítr, trčel by tam dodnes.

Nadzvedl ho další poryv větru. Dokonce zaznamenal křik. Že by tentokrát narazil na nějaký život? Mimo zdejší rybstvo, samozřejmě.

Tohle je můj konec.

Ta myšlenka nebyla jeho. Patřila tomu muži, který protrhl nádherné ticho, podkreslované šuměním vln. Hlas sice nepoznával, ale ta energie, jež sálala z padajícího kusu země, mu napověděla, že konečně našel toho, koho hledal.

Padali na hladinu moře společně. Ačkoli byl klobouk o mnoho lehčí než skála a skoro metráková bytost na ní, odmítal opustit bok svého právoplatného majitele. A tak, když oba narazili na povrchovou vrstvu, připlaval ke zuboženému tělu jako poslušný pes.

„Tohle je konec,“ utrousil si muž pod nosem.

Nemohlo mu být víc než dvacet a už měl nespočet vrásek a jizev. Musel si projít peklem, když se dostal až sem – podobně jako Zeppeliho klobouk.

Tihle dva si byli souzeni – víc než to, osud si přál, aby ho našel zrovna on, Joseph Joestar, první JoJo, který přežil střet se svými nepřáteli.

Nemusel čekat dlouho, než si ho mladík všimnul. Sotva postřehl pohyb, reflexy ho dostaly zpátky na nohy. Zmizely skoro všechny známky vyčerpání, ale vybralo si to daň na lesku v očích. Vyprchával z něj život a vůbec vůle tohle všechno přežít.

„Jenom klobouk.“

JoJo si oddechl. Nezdálo se mu to, skutečně tu nebeskou bytost porazil. Ale život ho naučil být ve střehu. Nemohl vědět, jestli na něj ze vzduchu nezaútočí německá armáda. Sice to vypadalo, že chtějí spolupracovat, odmítal však věřit někomu dalšímu.

Natáhl se pro něj a vzal ho do ruky. Z druhé paže zůstal jen pahýl o délce loktu. Šok ho zjevně neposlal do bezvědomí, ještě se dokázal držet. Ale na jak dlouho?

„Tebe znám,“ prohlásil. „Jo, už jsem tě viděl! Tys patřil strýčkovi!“ zvolal s dětským nadšením.

Otáčel s ním, aby si ho prohlédl ze všech stran. I klobouk na sobě měl spoustu trhlin a špíny. Skoro ztratil typickou černo-bílou šachovnici pod nánosem bláta.

„Vypadáš příšerně. Co se ti asi stalo?“

Kdyby klobouk uměl mluvit, vyprávěl by mu o svém dobrodružství. O tom, jak ho skoro roztrhal jaguár, jak překonával Atlanský oceán. Určitě by nevynechal tu část s pizzou – i když to bez kontextu vyznívalo zvláštně.

„Strýček mi vyprávěl o muži, kterýmu jsi patřil.“ Joseph naštěstí chápal, že mu klobouk nemohl odpovědět. „Baron Zeppeli. Byl to děda mýho dobrýho přítele. Teda… kočkovali jsme se a tak, ale… ke konci se naučíš mít rád i osinu v zadku.“

Opatrně prsty přejel po látce. Něco na ní bylo zvláštního. Každý dotek lechtal, jako by někdo klobouk nabil slabým proudem. Brzy nato si uvědomil, proč ještě neztratil vědomí. Patřil mezi bystré, pokud zrovna nešlo o matematiku, proto mu nedělalo problém si dvě a dvě spojit dohromady.

Joseph se zašklebil. Krev mu na obličeji usychala pomaleji, některé menší ranky se otevřely a vytekla z nich nažloutlá tekutina. Litoval toho, že se neregeneroval rychleji, většinou to zabralo asi dva dny, než mohl obvazy, které nosil po kapsách, sundat. Co když tentokrát dva dny neměl?

Klobouk byl nabitý hamonem. Povědomým. Patřil baronu Zeppelimu, ale jeho životní energie přešla na jeho dědečka. Nebylo možné, že by se část uchytila na klobouku. Strýček Speedwagon tomu nerozuměl, jemu k radosti a starosti stačilo, když měl co komentovat. Že by… jeho otec? Ne, to byl nesmysl. Nebo snad ne?

Ačkoli ho k tomu klobouk skoro vyzíval, nenasadil si ho na hlavu. Nepatřil mu, i když ta pravděpodobnost, že ho nabil jeho otec, byla vysoká. Jemu patřila ta energie v něm, zbytek byl majetkem rodu Zeppeli – a tomu to hodlal vrátit.

Joseph Joestar byl zachráněn. Ta trocha hamonu, jež se ukrývala mezi vlákny bavlny, mu stačila k tomu, aby se dostal ke břehu. Znovu překračovat moře odmítal, jednou mu to stačilo.

Jakmile se dotkl italské souše, probudil se v něm ten zbytek vůle přežít. Ze samé radosti skoro zapomněl na povinnost vůči svému padlému druhovi. Naštěstí mu to připomínalo všechno, co se byť jen vzdáleně podobalo těstovinám, nebo mýdlovým bublinám. A Itálie samotná – odtud jeho přítel pocházel a zde se s ním seznámil.

Jeho pouť tedy pokračovala. Dovolil si krátký odpočinek v nejbližším hotelu. U recepce opakovaně odmítal návštěvu nemocnice se slovy, že do pár dní na něm nepoznají, kde krvácel. Samozřejmě vše nechal napsat na strýčkův účet – kdo by dnes platil sám za sebe, když sotva přežil?

Trvalo to několik dlouhých dní, než se dostal do Švýcarska. Jak předpokládal, všechny jizvy se zázračně ztratily. Nejspíš to byla schopnost Joestarů takhle se regenerovat. Už dlouho měl podezření, že není normální člověk. Spousta lidí naprázdno polykala, když si všimla sto devadesát pět centimetrů vysoké hory svalů. Babička Erina říkala, že její manžel vypadal podobně.

Dostat se přes hranice byl docela problém. Válka byla na spadnutí. Naštěstí pro něj měl známost u německé armády. Stroheim ho neuvítal zrovna vřele, ale to se dalo očekávat. Přece jen to byl JoJo, kvůli komu si musel useknout nohu. A pak přišel o další části těla, až z něj zbyla jen část hrudníku a hlava, obě vybavené německou technologií.

K jeho překvapení mu nabídl protézu. Zkoušel ho přesvědčit i k dalším vylepšením. Německá věda je ta nejlepší byl jeho nejmocnější – a taky jediný – argument. Joseph však svolil pouze na jednoduchou robotickou protézu.

Nerad by se domů vrátil jen s jednou rukou. To by ho babička nepochválila. A vlastně ani Lisa Lisa. Žila vůbec? Podařilo se mu ji zachránit?

Několik vzpomínek věnoval i jí. Nikdy předtím nepotkal tak silnou ženu. Jedno nakouknutí přes klíčovou dírku do koupelny mu její tajemství neprozradilo, přesto tak nějak tušil, že v tom bude mít prsty její zkušenost. A to, že i když vypadá na pozdních dvacet, spočítal si, že je jí přes padesát.

Po celou cestu držel klobouk v ruce. Vítr se mu ho pokusil sebrat hned několikrát, ale on ho odmítal pustit. Už byl tak blízko, že cítil poslední jiskřičky životní energie, kterou mu Zeppeliho vnuk nechal. Věděl, že to, co ho čeká, nebude příjemné. To však neznamenalo, že svůj úkol nesplní.

Dobelhal k chrámu. Přesně tam měl být s ním. Kdyby šel taky, nemuselo by se to stát. Ovšem osud si pro ně připravil překážku, kterou mohl překonat pouze jeden z nich. A ačkoli se toho od sebe navzájem naučili mnoho, Josephův selský rozum a smysl pro taktiku zvítězil nad ctí a srdcem válečníka.

Jeho kroky byly těžší s každým dalším metrem, s nímž se přibližoval k sutinám. Sotva spatřil kus stropu, jenž nápadně připomínal kříž, zaváhal. Rána byla příliš čerstvá na to, aby se to obešlo bez slz. Dokonce ani vědomí, že by jeho přítel nechtěl, aby ho oplakával, nedokázalo zadržet těch několik neposlušných kapek, které mu sjely do koutků úst.

„Pořád tě cítím,“ vykoktal Joseph. Krátce nato se zajíkl. Bylo těžké mluvit, když moc dobře věděl, že tam to tělo pořád je. „Byl jsi osina v zadku, víš to? Neměl jsem tě rád. Tebe ani ty tvoje pitomý bubliny. Kdo by sakra bojoval bublinama, co? Ale teď už vím, že jsi byl mnohem čestnější než já. Tvoje záměry byly ryze hrdinský. Vytahoval jsem se, nechal jsem se strhnout vábením ega a… tys umřel.“

Zastavil se u kříže. Podrážka bot dostoupla na zaschlou kaluž krve. Musel být blízko horní poloviny těla. Zvedl klobouk do výšky očí.

„Tenhle patřil tvýmu dědečkovi. Naši dědové bojovali spolu. Mohl jsem si ho nechat, ale nemyslím si, že by mi slušel. A stejně – patří do vaší rodiny. A ty si ho rozhodně zasloužíš, Caesare.“

Položil klobouk na místo, pod nímž mělo být nebožtíkovo srdce.

„Odpočívej v pokoji. Snad se znovu setkáme hodně pozdě. Ještě tu mám spoustu věcí na vyřizování. Ale věř, že na tebe nezapomenu. I když budu starej vrásčitej páprda, prostě budeš přežívat v mý paměti. Příteli.“

Řekl vše, co měl na srdci. Otočil se na patě a pomalu vyšel dírou ve zdi ven. Ovšem ještě než mu pod nohama zalupal sníh, otočil se. Nepřekvapilo ho, že na místě, kam klobouk položil, nic nebylo. Povytáhl koutky do úsměvu.

Vzal si ho s sebou do Nebe. Doufal, že až i on naposledy vydechne, bude se ten rozhodčí (či kdo tam nahoře rozhoduje, kam jeho duše půjde) přiklánět k tomuto rozloučení. K tomu, jak Joseph Joestar, první JoJo, který měl víc štěstí než rozumu, nezapomněl na svého druha až do svého posledního dechu.