Dva dny uběhly jako voda. Uběhly téměř neměřitelnou rychlostí, oproti poslednímu měsíci. Možná za to mohla velká směsice nervozity a očekávání z toho, jak celá schůzka s vůdcem Senju mafie dopadne.

Fugaku stál to dopoledne před velkým zrcadlem a upravoval si uvázanou kravatu.

,,Takže... jestli to teda dobře chápu... máte v plánu mu obeznámit situaci tak, jak je? Žádný lhaní, vymejšlení, chození kolem horký kaše?" ubezpečoval se Hidan, který stál opodál s rukama založenýma na prsou.

Tmavovlasý Uchiha se na něj přes odraz v zrcadle podíval a beze slova jenom krátce přikývnul.

,,Nemá smysl jim lhát. Kdyby to Tobirama prokouknul, nikdy by nám už nebyl ochotný nabídnout pomoc. Možná je v týhle situaci lepší jít s kůží na trh, než dělat, že je všechno v nejlepším pořádku."

Na to šedovlásek nakonec jenom pokýval hlavou. Nejspíš měl druhý nejstarší Uchiha pravdu. I když i on znal Senjuovic kluky od útlého mladého věku, nikdy se s nimi nijak nebratříčkoval, protože přece jenom on, Sasori a Deidara, byli ti vedlejší.

,,Kdo s námi všechno pojede? Bude to nějakej velkolepej zástup, nebo jenom skromná akce?" nedalo hromotlukovi, aby se nevyptával dál.

Věděl, že jiní by si tolik otázek nejspíš vůbec nedovolili, ale i když on, Sasori a Deidara byli ti vedlejší, neznamenalo to, že byli úplně opomenutí. Vzhledem k tomu, že si s Madarou a i s Fugakem vypěstovali pevné pouto už od mládí, měli určité výhody a výsady nad ostatními, které Uchihovská mafie zaměstnávala.

,,Jen já, ty, Itachi a Naruto. Není třeba z toho dělat nějakou šarádu. Lepší míň než víc... a jak víme, Tobirama moc lidí kolem sebe nemá rád."

Tvrdým a rázným pohledem se sjel v zrcadle od hlavy až k patě, než se k šedovláskovi otočil přes rameno.

,,Jdi obeznámit Itachiho a Naruta, že se za deset minut sejdeme u auta."

***

O chvilku později seděla čtveřice už v podlouhlé limuzíně, která jela přes dlážděnou příjezdovou cestu směrem k železné elektrické bráně, jenž se s přibližujícím se vozidlem začala pomalu rozjíždět, aby jim umožnila průjezd z pozemku.

Naruto seděl mlčky u okénka a unaveně sledoval ubíhající cestu. Za ty dva dny toho naspal asi tak stejně jako každý jiný den za poslední měsíc. Na prsteníčku ho ale tentokrát podivně hřál stříbrný silný kroužek, po kterém bezmyšlenkovitě občas přejížděl palcem levé ruky, jako kdyby se chtěl ubezpečit, že tam pořád je.

Když o nějakou chvíli projížděli kolem jedné z ne moc udržovaných čtvrtí, kde bydlela velká většina spodiny Tokia, překvapeně zamrkal a konečně se začal trochu soustředit. Právě míjeli jednu zatáčku, která nevedla nikam jinam, než k jeho bývalému domovu. Smutně se pousmál, když mu na mysl opět vyvstanula jedna z milionu vzpomínek.

- FLASHBACK -

Domů se opět dostal až k blízkému večeru. Opakoval se stejný rituál jako z předešlého dne. Zul si boty a šel úzkou, ztemnělou chodbičkou do kuchyně. Jaké pro něj ale bylo překvapení, když místo svých rodičů, kteří obvykle sedávali u rozviklaného jídelního stolu, uviděl roztahovat se na pomalu se rozpadající židli Madaru.

,,Vy?!" vyštěknul zaraženě a hned jej polila vlna vzteku, opovržení, zhnusení, ale zároveň se i nepatrně roztřásl strachy.

Tenhle chlap mu prostě obča naháněl strach. A to oprávněně. Tenhle chlap se totiž nezabýval jenom nudnou, obyčejnou lichvou, ale i dalšími nelegálními činnostmi.

Madara, vysoký a mohutný, černovlasý muž s očima ještě černějšíma než nejtemnější půlnoc, se na něj jenom ušklíbnul.

,,Asi tě rodiče neučili slušnému vychování, co?"

,,Do toho vám může bejt šumafuk, co mě učili a co ne," odfrknul si mladík a rozhlídnul se po malé kuchyni, ,,Kde vůbec jsou? To jste se sem jako vloupal nebo co?!"

,,To mi spíš řekni ty, kde jsou," zamračil se na něj najednou muž a po úšklebku nezbylo nic, ,,Já jsem si sem přišel pro splátku. Dveře byli odemčené."

I Naruto se zamračil. Máma musela být minimálně už dvě hodiny doma z práce a táta? Táta obvykle chodil i z polovičního úvazku rovnou na brigádu nebo naopak. Měl těch melouchů a dalších vedlejších prací docela dost. To se prostě občas stávalo. Ale nikdy se nestalo to, že by Madarovi zapomněli zaplatit splátku.

,,Předpokládám, že ty peníze nemáš," začal Madara po chvíli ticha.

,,Ne. To fakt jako nemám."

,,Dobře," přikývnul téměř ledabyle, jako kdyby mu tato odpověď stačila, ,,Nechám tvé rodiče hledat. Pokud je nikdo z mých lidí nenajde, stavím se tu zítra."

S tím se zvedl ze židle. Byl o dobrou hlavu a půl větší než Naruto. Prošel kolem něj ladným krokem do chodby a o dvě vteřiny později bylo malým bytečkem slyšet jenom prásknutí dveří.

- Druhého dne večer -

Seděl v kuchyni a před sebou měl hrnek s vystydlou kávou. Bříšky prstů jedné ruky bubnoval do stolu, loktem druhé ruky se opíral o desku a o otevřenou dlaň si opíral bradu. Blížilo se k osmé hodině a jeho rodiče pořád nikde.

Najednou uslyšel cvaknutí dveří. Vylétnul od stolu jako raketa a ve vteřině byl v chodbě, na tváři úlevný ale zároveň naštvaný výraz z toho, že jsou jeho rodiče konečně doma. Avšak když spatřil toho, kdo se v jeho bytě objevil, úleva a naštvanost vymizela. Místo toho je nahradili vztek a špetka nervozity mísící se se strachem.

,,Zase vy?! Kde jsou naši?!" vyjeknul nekontrolovatelně.

,,Tvoji rodiče zmizeli ze země," oznámil mu ledabyle dlouhovlasý muž, ve tváři naprosto kamenný výraz.

,,C-co? Zmizeli?... Z-ze země? T-to je kravina! Nenechali by mě tu!" vykřiknul nevěřícně mladík a rozmáchnul kolem sebe rukama.

,,Moji lidé sehnali záznamy z letiště přímo tady v Tokiu. Tvoji rodiče na nich jdou velmi dobře rozpoznat," odvětil a jeho tvář byla stále stejně kamenná a nepřístupná.

,,To není pravda! Tomu prostě nevěřím, ttebayo!"

Přece by ho tu jen tak nenechali! Neodletěli by bez něj! Vždyť nemohli mít peníze ani na letenky!

,Ta splátka,' problesklo Narutovi zděšeně hlavou.

O krok ucouvnul.

,,Jdu si pro peníze, jak jsem ti včera řekl," oznámil Madara a zlehka zdvihl bradu, aby tím tak dodal na své důležitosti.

,,J-já ale... tolik nemám. Mám... mám jenom pár drobných," polknul blondýnek a tělem mu projel nepříjemný závan strachu.

Madara se ušklíbnul.

,,Jak jinak," pronesl hraně lítostivě.

,,S-seženu je! J-já je všechny seženu, slibuju. J-jen mi dejte čas!" vyhrknul na to Naruto, když si uvědomil, co by všechno mohlo nastat.

,,Moc dobře víš, že mě nebaví čekat," pronesl vrnivě černovlasý muž.

,,V-vážně je seženu! Přísahám, ttebayo! Jen potřebuju trochu času, sakra!"

Madara na něj chvíli mlčky hleděl a moc dobře věděl, jak moc ho tím znervózňuje.

,,Máš čas do zítra do večera. Když je seženeš, možná řeknu svým lidem, aby ti nezlámali ruce, jako malé varování, aby se tohle už neopakovalo. Ale když je neseženeš..." nechal větu viset volně ve vzduchu.

Nakonec jenom pokrčil rameny, otočil se a opustil byt s tichým zaklapnutím dveří, na které mladý blonďák jenom zaraženě zíral.

,,Do prdele!" vyštěknul a praštil pěstí do zdi, až z místa, kam úder dopadl, opadala trocha omítky.

- KONEC FLASHBACKU -

V poslední době mladý Uzumaki neustále vzpomínal na všechny společné chvíle. Pamatoval si je téměř do naprostého detailu, což by možná někomu přišlo naprosto neuvěřitelné. Pamatoval si téměř každé slovo, každý výraz tváře, hloubku tónu, záblesk v očích, mávnutí ruky nebo trhnutí hlavou. Pamatoval si, co měl v tu danou chvíli Madara na sobě, pamatoval si, jak voněl. Pamatoval si prostě všechno.

Přišel si už trochu jako blázen, když pořád jen a jen vzpomínal a přehrával si všechny ty okamžiky v hlavě jako dobře známý film, na který byl ale schopný se dívat pořád dokola a dokola, aniž by ho to omrzelo. Přisuzoval to prostě a jednoduše tomu, že Madara byl, je a navždycky bude, jeho první láska. A co se občas tak doslechnul nebo dočetl, na první lásku se jen tak nezapomíná. První láska se zaryje hluboko pod kůži a nesmazatelně se vryje do srdce a i kdyby utekla desítka let, člověk bude schopný si ji pořád vybavit.

Už stokrát, tisíckrát a možná snad i milionkrát se pozastavil nad tím, že kdyby se v nějaké situaci zachoval on nebo Madara jinak, mohlo být taky všechno vlastně úplně jinak. Stačilo by jenom něco říct, pozměnit slova, zkusit jiný tón, možná udělat dřívější smířlivější gesto, nebýt tak tvrdohlavý a vzpurný a nemyslet si, že všechno dokáže člověk vyřešit sám, bylo by teď všechno úplně jinak. Za to byl ochotný dát ruku do ohně.

Ale teď bylo teď a rozhodně se to vůbec nepodobalo tomu, co si kdysi plánoval. Ani krapet se to nepřibližovalo jeho vizím. Rozhodně by nikdy nepomyslel na to, že se mu zničehonic zhroutí život a to vlastně hned dvakrát během poměrně krátké doby. Dřív si myslel, že touhle dobou se dál bude toulat po světě a navštěvovat všechny Madarovy pozemky, nebo si užívat v pětihvězdičkových hotelích společně s ním a s těma třema vocáskama. Užívali by si života, i když by se vlastně tak nějak skrývali před jistými státními složkami, ale přesto by žili tak nějak svobodně.

Jenže místo užívání si, zažívání nových zážitků a vytváření nových vzpomínek, které by si v mysli často a rád přehrával, se jeho život obrátil o sto osmdesát stupňů a místo radosti a lásky, teď prožíval život plný strachu, depresí a nervozity.

,Třeba bysme se i vzali,' pomyslel si najednou, když už po několikáté přejel palcem přes kroužek na svém prsteníčku.

Jenom ta krátká myšlenka ho donutila se pousmát a konečně odvrátit zrak od ubíhající cesty, aby se na něj zahleděl.

,Kdyby naši tenkrát neutekli, nikdy bych se s ním nedal dohromady... i když zrovna tohle se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.'

,,Proč se tak usmíváš?" vyrušil plavovláska z dumání známý hlas.

Natočil hlavu na stranu a podíval se do vlídné Fugakovi tváře, která mu kdysi před pár lety připadala nepřípustná, chladná, arogantní a vlastně se vůbec nepodobala tomu, jak se na něj díval nyní.

,,Kousek odtud jsem tu kdysi bydlel s rodičema," odpověděl mu a při vzpomínce na mrtvé rodiče ho nepříjemně bodlo u srdce, ,,Vzpomněl jsem si na to, jak tenkrát utekli do Phoenixu a mě tu nechali a... jak se u nás Madara osobně zastavil pro splátku."

,,Jak ses vlastně k němu dostal?" zajímalo najednou druhého nejstaršího Uchihu, ,,Mám takový dojem, že jste se o tom ani jeden nezmínil. Ani můj bratr a ani ty, tenkrát, když si k nám přijel vyzvídat, když se děla ta nepříjemná situace."

Naruto na něj trochu překvapeně zamrkal. Že by se mu Madara nikdy nezmínil o tom, jak mu dal na policejní stanici na výběr? Nebo to věděl a dělal, že to neví jenom proto, aby nějak odlehčil přece jenom poněkud napjatou situaci v autě? Tak či onak, blondýnkovi to vlastně bylo jedno. Když bude mluvit, zažene aspoň nervy a možná aspoň trochu i svoje chmury. Bez dalšího pobízení se tedy pustil do kratšího vyprávění.