Madara s mírným zamračením v obličeji sledoval, jak se bělovlasý člen klanu Senju, respektive jeho vůdce, zastavil u staříka, jehož měl už dávno sprovodit ze světa nějakou bolestivou smrtí. V prvním momentu, kdy nevěřil tomu, co před sebou vidí, v duchu běsnil, zuřil a nadával.

,Ten sráč... zkurvysyn... podělanej zrádce!'

Nedokázal pochopit Tobiramovo chování. Jak si mohl dovolit přestoupit na druhou stranu?! Co by zrovna jemu mohl Hiruzen nabídnout tak lákavého, že by začal spolupracovat zrovna s ním?! O moc a vedoucí postavení tu rozhodně nešlo, Tobirama a jeho klan byli spokojení tam, kde se nacházeli. Vyhovovala jim jejich pozice, nebo si to doteď aspoň myslel.

,,To je ale zvrat, co?" zamrkala na něj posměšně Kazumi a úlisný úšklebek ji hyzdil jinak vcelku hezkou tvář.

Tmavovlasý mafián se na ni ani koutkem oka nepodíval. Jeho temné oči byly doslova připíchnuté k obrazovce a s bušícím srdcem v hrudníku čekal na to, co se bude dít dál. V hlavě mu však neustále hlodal červíček pochybností. Za ty dlouhé roky, co znal Tobiramu, tak věděl, jak moc nesnášel zrádce a jak s nimi nakládal. Proč by se jím pak nakonec sám stal?

,Může mít něco v plánu?... Může to hrát na obě strany? Někdo jako je Tobirama by přece dobrovolně nespolupracoval s někým jako je Hiruzen. Nebo na něj snad ten dědek má nějakou páku? Zahnal ho něčím do kouta?... Určitě to nedělá dobrovolně. Tomu prostě nevěřím!' snažil se si to v duchu všechno logicky srovnat.

Ačkoliv jeho tělo i mysl byly na pokraji svých sil a netoužily po ničem jiném, než si pořádně a vydatně odpočinout a dostat do sebe značné množství chybějících živin, stále se nedokázaly utlumit natolik, aby Madarovo tělo vysílením konečně odpadlo. Něco ho prostě nutilo zůstat při vědomí.

Tmavovlasý Kmotr japonské mafie očima hltal obrazovku natolik, že si ani nevšimnul, že žena opustila na krátkou chvilku místnost, ve které ho drželi. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy do místnosti nakráčela dlouhým rozhodným krokem a za ní v závěsu cupitali tři muži v oblecích.

,,Dejte mi ho hlavou dolů, chlapci," přikázala jim takovým hlasem, jako kdyby ji to tu všechno patřilo.

,Hlavou kam, že?' problesklo Madarovy myslí a konečně odtrhnul černočerný zrak od obrazovky, aby uviděl ty chlápky jako jdou beze slova k němu.

,,Trochu ti to koukání na telku zpříjemním?" uchechtla se na něj Kazumi a založila si ruce na prsou, ,,Užiješ si taky trochu toho dění."

***

Narutův zrak zmateně těkal po místnosti a teprve až v tuto chvíli si uvědomil, že nedaleko od něj je zapálený oheň, u kterého pořád stojí Hiruzenův poskok a cosi tam neustále obrací. Silně pochyboval o tom, že tam klohní nějakou dobrotu, protože to už by bylo vážně šílený. Upřímně by to tu nejradši celé podpálil, ale věděl, že sám proti tolika vycvičeným chlapům nic nezmůže, a proto se doteď o nic nepokoušel. Zbytek naděje na jakoukoliv možnou záchranu zmařil Tobirama svým příchodem, jako kdyby se nic nedělo.

,,Tak popojedeme!" tlesknul Hiruzen do dlaní pobaveně a v jeho malých černých očích zlověstně zablesklo, ,,Už jsme tu otáleli dost dlouho!"

Místností se rozezněl zvuk to rachtání a skřípání, jak se dřevěné kolo opět roztočilo, aby vylosovalo účastníky.

V Itachim nepříjemně hrklo, když si uvědomil, že kolo rozhodlo o jeho další fázi mučení. Prsty jej neuvěřitelně pálily a štípaly, zaschlá krev ho otravovala. Jediná myšlenka, která mu vířila hlavou byla, s kým se utká tentokrát.

Naruto si žmoulal spodní ret a modrýma očima ulpíval na kole a se srdcem silně bušícím až v krku čekal, kdo bude další. Nechtěl si už vybírat. Už toho bylo dost. Už to prostě nezvládal. Nechtěl už nikomu způsobit další utrpení. Každý si něco vytrpěl. Setkal se s nepříjemnou myšlenkou, že by byl možná mnohem radši, kdyby je tu na místě prostě všechny odstřelili. Měli by to rychle za sebou. Stejně žádná záchrana nepřijde...

Jaký pro něj byl šok, když se najednou vedle něj objevil muž, který doteď postával u ohně a v tlusté rukavici držel kus železné tyče, jejíž konec žhnul svítivě rudou barvou.

,,Kdo to bude tentokrát, hm?" zašklebil se Hiruzen a kdoví odkud vytáhnul sklenku s medově zabarvenou tekutinou uvnitř, ,,Ty a nebo Itachi?... Koho zachráníš?"

,,C-c-co?" zamrkal a instinktivně se od žhnoucího konce tyče odtáhnul.

Všimnul si však, jak se Itachi naproti němu tváří. Jako kdyby byl smířený dopředu s tím, že si opět projde stejným, ne-li horším mučením.

,T-to nejde, ttebayo. To... to nemůžu dopustit,' pomyslel si utrápeně v duchu blondýnek.

Skousnul si silně spodní ret, ale ne natolik, aby si prokousnul kůži. Cítil, jak se jeho tělo třese.

,,I-I-Itachiho," hlesnul a semknul pevně víčka k sobě.

V tu chvíli byl někým dalším prudce sražen na kolena a ten dotyčný jej stiskem vzadu na krku donutil se předklonit. Byl tak zaskočen, že nebyl schopen se ani trochu bránit. Jenom vnímal to, jak mu někdo vykasal rukáv na jeho zdravé ruce a pak... pak už jenom ječel.

***

Madara bolestně vyheknul, když jeho tělo přijmulo další bolestivou ránu do zad způsobenou dřevěným obuškem, následovanou řeznou ranou od ostrého skalpelu, která však nebyla hluboká, nicméně byla dost dlouhá a nepříjemně štiplavá. Celkovou nepohodu ještě uzpůsobovalo to, že visel hlavou dolů. Schválně byl natočený tak, aby, i když vzhůru nohama, viděl na obrazovku.

Jakmile se před ním objevilo to, co ten jeden sráč způsobuje Narutovi za utrpení, uvědomil si, že každá rána obuškem, která přistála na jeho těle, byla jako pohlazení a každé říznutí skalpelem, které rozřízlo jeho kůži, jako polechtání. Nemusel být vševědoucí, aby věděl, že se plavovlásek chtě nechtě obětuje. Ať už to byl Itachi, nebo Gaara, který přišel hned po něm.

I když byl téměř na pokraji zhroucení, stejně zkusmo vyzkoušel, jak moc je utažený provaz, který měl omotaný kolem kotníků, i ten, jenž se mu zařezával do zápěstí. I kdyby se však dokázal osvobodit, co by dělal potom? Byl hladový, dehydratovaný, zbitý... jakou by měl šanci? Tu malou svini, která postávala s pošklebovačným úsměvem kousek od něj by roztrhal klidně v zubech, ale co ti ostatní tři, co ji tak ochotně pomáhali. Pochyboval, že by měl takové štěstí, aby ani jeden z nich nebyl ozbrojený.

***

Naruto prudce a zhluboka oddechoval. Pravé předloktí a levý bok ho štípaly, jako kdyby mu ta místa někdo potřel kyselinou. Do nosu se mu dostával pach spáleného masa. Jeho masa. Oči měl zvlhlé od toho, jak se neposedné slzy, chtěly dostat přes okraj spodního víčka, ale on se jim to snažil zběsilým mrkáním zakázat. S hlubokým vydechnutím na zem vyplivnul i několik slin, které se mu nashromáždily v puse. Kolem sebe slyšel jenom šum, nic jiného se mu do uší nebylo schopno dostat. Respektive až do chvíle, než uslyšel další vylosované jméno.

,Kurvadrát...' zasténal v duchu.

Zapřel se lokty o zem a zvedl hlavu, aby se setkal s vínově rudým pohledem.

Hidana bral jako svého staršího bratra. On, Sasori a Deidara se ho chtě nechtě před několika lety ujali a dělali mu společnost, když se ne s velkým nadšením objevil v Madarově vile. Netrvalo dlouho, než se jejich vztah přeměnil v pevné přátelské pouto.

Šedovlasému mafiánovi bylo víc než jasné, že ten kluk klečící před ním už další kolo jen tak nevydrží. Potřeboval aspoň chvíli oddechu. Věděl, že teď je řada na něm a nevadilo mu to. Doufal, že Naruto jeho nevyřčená slova pochopil.

Evidentně se ale spletl.

Jakmile zaslechl z Uzumakiho úst první slabiku svého jména, vykřiknul hlubokým hlasem v nesouhlasu.

Naruto na něj zmateně zamrkal.

,,Teď jsem na řadě já. Zachraň se," promluvil k němu nakřáplým hlasem.

Blondýnkovy rty se roztřásly. Na moment pevně semknul víčka a ruce v pěst, než vydechnul a mírně přikývnul.

,,B-budu to... j-já," zašeptal vyčerpaně.

Pokud se bude hrát stejně jako v předchozím kole, měl by vytrpět už snad jenom menší, i když dost intenzivní, bolest a pak by měl mít svatý pokoj. Jeho mozek ještě stále dostatečně fungoval a dokázal si uvědomit, že pak by měl zbývat už jenom Hashirama a Fugaku. Jenže co bude potom?

Místností se rozlehl zvuk elektrické brusky a v několika následujících sekundách doprovázený i bolestným zakvílením. A pak vše zase utichlo. Psychicky se připravoval na to, že teď bude zase křičet on, ale... nic se nedělo. Bolest se nedostavovala. Zmoženě natočil hlavu na stranu, aby se pohledem zaměřil na muže s železnou tyčí, který odcházel zpátky k ohni.

,Jsem z toho venku?' pomyslel si úlevně.

,,A dalším je... Fugaku!" ozvalo se mu v uších.

Oči se mu rozšířily panikou, když muž s opět rozžhavenou tyčí přicházel k němu.

,Co to do prdele-'

***

Madarova víčka se začínala pomalu klížit vysílením. Obušek a skalpel vystřídaly zásahy elektrickým proudem. Tělo mu ve vzduchu cukalo, jako ryba pohozená na suchu. Cukal a zmítal sebou a oči se mu i přes veškeré svoje snažení zavíraly. Pod sebou na zemi viděl už několik zaschlých kapek krve, která přes stružky z otevřených ran stekla po jeho těle a skápla dolů.

,,Neusínej mi, není to pak vůbec žádná zábava!" zanaříkala přehnaně Kazumi a několikrát jej ne úplně šetrně popleskala po tvářích, ,,Sotva jsme si začali hrát!"

Kdyby měl sílu kousnul by ji do ruky.

Tělo se mu křečovitě napnulo, když jím projela další salva proudu. Z úst mu s heknutím vylétlo několik slin a tlustá, modrá žíla, která se mu už před dobou objevila uprostřed čela se nebezpečně rozpulsovala.

Pobavený smích už slyšel jenom z dálky, stejně jako křik vycházející z reproduktorů v televizi. Čí to vůbec byl křik? Narutův, Fugakův, Hashiramův nebo někoho jiného? Nevěděl, nevnímal. Chtěl spát. Už to nezvládal. Byl na pokraji sil. Jediné, v co doufal bylo, že se ještě někdy probudí.

Zahalený do černočerné tmy vyčerpaně odpadnul s jednou jedinou myšlenkou.

,Naruto...'