Probudil se tak náhle, že spánkem otupělá mysl nedokázala pochopit, co se stalo. Mlhavé vzpomínky na podivný sen splývaly do nejasných stínů, a jemu zbyl jen pocit. Mrazivý, takový, který proudil zevnitř, zaléval jeho nitro a nutil ho k nepravidelnému dechu. Nedokázal si vzpomenout na detaily, které by mu napověděly, co se mu zdálo. Pamatoval si jen oči, zářivě modré, téměř bílé, pronásledující ho na každém kroku od chvíle, kdy –

S povzdechem se otočil na bok. Ani pevně semknutá víčka a soustředěná mysl nedokázaly zaostřit a proniknout skrze mléčnou mlhu. Zavrtal obličej do hedvábí, jemnost pohladila jeho kůži a podnítila ho ke spokojenému vydechnutí.

Prudce otevřel oči a téměř vykřikl. Tělo ztuhlo šokem, když si uvědomil fakt, který se jevil jako hodně špatný vtip. Pomalu se posadil, dech roztřesený a zrychlený. Cítil vlastní tep i krev proudící ve svých žilách. Dlaní váhavě sklouzl po hedvábném povrchu. Ten dotek byl cizí. Neznal ho. Nepatřil do jeho vzpomínek. Se zatajeným dechem se otočil, ale okno na levé straně místnosti chybělo.

Tohle nebyla jeho ložnice. Na malý okamžik ho napadlo, že ještě pořád sní, ale příliš vnímavé smysly napovídaly opak. Rozhlížel se kolem sebe, zběsile a neklidně a strach se v něm hromadil s každou vteřinou víc. Tma kolem byla nepropustná. Žádné světlo, vůbec žádné, ani stíny, nic. Jen černota. Kde to jsem?! Jeho nitro řvalo, zatímco se snažil přinutit oči prohlédnout skrz tmu a –

Ztuhl uprostřed pohybu, dech bolestivě zaseknutý v hrdle, ledový mráz sjel po jeho páteři a měl pocit, že ji smrt sevřela ve svých pařátech a vyrvala ji jediným škubnutím. Udělalo se mu nevolno, a černota ještě více zčernala, když v hlavě cítil známý tlak přicházející pokaždé, když se s ním svět zhoupne. Tady se nemělo co zhoupnout, nic tady nebylo, a kdyby Minho necítil měkkou matraci a hedvábné přikrývky, jež splývaly na jeho těle, uvěřil by, že se ocitl v nicotě.

Nebyl tady sám. Nebyl. Určitě nebyl. Cítil na sobě pohled, vnímal ho každým pórem svého těla. Vlasy na zátylku se mu naježily, rty se rozevřely v němém výkřiku, když se v bezedné tmě zatřpytil pár modrých očí, které si pamatoval ze svého podivného snu, a vzápětí si uvědomil, že to nebyl sen. Nebo možná byl a on přeci jen snil i právě teď; snil sen, ze kterého se propocený vzbudí a oddechne si, když se rozhlédne po přívětivě krémových zdech vlastního pokoje.

Dech se uklidnil, když mysl uvěřila, a Minho zavřel oči očekávaje známý pocit probuzení. Nádech byl takřka bolestivý, jakoby se mu do hrudi zabodla čepel nože, ostře projela skrze tkáň a proťala srdce. Semkl víčka pevněji, rty sevřené v tenkou linku, všechny svaly napjaté. Cítil ho, cítil ho, ať už to byl kdokoli. Byl tak blízko, tak zatraceně blízko, že mohl vnímat neexistující dech na svém obličeji. Ty oči se na něj dívaly, nořily se do jeho kůže, a on se hrůzou nedokázal hnout. Nedýchal.

"Neměj strach."

Měkký tón neznámého hlasu tiše doplul k jeho uším a vzduch zasvištěl v jeho plících, když se Minho konečně hltavě nadechl. V uších mu zapískalo a na malý okamžik měl pocit, že se ponořil do vody.

A pak se konečně odvážil otevřít oči a pohlédnout před sebe. Modrá se vpila do jeho pohledu, jako ledová vlna stekla po jeho páteři a opět ho zbavila dechu. Zíral před sebe nehybný hrůzou, fascinován tím, co viděl. Tma byla nepropustná. Jako nicota. Modré oči přesto zářily, sledovaly ho, a Minho nedokázal pojmenovat pocit, který v něm vzbuzovaly. Co jsi zač? Chtěl se zeptat, ale nemohl. Rty se odmítaly hnout stejně jako zbytek těla, které se chvělo zimnicí. Ledový pot stékal po jeho zádech a dlaně se mu potily a plíce se dožadovaly vzduchu a Hoseok nedokázal udělat nic proto, aby jim ho poskytl. Jen zíral, bez jediného mrknutí.

"Neublížím ti."

Minho zalapal po dechu, až se mu před očima zatmělo a tyrkysově modrá zmizela za závojem šedé. Když neznámý mluvil, vtahoval Minha do reality, vše se zdálo skutečnější, dokonce i ty oči. Připomínaly hladinu moře za slunečního dne – průzračně modré, líně se vlnící, odrážející paprsky slunce. Tady slunce nebylo.

"Kdo jsi?" nepoznával vlastní hlas, jak byl tichý a protkaný strachem.

Nebyl to strach z těch očí, ne, ty oči ho děsily jinak. Byl to strach z neznáma. Minho netušil, kde se nachází a jak se zde dostal, netušil ani, kde byl předtím. Všechno bylo pryč. Všechno, kromě těch očí.

"Kde to jsem?" zeptal se, když odpověď na předešlou otázku zůstala zahalená.

Ticho. A vteřiny pořád ubíhaly, modrá se pořád vpíjela do jeho očí, cítil, jak jím celým prostupuje, jak pohlcuje jeho myšlenky, jak s ním splývá. Otřásl se tím pocitem.

"Jsi v bezpečí."

Věřil těm slovům. Věřil jim tak moc, že strach, který cítil, pomalu vyprchával, mizel v ledové modři, topil se v její hloubce, dokud se poslední vlákna neodtrhla od mysli. Pak zbyl jen klid, prazvláštní, takřka magický. Modré oči působily chladně.

Dotek prstů, které pohladily jeho tvář, byl nečekaně hřejivý a měkký, až příliš jiný, než jaký si představoval. Cítil, jak jejich bříšky sklouzávají po líci, bylo to nepatrné pohlazení, přesto tak intensivní. Prsty spočinuly na krku, palec pohladil jeho linii v místě, kde se nacházela krční tepna. Srdce vynechalo úder. Moře se zdálo být mnohem blíž.

"Smím?"

Minho kývl bez zaváhání, aniž by tušil, k čemu svolil. Horký dech poprvé ovanul jeho tvář a v modrých očích se zatřpytilo něco, co na okamžik zastavilo jeho srdce a někde hluboko v mysli se zrodilo poznání, pořád skryté za šedivým závojem. Zachvěl se a přivřel oči pocitem, který se vstřebal do pokožky, pomalu a líně jako med stékal jeho nitrem, a když se kolem jeho těla obtočila mocná paže a přitáhla si ho do náruče s drtivou něhou, dech se mu zadřel v hrdle.

Pokožku pohladily sametové rty, měkce a něžně se dotýkaly jeho krku, zatímco dlaň sjela po zádech na bedra a stisk zesílil. Pocit bezpečí z objetí v mžiku přerostl v důvěru, se kterou nechal neznámého vplést mu prsty vlasů a zaklonit jeho hlavu na stranu.

Procitl jen na okamžik, a to ve chvíli, kdy kůži proťaly ostré špičáky a on vytřeštil oči šokem s nehty zarytými v přikrývce. Náhle si uvědomil, co se děje, a zatímco upír vysával jeho krev, Minho setrvával v jeho náruči nehybný a svolný, šok se propadal do bezedné jámy, opět zbyl jen klid a vyrovnanost. Kdesi hluboko ve své mysli se ptal sám sebe, jak je možné, že tak ochotně nabízí svůj život. Ale pocit, že je to tak správně, byl mocnější.

Přivřel oči a skrze rty propustil tichý výdech. Byl ospalý. Upír se pořád krmil, cítil jeho rty přitisknuté ke svému krku, i slabost, která na něj ztrátou krve přicházela. Zavřel oči. Chtělo se mu tak moc spát. Objetí se zdálo pevnější a Minhova hlava dopadla na rameno neznámého, dech se zpomalil, tělo ochablo.

Když otevřel oči, jeho zrak spočinul na vlnícím se závěsu. Ležel na boku, lehce zmatený a ospalý, zatímco podivný sen odplouval s každou vteřinou, kdy se díval do okna. Snažil se zachytit zbytky vzpomínek, ale sen mu proklouzával skrze prsty, rozplýval se ve vzduchu, průhledněl, dokud nezbyl jen ten pocit. Obloha byla nekonečně modrá, bez jediného obláčku. Pocit zintensivněl, nebe mu připomínalo sen. Zavřel oči a zvedl dlaň k obličeji, pohyb byl pomalý a líný, pořád těžký, jako by stále snil. Promnul si tváře a hlasitě zívl. Pokusy vzpomenout si ho vyčerpávaly a ukolébávaly k dalšímu spánku.

Něco chybělo. Ještě nikdy nepostrádal kousek sebe. Chybějící vzpomínky na sen jako by si odnesly i část jeho duše a z černé díry, která po ni zůstala, sálal chlad. Zachumlal se do peřiny ve snaze zahřát se, zatímco pod víčky zavřených očí promítal mlhou zastíněné vzpomínky. Sen, který se mu zdál, byl zvláštní a něčím jiný. Tím si byl jistý. Pořád mu byla zima, přestože slunce zahřívalo peřinu a pálilo ho na obličeji. Chybělo obětí.

Modré oči probleskly jeho vzpomínkami a zůstaly na něj hledět z nepropustné tmy. Chlad pomalu mizel, díra se zacelovala, ale prázdné místo po ukradeném kousku duše zůstalo. Objal pažemi své tělo, ale náruč ze snu byla nenahraditelná. Minho se hluboce nadechl, až to zabolelo a pomalu otevřel oči. Vzpomínky zůstaly poslušně plout jeho myslí, jedna za druhou, jako když si prohlíží staré fotky v albu. Cítil na své kůži jemné doteky, jako by se upír ze snu vrátil.

Vzpomínka na ostré zakousnutí do krku ho dohnala ve chvíli, kdy si opláchl obličej ledovou vodou. Zvedl tvář k zrcadlu a zrak podvědomě směřoval ke krku. Dech se zadřel v plících – na bledé kůži tkvěly dvě rudé tečky po upířím kousnutí.

~.~.~.~.~.~.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.~.~.~.~.~.~

První kapitola příběhu je venku. Když jsem ji po sobě četla, občas jsem se musela zasmát nad slovními spojeními nebo některými skladbami vět, dokonce i hodně moc použitých slov jsem přešla se smíchem a poté je raději přepsala. Můj styl psaní byl před lety dost... zajímavý? Úsměvný, asi. Ale jsem s příběhem i po letech spokojená a doufám, že i vám se bude líbit. :3