Srdce mu tlouklo do hrudního koše ve zběsilém tempu a dech nestačil plícím, které se bolestivě dožadovaly vzduchu. Oči vytřeštěné kdesi před sebe, směrem k otevřenému oknu, v hlavě výstražný maják signalizující jedno a to samé pořád dokola.

Minho ho viděl.

Byla to snad jen vteřina, malý okamžik, kdy se modř mihla před jeho očima. V dalším momentu byl v ložnici sám a přítomnost upíra vyprchávala rychlostí, kterou nestíhal, a když jeho vědomí konečně úplně procitlo, nepamatoval si nic krom toho, že ho opravdu spatřil. Viděl jeho obličej, ale stejně jako ve snu, nedokázal si ho vybavit. Byl jen šmouhou v nejasných vzpomínkách a Minho si nebyl jistý, zda by ho poznal, kdyby ho někdy spatřil. Ale viděl ho.

Upír tu byl s ním, kdoví jak dlouho, nejspíš celou noc. Nebo taky vůbec. Sny a skutečnost se vzájemně proplétaly a mátly.

Bylo to poprvé, kdy zatoužil znát jeho obličej. Vidět víc, než ty ledové oči. A fakt, že viděl víc, ho škádlil v každé myšlence, protože jeho podvědomí mělo ten obličej obtisknutý v paměti, skrytý za tou proklatou mlhou. Frustrovaně se zvedl z postele a před očima se mu udělalo černo, jako každé ráno poté. Setrval v sedu, dokud si nebyl jistý, že se zvládne postavit. Jeho první kroky mířily do kuchyně, potřeboval se napít.

Paprsky chladného slunce se draly přes černá mračna, ale pozdní ráno se i tak jevilo jako blížící se večerní hodiny.

Minho se na rudé značky díval se zvráceným potěšením, sledoval je v zrcadle dlouhé minuty, než se toho pohledu dostatečně nabažil, a až když si byl jistý, že tam doopravdy jsou a nezmizí, byl ochotný prostory malé místnosti opustit.

Kdyby ho takhle někdo viděl, pomyslel by si, že se zbláznil a dost možná to byla pravda, protože to, co se dělo, normální určitě nebylo.

Dny znovu splývaly do období mezi jednotlivými nočními návštěvami a Minho opět pociťoval nedočkavost, nutkavou a nezměrnou a nedokázal ji ovládnout, když každý večer spěchal domů, přestože bylo příliš brzy.

Ale každý další den ho k setkání přibližoval, a když uběhly skoro dva týdny, neexistovalo nic, co by jeho chvatné cesty domů zmírnilo.

Přesvědčoval sám sebe, že myslet na něj nemělo cenu, protože okamžik, kdy se u něj upír zjeví, ovlivnit nedokázal, ale Minho nemohl – nešlo to, ne teď, když už nepochyboval o tom, že se neznámý objeví i příště.

A on se objevil, přesně o dva týdny později.

Minho viděl už z chodby tmu ve své ložnici a do místnosti doslova vpadl, jak ho spalovala tužba po kontaktu s ním.

Byly tam, svítily v prostoru známou modří a s nimi nablízku se Minhovi zdálo, že pojem domov nabral nový význam.

"Jsi tady..." byla to snad první slova, která k němu vyřknul od doby, co ho potkal poprvé.

Upír nepromluvil, pouze se k němu přiblížil a Minho jen stěží odolal vrhnout se mu do náruče. Ani nemusel, paže se k němu natáhly záhy poté a vtáhly ho do mocného objetí.

Bylo to poprvé, co sám Minho obtočil své ruce kolem pevného těla a silně se k němu přitiskl s obličejem zabořeným do jeho hrudi. Nasál do plic vzduch, dokonalá vůně se pomazlila s jeho čichem, podnítila spokojené vydechnutí. Tohle bylo tak... dobré. Ale jeho tiché přání naléhavě dotíralo na mysl a on ho musel vyslovit nahlas.

"Smím tě vidět?" zašeptal a takřka při tom nedýchal.

Pár vteřin ticha, pro Minha příliš napjatého a dusivého, poté ho upír propustil ze své náruče a krokem ustoupil.

Minho se prvně lekl, nával paniky se slil jeho páteří a dlaně se natáhly k modrým očím, neodcházej!

Nikam neodcházel, pouze nehnutě stál a mlčel.

Minho konečně pochopil němé svolení. Nádech se mu zasekl v plících, opravdu... ho mohl vidět? Mohl?! Couvl, aniž by z něj spustil zrak, dokonce ani nemrkal, jak se bál, že by mu upír zmizel. Dlaní nahmatal vypínač. A nic neudělal. Proč váhal? Chtěl ho přeci tak moc vidět. Musel ho vidět. Musel.

Světlo s cvaknutím zaplavilo místnost.

Minho nezabránil potřebě skrýt zrak před silnou září a několikrát zamrkal, než si jeho oči přivykly. Pak se konečně mohl podívat. A dech se mu zastavil.

Byl nádherný.

Díval se na něj a nedokázal se odtrhnout, ani jen zamrkat, rty pootevřené v němém úžasu. Všiml si, jak se koutky upírových rtů nadzvedly v nepatrném úsměvu a oči se zatřpytily něčím, co chlapec nedokázal ve svém rozhození poznat.

Takže tento muž si kradl okamžiky oněch nocí a krmil se jeho krví?

Upír se hnul, pomalu se k Minhovi přibližoval, až nakonec stanul před ním, a Minho konečně poznal, jak je doopravdy vysoký. Nebyl to takový rozdíl, přesto byl patrný. Když měl možnost vidět jenom jeho oči, bylo to tolik jiné. Teď se na něj však díval přímo, mohl si ho prohlédnout, zapamatovat si obličej. Díval se do jeho očí, byly pořád tak sytě modré, jen o něco temnější. Pak byl nucen sklopit zrak pod dotekem dlaně na své tváři, jak jej upír pohladil a záhy poté sjel prsty k jeho šíji, nespouštěje z něj oči.

Minho cítil, jak mu začínají hořet tváře, a podívat se na muže před sebou se v tu chvíli zdálo nereálné. Takhle za světla se celá situace jevila o tolik jiná a bylo v ní něco, co zbavovalo Minha citu v nohou ještě dřív, než se jej upír pořádně dotkl.

Vyšší muž si ho k sobě pevně přivinul stiskem na bedrech a z Mingova hrdla uniklo němé vzdechnutí, jak jím projela vlna něčeho nového smíchaného se špetkou studu a nejspíš i trapnosti, protože ve tmě byly intimnosti tak nějak... přijatelnější?

Snad za to mohla i skutečnost, že se na něj směl dívat, že jeho mysl si až teď plně uvědomila realitu. Protože dokud byla noc ponořená do tmy, vše bylo až příliš magické, příliš podobné snu. Takhle to bylo doopravdy a modré oči měly tvář, bezchybnou a dokonalou.

Rty polaskaly kůži na krku, Minho si nyní až moc jasně uvědomoval skutečnou intimitu okamžiku – vždyť upír ho líbal. Líbal ho pokaždé, pomyslel si s dechem uvízlým v krku.

Setina vteřiny sebou nesla bolest, špičáky proťaly kůži, stisk paží drtil tělo v náruči.

Někde tam Minho přestával myslet a jeho dech se uklidňoval – ne ztrátou krve, ale bezpečím, které nacházel v náruči tvora, který ho mohl bez obtíží zabít.

Kdyby mu někdo někdy řekl, že se jeho krev stane potravou upíra, nejspíš by ho vysmál.

Zabořil obličej do jeho ramene a silněji ho objal, jak se o něj pokoušela závrať. Dech těžknul a mysl se zamlžovala, věděl, že brzy bude konec. Vědomí na okamžik proniklo skrze mléčnou stěnu, Minho se pokusil otevřít oči, světlo ho do nich ostře řezalo, přestože měl obličej pořád zavrtaný v jeho rameni. Ale už ho neobjímal, ruce svěšené podél těla, necítil zemi pod nohama.

Žádná tam nebyla.

Upír ho držel v náruči, právě ho pokládal do postele, přikrýval ho. Možná právě díky světlu Minho neusnul hned, jak dopadl hlavou na polštář, možná to byla jen zuřivá touha nenechat ho odejít – chytil ho za zápěstí, jeho dlaň po něm sklouzla, padla zpět do postele.

Ale upír se zastavil, otočil k němu tvář.

Zůstaň...

Nebyl si jistý, zda to řekl nahlas, netušil, zda mu upír vyhoví. Chtělo se mu spát. Modré oči ho doprovázely ve snech, dokud paprsky slunce nepolechtaly jeho obličej. Cítil jejich horký dotek na kůži, mazlivý a přívětivý.

Slunce nemělo tu moc vniknout svými paprsky do vlasů, ani laskat pokožku hlavy.

Minho se rozhodl otevřít oči až po několika vteřinách, kdy už nemělo smysl spánek předstírat, protože dlaň z jeho vlasů zmizela, a Minho měl za to, že spolu s ní zmizel i upír. Ale když otevřel oči, on tam pořád byl, seděl na kraji jeho postele a díval se na něj.

On opravdu zůstal?!

Minho tomu nemohl uvěřit, a tak jen mlčky pozoroval druhého muže netuše, co teď. Tak daleko nikdy nepřemýšlel. Nikdy totiž nečekal, že by opravdu zůstal. Ale teď tu byl, opravdový, a stačilo natáhnout paži, aby se ho dotkl. Lehce se na něj usmál a posadil se. Tma před očima ho na okamžik oslepila, a když se mžitky rozplynuly, opět se setkal s pohledem modrých očí, které ho zkoumavě pozorovaly, zatímco obočí se stahovalo starostí.

"V pořádku," vydechl.

Měl ve své ložnici upíra, aniž by k tomu měl tvor důvod. Byl tu jednoduše proto, že si to Minho přál, bylo to tak? Nejistě se na něj kouknul a vzápětí uhnul pohledem. Nechtěl, aby to vypadalo, že na něj zírá, ale oči mu pořád těkaly k upírově obličeji. A on sám začínal opět pociťovat stud.

Neznali se, vůbec. A přesto mezi nimi Minho cítil jisté pouto, které bylo něčím vzácné a nenahraditelné. A taky si připadal hloupě za každou takovou myšlenku, protože si připadal jako v nějakém pitomém romantickém filmu o upírech a vlkodlacích. Ne že by ty filmy neměl rád, ale...

Ticho v místnosti proťalo hlasité zakručení v břiše.

Minho zrudnul až po kořínky vlasů a přísahal by, že slyšel tichý smích. Měl chuť zahrabat se hluboko do země. Nebo se alespoň skrýt pod peřinu. Bože, Minho, jsi dospělý muž, tak se podle toho chovej, sakra!

"Budeš snídat?" vychrlil ze sebe zbrkle.

Vzápětí vytřeštil oči, když mu došel význam otázky i to, komu ji položil. Schoval hořící tvář ve svých dlaních a měl chuť se zoufale zasmát sám nad sebou. Jsi idiot, Minho. Matrace se prohnula, nejspíš pod váhou upírova těla a Minho ucítil na svých dlaních jeho dech.

"Snídaně je dobrý nápad," promluvil upír těsně u jeho ucha a Minho očekával známou bolest.

Nic se však nedělo.

Odvážil se sundat ruce z obličeje a podívat se; upírova záda zrovna mizela za dveřmi ložnice. Vystartoval z postele rychlostí blesku, bosky vyběhl na chodbu a zamířil do kuchyně, kde málem uklouzl na bílé podlaze.

Stál tam, opřený o kuchyňskou linku a pobaveně ho sledoval.

Minho mu věnoval další váhavý úsměv a trochu neohrabaně za doprovodu upřeného pohledu vykročil k lednici. Zarazil se, až když otevřel dvířka a zahleděl se na potraviny uvnitř. Narovnal se, otočil se k upírovi a pohled, který mu věnoval, byl nekonečně zoufalý. Chtělo se mu plakat.

"Dám si to, co ty," promluvil upír tichým hlasem, v očích jiskřil úsměv, jakoby přesně věděl, na co Minho myslí.

Když pak oba seděli u stolu s miskou čokoládových vloček v mléku, chlapec opět nedokázal bránit očím dívat se. Zkoumal bezchybné rysy jeho tváře, barvu jeho očí – byly tmavě modré, možná spíše šedé, jen když se upír hnul, zdálo se mu, že v nich zahlédl sytě modrý lesk, který moc dobře znal. Vlastě... nevypadal nijak zvláštně – prominul-li nelidskou krásu -, kdyby ho Minho potkal na ulici, ani by ho nenapadlo...

"Smím se zeptat," začal nejistě. "Jak se jmenuješ?"

Celé se to zdálo tak strašně nereálné.

"Hyunjin," odpověděl.

"Hyunjin," zopakoval Minho a usmál se. "Jsem Minho."

"Ano, vím," promluvil opět Hyunjin.

Minha to nepřekvapilo. Asi. Chvíli mlčky pozoroval, jak Minho vzpřímeně sedí na židli, jedna ruka volně položená na desce stolu. Lžičky vedle misky se ani netknul.

"Nebudeš jíst?" zeptal se opět dřív, než si stihl otázku promyslet, a nejraději by si ukousnul jazyk.

Jistěže nebude jíst, proboha! Nechal si nandat jen ze slušnosti. Kuchyní zazněl tichý smích, který Minha přiměl se na upíra podívat.

Muž naklonil misku směrem k němu, byla prázdná. Kdy?!

"Ty jíš? Teda chci říct – já – no – " zmlknul, když se Hyunjin postavil a podešel k němu skláněje se tak, aby dosáhl jeho výšky.

"Moc přemýšlíš."

Minho nedýchal, když upír palcem přejel po jeho krku v místě kousnutí s pohledem upřeným do stejného bodu.

"Tohle potřebuju," při těch slovech se mu upír podíval přímo do očí.

Minhovo srdce bilo, bilo tak strašně moc, že to muselo být slyšet. Hyunjinův obličej byl až příliš blízko a jeho dech pálil na obličeji, způsoboval husí kůži po celém těle. Polknul a uhnul pohledem.

V tu chvíli se Hyunjin odtáhl a napřímil se.

O okamžik později již byl Minho v kuchyni sám.

~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Přeji vám nádherný, i když mega upršený den. Napadlo mě, že byste mohli uvítat kapitolku tady toho oddechového počinu, který se do podobných upršených dní hodí. :3

Co si myslíte o Hyunjinovi?