Letní vánek přinášel vůni soli do trůnního sálu. Zdobené sloupoví, které podepíralo rozložitou střechu, nekladlo slabým poryvům větru velkou překážku. A dav, který se shromáždil před trůnem z leštěného mramoru, vítal v parném dni jakékoli osvěžení.

Nebyla to jednolitá masa. Dva velké shluky místních poddaných rozdělovala nepočetná řada cizinců. Jejich nesourodost byla očividná na první pohled. Vzájemně se odlišovali šatstvem, šperky i barvou kůže.

Král Kefeios spokojeně shlížel na pestrou paletu návštěvníků, která se zde shromáždila. Těšilo ho, kolik velkých mužů zavítalo do jeho země, jen aby usilovali o přízeň jeho dcery. Princezna Eléte otcovu radost nesdílela. Pozornost ostatních pro ni byla donedávna cizí.

V čele zástupu stáli dva muži. Oděvy dvojice z přepychových tkanin a skvrnitých kožešin, doplněných o šperky ze slonoviny, dávaly všem najevo, že jejich nositelé nepochází ze zemí, které trpí nedostatkem.

Oba předstoupili před krále, poklonil se jen jeden z nich, rozložitý muž tmavé pleti. Druhý mlčky stál s přezíravým výrazem. Věkem se od svého hostitele na trůně příliš nelišil, šediny už stačily zbrázdit jeho skráně.

„Mocný N'Mambe zdravit král Kefeios. Pán N'Mambe plavit mnoho den, aby uctít král Kefeios a jeho dcera, princezna Eléte. Pán N'Mambe bojovat s piráty na Perlová moře, válčit s kmeny na jih od Vaertago a nyní přijít bojovat o srdce půvabná Eléte. N'Mambe přinášet dvanáct válečná slon zásnubní dar."

Když muž domluvil, opět se hluboce uklonil. Tentokrát ho mírnou úklonou doprovodil i jeho pán, byť N'Mambeho úklona byla směřována pouze k princezně. Ihned poté oba zaujali čestná místa v čele postranního davu. Ani jeden z dvojice necítil potřebu vyjádřit se k faktu, že krvavé boje s korzáry na vlnách Perlového moře trávil N'Mambe ve společnosti otrokyň v ložnicích svého paláce.

Nabídka zásnubního daru krále Kefeia mile překvapila. Dvanáct slonů se dokázalo měřit s menší armádou, nemluvě o bohatství země v okolí městského státu Vaertago. Jeho dceru nabídka vyděsila. Nehledě na štědrost daru, nedokázala se zbavit představy, že si ji N'Mambe chce zakoupit za pár zvířat. Cítila se jako váza na přelidněném trhu. Oba ale mlčeli, vyžadoval to mrav.

Muž, kterému se nyní uvolnilo místo před samotným králem, nemohl být odlišnější od exoticky působící dvojice, N'Mambemu se blížil pouze věkem. Přicházel sám, bez doprovodu. Oděn v prostý cestovní šat se nejvíce podobal obchodníkovi s cedrovým dřevem nebo horským kořením. Okázalé šperky nenosil, jen masivní stříbrný prsten, na kterém zub času již zanechal vrstvu patiny.

I tento muž se poklonil směrem k princezně, svá slova však cílil jiným směrem. „Králi Kefeie, i já přicházím žádat o ruku vaší dcery. Nežádám ji ale pro sebe, ale v zastoupení za Cerea, mého nejstaršího syna, dědice Devíti slz. Lepšího dědice by si žádné království nemohlo přát. Hořel touhou po poznání půvabné Eléte, ale bez váhání dal přednost vlastnímu lidu, když vesnice na západním pobřeží smetla bouře. I v tento okamžik se dře v potu tváře, aby vztyčil nové střechy a mola, ruku v ruce s vesničany.

Naše říše spolu sousedí od doby, co byl děd mého děda chlapcem, králi. Vaše lodě proplouvají přes naše vody a kapitáni všech dvanácti moří si vyprávějí o krásách našich ostrovů. Jako zásnubní dar položím k nohám princezny Faerheu, nejkrásnější ze Slz. A pokud princezna svolí, bude to její poslední Slza, kterou svět spatří." Muž dohovořil a z hlasu mu zaznívala únava z dlouhé cesty. Po druhé úkloně se odebral stranou, stejně jako před krátkou chvílí N'Mambe se svým společníkem.

Cereův otec nelhal. Mladý dědic skutečně pracoval po boku vesničanů. Ale to nebyl jediný důvod, proč se nepřiplul ucházet o princezninu ruku. Hádka krále se synem byla slyšet takřka po všech Devíti slzách. Cereus nesouhlasil s možným sňatkem, ani netoužil vdávat se jen pro utvrzení spojenectví. Měl tím s princeznou společného víc, než by ho napadlo.

Místo před trůnem zaujal třetí z nápadníků. Mladík, kterému už dávno ztvrdl pohled na kámen. I on byl oděn prostě, jen ne v cestovním oděvu. Široký hrudník mu kryl linotorax, lehké kožené brnění, které bylo tolik specifické pro válečníky z jeho země. Z rozložitých ramen mu splýval k zemi nejen karmínově rudý plášť, a navzdory tradici, jako jediný host v sále třímal u pasu meč. Mladý král Thurias ze skythirské země.

Pro jeho věk by mohl být leckým považován za chlapce. Četné jizvy a šrámy ale prozrazovaly, že panovník poznal žár bitvy. Dokonce i jeho ústa nejvíce ze všeho připomínala ránu po noži.

„Princezno. Králi." Thurias více neřekl. Vystoupal po nízkých schůdcích piedestalu až k princezniným nohám a, nedbaje nervózních pohledů stráží, si z ramene sejmul svázanou kožešinu. Když ji posléze rozvázal a položil k nohám princezny, nebylo pochyb o obrovských rozměrech zvířete.

Kdyby princezna byla u královského dvora před půl rokem, slyšela by zvěsti o Bestii z Lotichie, lidožravé šelmě, která měla na svědomí přes čtyřicet životů. Neštítila se vkrádat po nocích do domů a tam zabíjet obyvatele v jejich vlastních postelích. Ti, kteří útoky přežili, vyprávěli o obrovském lvu s plavou srstí, černou hřívou a rudýma očima. Když útoky přestaly, nikdo netušil, co se s Bestií přihodilo.

Turias se nikdy nechlubil jejím zabitím. Zamlčel, že se vypravil zákeřného dravce ulovit sám s jediným kopím. Ale nebylo pochyb o původu trofeje, která ležela u nohou princezny Eléte.

Mladý král beze slova sestoupil z piedestalu a vykročil ke stejnému místu, jako jeho rivalové. Věděl, že přitahuje zvídavé i obdivné pohledy, především žen. Měly ho rády už jako chlapce. A když ve věku šestnácti let zabořil meč do hrudi svého otce a stal se králem, jejich zájem o něj ještě vzrost. Byl to ale jednostranný vztah.

Král Kefeios se nyní zvedl ze svého trůnu, rozpřáhl ruce v uvítacím gestu a promluvil k celému shromáždění. „Vážení hosté. Vyslovili jste se a je nyní jen na vůli princezny Eléte, kterého z vás si vyvolí za manžela. Kéž při ní stojí sama bohyně Yavaerida, aby její srdce našlo správnou cestu. A protože pravá láska vyžaduje také čas, rozhodnutí princezny se dozvíte do-" Stanovit řádnou lhůtu král nestačil, něco upoutalo jeho pozornost.

Sálem zařinčela ocel. Na králi nejvzdálenější straně sálu, tam, kde nejbohatěji zdobené pilíře ohraničovaly konec schodiště, které vedlo do sálu, se zjevil nečekaný host. Postava, která výškou převyšovala všechny přítomné v sále a které se silou nemohl rovnat ani Turias. Přicházel v lamelové zbroji kreotských legií, s blyštivou helmou s purpurovým chocholem a pláštěm stejné barvy. Doprovázelo ho šest mužů totožné uniformy.

V sále se rozhostilo hrobové ticho, jen legionářská zbroj cinkala a rachotila.

Dav se rozestupoval a nechával muže procházet ke králi. Jen málo přihlížejících bylo natolik všímavých, aby jejich pozornosti neuniknul svitek pergamenu, který svírala obrovitá ruka.

„Prétore Magne, vítám vás pod mou střechou," narušil král Kefeios mlčení jako první.

„Králi Kefeie, přicházím jménem Decima Ovidia Serva žádat o ruku vaší dcery." Hlas měl muž hluboký, drsný. Vystoupal po schůdcích až ke královu trůnu a do tváří místních stráží se vkradl zděšený výraz při představě, že by byli donuceni s tímto kolosem bojovat. Magnus ale jen předal králi zapečetěný svitek a sestoupal zpět dolů ke svým mužům.

„Senátor Servus očekává vaší spolupráci. Naše loď vypluje za úsvitu," pronesl prétor své sdělení, které znělo spíše jako rozkaz, a vydal se ze sálu stejnou cestou, kterou přišel. I nyní se mu dav klidil z cesty.

Vzrušené šumění se rozneslo mezi mramorovým sloupořadím, až když prétor opustil sál. Král se nedůstojně svezl do svého trůnu. Přihlížející stráže se k němu rozběhli, princezna je předběhla.

„Otče, co se děje?" vyhrkla. Neznala muže v purpurovém plášti, ale tušila, že nepřinášel dobré zprávy.

„Kdysi jsem udělal chybu. A ty za ni budeš muset zaplatit," zašeptal král vyčerpaně.

Tři zájemci u ruku se cítili zrazeni. N'Mambe byl ukřivděn, Kefeios přece oznámil přítomnost tří ženichů a zbylí dva se mu nemohli bohatstvím rovnat. Oproti tomu majetek senátora Serva z Kreotské říše ho dokázal dokonce převýšit. Král Careos, otec Cereův, příliš nepočítal s tím, že se mu podaří získat princeznu Eléte pro svého syna, ale byl zděšen možností spojenectví mezi Kreotskou říší a královstvím krále Kefeia. Král Turias pociťoval především velkou touhu se utkat s prétorem Magnem.

A aniž by to kdokoli z trojice tušil, další zájemce o princeznu, který se pro své postavení a majetek ani neobtěžoval formálně žádat, se triumfálně usmíval v zástupu místních obyvatel. Možnost unést princeznu z kreotské lodi byla mnohem snáze proveditelná, než přepadat N'Mambeho karavanu. A ještě tím mohl vrazit políček do tváře senátora Serva.