Stávalo se pořád častěji, že Hyunjin přišel, aniž by měl k tomu důvod. A pokaždé, když přišel, protože potřeboval krev, Minho se následující rána probouzel v jeho náruči. Ani teď tomu nebylo jinak. Procitnutí ze spánku bylo něžné a hřejivé. Laskavý dotek na boku, bříška prstů lechtala pokožku. Minho zabořil obličej do jemné látky, přitulil se k teplu a spokojeně vydechl, když se dlaň posunula na jeho záda a přitiskla ho blíž k tělu.

Už mnohokrát přemýšlel nad tím, co se mezi nimi dvěma odehrávalo. Nikdy o tom nemluvili, jako by to bylo něco přirozeného. Něco jasně daného. Jistý druh intimity, nevinně křehké, jemně jiskřil ve vzduchu.

Hyunjin nemusel zůstávat. Mohl pít jeho krev, Minho s jistotou věděl, že by mu ji nikdy neodepřel, i kdyby upír mizel v okamžiku, kdy se nasytil. Věděli to oba. Ale zůstával, protože si to Minho přál. A možná nejen proto. Kdyby tady být nechtěl, nebyl by tu, o tom Minho nepochyboval.

Zavrtěl se, vyprostil paži uvězněnou mezi jejich těly, ovinul ji kolem upírova pasu. Kůže pod látkou trika hřála, a Minho z toho byl pořád vyvedený z míry. Hyunjin voněl jako spánek, jako probouzení a jako domov. Sálalo z něj vlhké teplo, tak lidské, jak jen mohlo být. 

Naprosto se vymykal všemu, co Minho znal z filmů či knih. Srdce v jeho hrudi tlouklo, kůže byla měkká a teplá. Opálená, nikoli bílá. Slunce měnilo odstín jeho očí, ale nebylo pro něj nebezpečné. Nesežehlo ho na prach, neuškvařilo zaživa. Stříbrný přívěšek drobného křížku, který Hyunjin nosil na krku, nevypaloval do pokožky rudý otisk.

Když se nad tím Minho zamyslel, Hyunjin nikdy nepotvrdil jeho domněnky o tom, že je upír. Byl, nebo ne? A pokud ne, čím tedy byl?

Tohle potřebuju.

Vzpomněl si na jeho slova, když se ho poprvé zeptal. Nic nevysvětlil, jen sdělil to podstatné. Minha to zajímalo, přesto neměl odvahu ptát se. Kdyby Hyunjin chtěl, řekl by mu o tom. Možná mu nevěřil natolik, aby se mu svěřil. Nebo o tom jednoduše nechtěl mluvit. Nebo, napadlo Minha záhy, na tom vůbec nezáleží. 

Pohlazení na obličeji, Minho sebou nepatrně škubnul, pomaličku otevřel oči. Hyunjin se nad ním skláněl s mírným úsměvem, seděl s nohama na podlaze. Minho zabalený do peřiny. Zmateně zamrkal. Usnul? Nejspíš ano. Kolik bylo hodin?

„Někdo se po tobě shání."

Minho se na něj tázavě podíval, pomalu se posadil. „Kdo?"

„Student. Čeká na chodbě."

„Student?" podivil se Minho.

Vyhrabal se z postele, oči jen mimoděčně zavadily o čas na digitálních hodinách. Bylo skoro dvanáct. Opravdu znovu usnul. Prohrábl si vlasy a promnul oči. S hlasitým zívnutím pak vyšel z pokoje, zamířil ke vchodovým dveřím – byly pootevřené.

„Pane profesore!" vykřikl chlapec.

Nestihl se zeptat, co tady jeho student dělá. Yeonjun byl jedním skokem u něj, pověšený okolo jeho krku, pevně ho objímal a několikrát přitom zopakoval slova díku. Až když od něj s poplašeným „omlouvám se!" odskočil, dostalo se Minhovi odpovědi.

„Přišel mi dopis ze Sunny Entertainment! Vzali mě!"

Yeonjun div neposkakoval jako hopskulička, široký úsměv a rozzářené oči podtrhovaly jeho radost.

„To je skvělé, gratuluju! Nepochyboval jsem o tobě, máš na to. Jsem vážně rád, že ses tam dostal, byla by tě škoda. Máš talent."

„Je to jen díky vám, kdybyste nepromluvil s profesory a – "

„Neudělal bych to, kdybys na to neměl," přerušil ho Minho.

„Děkuju," zopakoval ještě jednou chlapec. „Mimochodem... máte moc pěkného přítele."

Minho na něj zůstal na okamžik zírat, než mu došlo, o čem Yeonjun mluví. „Oh, to je – uhm. Díky."

Nevěděl, co by mu na to měl říct, cítil ve tvářích ruměnec. Yeonjun si nejspíš nevšiml, až příliš nadšený a šťastný. Omluvil se Minhovi za přepadení a rozloučil se s ním. Minho se nepídil po tom, odkud měl chlapec jeho adresu, raději. Zamával mu, když chlapec mizel na schodišti a zaplul zpátky do bytu.

Málem vyletěl z kůže, když zjistil, že Hyunjin stojí za ním. Pohled na jeho zdvižené obočí a pobavený úsměv, mu jasně naznačil, že slyšel všechno, o čem spolu na chodbě mluvili. Horkost ve tváři o něco zintensivněla, a Minho kolem něj spěšně prošel, aby se mohl vzápětí zabouchnout v koupelně.

„Přítel," splynulo mu na rtech tichounce, když stál opřený o umyvadlo s pohledem zaklestěným do vlastního odrazu.

Mohl tak označit Hyunjina v tomhle smyslu? Představy se jako na povel rozběhly směrem, který Minhovi vehnal do tváře ještě více studu. Skousl si ret, sklopil zrak, jako by ho místo jeho odrazu sledovaly Hyunjinovy modré oči.

Jejich vztah byl něco, co se nedalo definovat, jakkoli se Minho snažil. Zdálo se mu, že dávno překročili hranici, která by se dala nazývat nevinnou, a přesto byl jejich vztah čistější než cokoli, co kdy Minho zažil. Tělo se zachvělo, když se mysl vytasila s pevným objetím a horkými rty přitisknutými k citlivé kůži na krku. Polibky ho pořád pálily, přestože byly pouhou vzpomínkou.

Jaké by to asi bylo, cítit ty rty na svých?

Jen ta představa otřásla jeho tělem, přinutila ho zhluboka se nadechnout. Opravdu chtěl okusit, jaké by to bylo, líbat upíra? Ne. Jaké by to bylo, líbat Hyunjina? Ano. Chtěl to. Pevně semkl víčka, zapřel se dlaněmi do umyvadla o něco silněji. Chtěl to. Přál si poznat, jak chutná políbení od Hyunjina.

Z koupelny vyšel o dobrou čtvrthodinu později, s vyčištěnými zuby a mokrou hlavou. Kůže pořád citlivá a vlhká z horké sprchy. V obýváku ho ovanul studený vzduch – Hyunjin byl na balkoně, dveře nechal otevřené. Minho zamířil do kuchyně, jal se připravovat něco k jídlu. Věděl, že Hyunjin zůstane, vždycky zůstal po zbytek dne.

Pustil rádio, navolil hudební stanici a dal se do čištění brambor.

Hyunjin přišel do kuchyně o pár minut později, opřel se o linku, a Minho cítil upřený pohled na svém obličeji. Snažil se nedat najevo, jak na něj Hyunjinova pozornost působila. Hlubokým nádechem se pokusil uklidnit. Periferním viděním postřehl, že se Hyunjin pohnul. O další vteřinu později cítil jeho ruce na svém těle. Ovinuly se okolo jeho pasu, dlaně spočinuly na břichu. Pevné tělo se přitisklo na jeho záda. Zachvěl se, plíce se zadřely. Horký dech na krku, hebký dotek rtů. Minho se málem říznul nožem, jak se mu roztřásly dlaně. Přivřel oči a hlava se automaticky naklonila na stranu v očekávání něčeho, o čem věděl, že –

Vteřina bolesti, jak ostré zuby proťaly kůži. Minhovi se podlomila kolena, nůž vypadl z ruky, dlaně se zapřely o kraj stolu. Srdce vynechalo úder, myšlenky se zběsile proháněly hlavou. Hyunjin pil jeho krev! Jen pár hodin poté, co z něj pil naposled. Minho to nedokázal – nechápal, co se to děje, a proč a –

Ocelové sevření, Hyunjin ho k sobě přitiskl tak silně, že mu skoro bránil se nadechnout, a Minhovo tělo zvláčnělo, mysl se uklidnila. Dech se srovnal. A Minho si uvědomil, že nepřichází únava. Že ten pocit, který zažívá, je nový. Ostřejší. Neupadal do bezvědomí, vnímal, co se s ním děje. Hyunjin – přestože nikdy nepochopil, jak to dělá – ho nyní neuspával. Napil se z jeho krve, aniž by Minho ztratil vědomí.

S tímto poznáním přišlo něco, co Minha zasáhlo sílou blesku. Pocit horka sjel po jeho páteři, chvění v oblasti beder, pozvolna se přesunulo dál, usídlilo kdesi v podbřišku. Záchvěv vzrušení rozmetal Minhovu příčetnost, vyloudil z něj neslyšný výdech rozkoše.

Když se od něj později odtáhl, Minho málem upadl, kdyby ho pořád nesvítaly Hyunjinovy paže. Nebyl s to pochopit, co se právě v kuchyni odehrálo. Zíral před sebe, naprosto otřesen tím, co cítil, pořád, až se z toho třásly nohy. Zárodek touhy ho spaloval a Hyunjinovy dlaně na jeho břichu hořely.

Horký dech ve vlasech, Minho přísahal, že cítil polibek.

Promiň mi to.

Nebyl si jistý, zda ta slova opravdu slyšel. Hyunjinovy dlaně opustily jeho břicho, sevření polevilo. Mazlivý dotek na zápěstích, Hyunjin odsunul jeho ruce, sám převzal nůž a pokračoval v rozdělané práci, aniž by propustil Minha z vězení mezi jeho pažemi.

Trvalo několik minut, než se Minho dokázal uklidnit natolik, aby se tělem opřel o to upírovo.

A možná toužil i po něčem víc, než po pouhém polibku. 

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Může mi někdo vysvětlit, jak je možné, že existuje něco tak nádherného jako Hyunjin, aniž by to byla magická bytost?