Minho naposled pohledem zkontroloval taneční sál, načež konečně zavřel a zamknul za sebou. Yeonjun s Beomgyuem právě mizeli za rohem na konci chodby. V tichosti následoval jejich kroky, zabočil vlevo, sešel schodiště k vrátnici.

"Nashledanou," pozdravil muže za okýnkem.

Večerní vzduch byl ledový stejně jako chodník, který opět klouzal. Minhovi od rtů stoupal obláček mlhy, hřál mu tvář, dokud ho s sebou neodnesl chladný vítr. Rozhlédl se okolo, a když se ujistil, že je silnice prázdná, pomalu vykročil na druhou stranu. Ve vitrínách obchodů začínala svítit barevná světýlka, skla byla zdobená vločkami i jinými vánočními dekoracemi. Usmál se při pohledu na růžového třpytivého jednorožce se zelenýma očima.

Začalo sněžit. Nejdříve nepatrně, lehce by si drobné vločky spletl s deštěm. Trvalo to jen vteřiny, než se z nebe začala sypat první zimní nadílka. Minho vzhlédl, několikrát rychle zamrkal, na řasách mu utkvělo několik vloček. Překryl si rty i nos šálou, ruce schoval v hlubokých kapsách kabátu. Míjel lidi bez povšimnutí, a stejně tak jim nevěnoval pozornost ani v metru.

Zařadil se po jeho boku, dvě ulice před jeho bytem. Tiše jako přízrak, splýval s Minhovými pohyby. Minho se k němu neotočil, vnímal jeho přítomnost všemi smysly, viděl ho periferně, možná si ho spíš jen představoval. Ale byl tam. Určitě tam byl. Minho zíral před sebe, dech zrychlený stejně jako krok. Nutnost dostat se domů co nejrychleji ho hnala vpřed, a on jen stěží ovládl potřebu běžet. Byla to taková doba, co jej viděl naposled. Tehdy ráno, když s ním poprvé mluvil.

Zastavil před vchodem, viděl v skleněných dveřích svůj odraz. Upíra neviděl. Byl to jen okamžik, setina vteřiny, kdy v hlavě utkvěla myšlenka na jednu z mnoha povídaček o upírech. Když se však rozhlédl, upír nikde nebyl. Zdálo se mu to snad? Ne, určitě s ním byl. Vylovil klíče, odemkl si. Na výtah nečekal, do patra prostě vyběhl. Když odemykal dveře bytu, ruce se mu lehce třásly. Těžko říct, zda zimou nebo očekáváním. Zkřehlé prsty svíraly klíče v bolestivém stisku.

V bytě bylo ticho a tma. Nic překvapivého. Minho rozsvítil v předsíni. Záhy poté skrze otevřené rty uniklo polekané vydechnutí, a on sebou cuknul a nejspíš i o kousek uskočil. Upír se na něj díval pobaveně, koutek rtů zvednutý v úsměvu. Minho se na něj zamračil, ale nevěřil, že vypadá děsivě. Na to na upíra zíral až příliš dychtivě. Příliš prahnul po těch vteřinách, kdy ho cítil každou buňkou svého těla.

Upír jakoby mu četl myšlenky, přistoupil k němu, natáhl dlaň, setřel z tváře několik tajících vloček. Minho se opřel do toho doteku, přivřel oči a zatoužil, aby se jej takto upír dotýkal ještě aspoň o chvíli déle. Přerušení kontaktu pro něj bylo zklamáním. Vzhlédl. Upír mizel ve dveřích ložnice. Sundal si kabát, vyzul boty a rychle ho následoval. Na prahu zaváhal, jenom na okamžik, než nahmatal vypínač na zdi a rozsvítil. Upír stál jen kousek od něj, kdyby Minho natáhl paži, mohl by se ho dotknout. A tak to udělal. Zvedl ruku, stejně jako před chvíli vyšší muž, konečky prstů se dotkl jeho paže a přitáhl se k němu. Obtočil paže okolo pevného těla, zabořil obličej do hrudi. Neměl důvod si lhát. Upír mu chyběl.

Hyunjin mu chyběl.

"Zůstaneš i dnes?" zeptal se tiše, možná až příliš, ale věřil, že jej slyšel.

Mocné objetí pro něj bylo dostatečnou odpovědí. Vdechl jeho vůni, nechal se rozdrtit v náručí. Výdech, který mu splynul na rtech, když upír vpletl prsty do jeho vlasů a něžně mu naklonil hlavu na stranu, se až příliš podobal na slastné zasténání. Minho cítil, jak mu hoří tváře. Nechával s sebou manipulovat. Ostrou bolest přivítal se vší oddaností, kterou si u něj upír získal. Jeho tělo zvláčnělo takřka okamžitě, kolena se mu podlomila, zůstal viset v upírově náruči, zatímco se jeho nitrem rozléval klid. Únava se dostavila také, Minho již nezvládal otevřít oči. Ztratil půdu pod nohama. Věděl, že ho upír nese do postele, cítil, jak ho do ní pokládá.

"Hyunjine..." vztáhl po něm ruce, chtěl ho uchopit, přestože věděl, že se setká jen se vzduchem.

Měkká látka, hmotný dotek. Zahákl do něj prsty, potáhl svůj sen zpátky k sobě. Ještě se nechtěl probudit, ještě ho chtěl mít u sebe, tak blízko, jak jen to bylo možné. Protože když otevře oči – když otevře oči...

Málem vykřikl, když se setkal s pohledem modrých očí jen pár centimetrů od obličeje. Upír na něj hleděl bez mrknutí, v temně modrých duhovkách se odrážely jiskřičky pobavení. Minho procitl z ospalosti takřka okamžitě.

Bylo ráno.

A upír ležel v jeho posteli.

Cítil jeho dlaň na svých zádech ve chvíli, kdy se pohnula v jemném pohlazení. A taky cítil měkkou látku mezi svými prsty i to, jak se celou plochou těla tiskl k jinému. Vytřeštil oči, když si uvědomil, když mu došlo, když...

"Dobré ráno," hlesl přiškrceným hlasem za doprovodu plachého úsměvu.

Nejraději by se vysmekl z jeho náruče a s jekotem utekl do koupelny.

Ne. Vlastně ne. Nechtěl z jeho náruče. Příliš omámen tím pocitem maximálního bezpečí, které pociťoval, když ho měl všude okolo sebe. Ztrácel se v jeho objetí a chtěl se v něm ztrácet i nadále. Třeba i úplně, napadlo ho, když si uvědomil horkost v tvářích, která přišla spolu se studem nad vlastními myšlenkami.

Upír ho pustil až po několika dlouhých minutách, když Minhovi hlasitě zakručelo v břiše.

"Zůstaneš i dnes?" Minho si uvědomoval, že si Hyunjin mohl vyložit jeho otázku dvěma způsoby.

A doufal, že přijme. Ať už si zvolí jakoukoli ze dvou možností.

"Rád," odpověděl.

Jeho hlas mrazil v zádech. Velmi příjemným způsobem. Minho se vyhrabal z jeho náruče, poté i z postele. Nepříjemný chlad se mu zahryzl do kůže. Ztráta tepla neměla nic společného s fyzickými vjemy.

Připravil stejnou snídani jako posledně. Usadil se za stůl naproti upírovi, bedlivě ho sledoval. Oči doslova přilepené na každém jeho pohybu. Nějak nedokázal uvěřit tomu, že bytost, která saje lidem krev, může normálně jíst. Fascinovaně ho sledoval po celou dobu, až se divil, že on sám byl schopen se najíst.

"Dáš si čaj?" vyhrknul ještě dřív, než upír dojedl poslední sousto.

Hyunjin přikývl a Minho vystřelil ze židle rychlostí blesku. Napustil vodu do konvice, dal jí vařit.

"Jaký si dáš?" zeptal se. "Ovocný? Černý? Bylinkový?"

"Cokoli, co si dáš ty," slyšel odpověď.

Vytáhl tedy dva pytlíčky bylinkového, připravil hrníčky i cukr. Bezradně se posadil na židli. Když neměl zaměstnané ruce, cítil se hloupě, protože si plně uvědomoval ticho mezi nimi, i to, jak ho upír pozoruje. Minho tím tichem trpěl.

"Mohu," na okamžik zaváhal a vzhlédl. "Mohu se zeptat? Kde jsi, když nejsi tady?"

"Na zámku," zazněla prostá odpověď.

Minhovi poklesla čelist. "Vážně?"

Bylo to tak tiché, že kdyby Minho na upíra tak nezíral, nejspíš by ani nepostřehl, že se směje. Čelist mu poklesla ještě o něco víc, byl naprosto ohromený. Upír se mu smál, vlastně si z něj střílel, uvědomil si mimoděčně Minho a někde v hloubi mysli na něj volalo uražení. Nevnímal ho. Protože upír se smál a Minha napadlo, že se asi zamiloval.

Konvice cvakla, přerušila kouzlo toho okamžiku. Minho vstal, zalil oba čaje. Nasypal do svého hrnku dvě lžičky cukru a cukřenku položil na stůl před Hyunjina spolu s jeho hrnkem. Upír tiše poděkoval, ale čaj si neosladil.

"Dongjak-gu."

"Hm?" vzhlédl k němu Minho od svého hrnku, do něhož zíral poslední dvě minuty.

"Tam bydlím. V panelovém domě. Ve třetím patře," mluvil tiše, pořád s tím nádechem pobavení.

"Aha..." hlesl. "Víš... ty se... nepodobáš se moc představám... uhm... z filmů a tak."

Zněl sám sobě tak strašně moc hloupě, že měl chuť praštit hlavou do stolu a poté se hanbou propadnout do hlubin nejhlubšího pekla.

"Ty taky ne," odpověděl mu na to upír.

"Jak to – aha."

Správně by měl křičet a utíkat.

"Takže... asi normálně... žiješ? Pracuješ? Bavíš se s přáteli?"

Hyunjin se pouze usmál, neurčitě pokrčil rameny a upil ze svého čaje. Chvíli seděli mlčky, přičemž Minho se snažil, velmi se snažil na něj nezírat. Bylo to těžké. Především, když mu v hlavě stále dotěrněji vrtala jedna a ta samá otázka.

"Proč já?"

Upír se na něj podíval, dlouze a hluboce, až z toho Minha zamrazilo do morku kostí.

"Jsi jiný," odpověděl.

"Jiný?"

Vysloužil si svým dotazem úsměv, takový, který lámal ledy: "Máš v sobě ochotu pomoci."

Minhovi zrůžověly tváře, sklopil zrak a mlčel, mlčel velmi dlouho, než zvědavost opět přemohla jeho stud.

"Jak jsi to věděl? Že ti... pomůžu?"

Nemusel se ptát, a dle upírova pohledu mu byla odpověď jenom potvrzená. Sevřel hrnek pevněji. Teď byl přece vhodný čas na to, aby pocítil strach, ne? Vědět, že někdo sledoval každý jeho krok. Kdoví, jak dlouhou dobu. Byl klidný. Nebál se ho. Jak by mohl. Vždyť mu nikdy neublížil, přestože určitě mohl. Ne, nebyl klidný. Cítil se trapně. Kdy upír vyhodnotil, že je ochotný pomoct? Když pečoval o své studenty? Když krmil hladové kočky na ulici? Převedl stařenku přes cestu? Minho dělal hodně divných věcí. Pro někoho dobrých, pro někoho hloupých. Pomáhat upírovi bylo definitivně hloupé.

A zcela jistě to bylo to nejlepší, co kdy Minho udělal.

"A jak často potřebuješ... krev?"

"Stačí mi, co dostávám od tebe," odpověděl.

"Opravdu?"

Přikývl: "Není to zdroj obživy, přestože ano, potřebuji ji k přežití."

"Takže... piješ jenom mou krev?"

Upír neodpověděl a Minho měl pocit, že se zeptal na něco nepatřičného. Nejspíš se ptal až příliš. Už teď si připadal jako na výslechu a předpokládal, že ani upírovi to není dvakrát příjemnější, ačkoli to nedával jinak najevo. Když dopili, vzal hrnky, odnesl je do dřezu a začal je umývat. Očekával, že teď upír odejde, zmizí jako vždycky. Dlaň na rameni ho polekala, že málem upustil hrníček. Rty se otřely o vlasy, poté i o jeho ucho a na kůži ho polechtal horký dech.

"Jsi pro mne výjimečným v mnoha ohledech," zašeptal tiše, věnoval mu políbení do vlasů.

Teď, teď byl ten čas, kdy odejde. Minho to čekal celým svým bytím. Upír se odtáhl, couvl a usadil se na židli. Ten den s Minhem zůstal.

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Miluju, když si z něj Hyunjin dělá srandu. A ještě víc miluju, když je vážný. A co vy?