Tak moji milí  a někteří velmi věrní čtenáři, konečně jste se dočkali! Čtvrtý a finální díl cyklusu Mafie je oficiálně tu!

Především chci zmínit, že toto neplánované pokračování je povídkou na přání pro naši milovanou AkaNoMajo <3

Hodně z vás, sakra moc (ač jsem to vůbec nečekala), mi psala spoustu soukromých zpráv a komentářů, ať už do Spisovatelského deníku nebo k poslední kapitole třetího dílu, kdy konečně vyjde čtyřka. Nuže, zamyslela jsem se nad tím a řekla si, že už je načase to začít sepisovat, nejenom proto, že na tuto povídku Majo čeká už přes rok :D a nejspíš i vy všichni :D tudíž jsem i nesmírně zvědavá, kolik nedočkavců zde po sobě zanechá nějakou stopu, ať už ve formě komentáře nebo hvězdičky ;)

Takže si sedněte hezky na zadek, nebo se uvelebte jak je vám libo a užívejte ^-^ Předem vás upozorňuji, že nečekejte nějakou slaďárnu (ta možná přijde až na konci :D)... Chvilkama to bude (podle mě teda) vážně drsný a možná... možná ukápne i pár slziček.

Povídka, když tomu Jashin dá, bude vycházet každé pondělí! 

Nebe bylo zlověstně zatažené, že šedost oblohy připomínala spíše blížící se nepříjemnou noc, než dvě hodiny odpolední, které před chvílí odbyli na vysokých kostelních hodinách. Oblohu proťal blesk a v dáli zahřmělo. Nejspíš to byl jasný povel k tomu, aby v tu chvíli začalo pršet jako z konve. Kapky dopadaly nemilosrdně na všechno a nebyl ušetřen nikdo, kdo byl v tu chvíli právě venku. Lidé, jež byli znenadání překvapení tou průtrží mračen se rychle utíkali schovat někam pod stříšku nebo do auta jenom proto, aby zmokli co nejméně.

Avšak jednomu z nich to vůbec nevadilo. Stál na místě se sklopenou hlavou, nechal na sebe dopadat studené kapky vody a neměl v nejmenším úmyslu hnout se z místa. Během chviličky byl promočený na kost a jeho černý oblek se mu nepříjemně lepil na opálené tělo. Svěšené ruce podél těla zatínal do pěstí a obličej měl zkřivený steskem a vztekem. Kupodivu byl za déšť vděčný. Byl to dobrý zastírací manévr na to, aby si nikdo nevšimnul, že se mu z očí valí slzy jako hrachy, které se postupně mísily s dešťovou vodou.

Pozemek, kde stál a kde se mu nohy mírně bořily do zmoklé trávy, byl v tu chvíli opuštěný. Nikde nebylo ani živáčka, přestože to bylo místo, které denně navštěvovaly desítky a v určitém období i stovky lidí za den.

Šum deště zakryl to, jak si plavovlasý mladík štklivě popotáhnul. Doteď pevně stisknutá víčka se oddělila od sebe a odhalila azurově modré hloubky, rudě podbarvené z několikadenního pláče.

,Tak strašně moc mi chybíš,' pomyslel si, když se jeho oči zaklesly na mramorovém náhrobku

V tu chvíli měl chuť začít hystericky řvát, nebo přinejmenším si kleknout do rozbředlé hlíny, nebo spíše už bahna a začít do ní pěstmi bušit, aby si aspoň trošičku ulevil a zbavil se toho enormního smutku, který bezpodmínečně útočil na jeho tělo už několik dlouhých dní.

,Kdybych nebyl takovej nevděčnej, tvrdohlavej sráč, nic z toho by se nestalo!'

Věty začínající slovy kdyby a kdybych bylo za tu dobu už tolik, že by je nedokázal ani spočítat. Tak strašně si tuhle událost vyčítal a tolikrát si po nocích přál, aby si s ním mohl vyměnit místo a byl to právě on, kdo by nyní spočíval zakopaný hluboko pod zemí, ale pokaždé se vzbudil s tím, že mu to nebylo dopřáno. Místo toho musel vstát z postele, nebo z křesla, kde kolikrát usnul a přežít další den s miliardami výčitek, které mu škodolibě neustále dokola vyskakovaly na mysl, a přemýšlením o tom co bylo, je a bude a jak se svým černým svědomím vůbec může dožít druhého dne.

Oblohu opět proťal další blesk a hřmění se tentokrát ozvalo dřív, než předtím. Kdyby zvednul hlavu a ohlídnul se za sebe, všimnul by si, že v nedaleko stojícím domě zablikala rozsvícená světla.

Místo toho však najednou ucítil, jak na jeho ramena už nedopadá déšť a že tu už nestojí tak úplně sám. Nad hlavou se mu objevil přidržený deštník a vedle jeho boku vysoký černovlasý muž s o něco méně strhaným obličejem než měl on sám.

,,Nastydneš," proťal muž ticho mezi nimi, které narušovalo jenom šumění deště.

,,To je mi fuk," odseknul nepříjemně plavovlásek a nehty zatnul ještě více do dlaní, ,,jako kdyby na tom záleželo."

Na rameno mu dopadla bledá ruka a jemně jej stiskla.

,,Pojď do auta, už pojedeme."

,,Půjdu pěšky, projdu se."

,,V tomhle počasí?"

,,Je mi u prdele jestli chčije nebo jestli padaj trakaře, krucinál!" trhnul s ramenem tak, až z něj setřásl dlaň staršího muže, ,,Chci bejt sám, tak mě nech laskavě bejt, Fugaku!"

Fugaku si zhluboka povzdychnul a posmutněle se usmál. I on svýma černočernýma očima pohlédnul na náhrobek, kde bylo vyryto úhledným písmem jméno jeho staršího bratra, než se vrátil pohledem k plavovláskovi, kterému se začala třást ramena.

,,Nedávej si to za vinu, nemůžeš za to," pronesl k němu až otcovským tónem.

Pomalu se odebral k odchodu, avšak v půli kroku se zarazil, když zaslechnul hysterický výkřik a ohlédnul se přes rameno. Uviděl mladíka, jak se sesunul na kolena do bláta a sklonil hlavu až k zemi. Naklonil deštník a pozvednul hlavu temnému nebi. S myšlenkou na svého bratra se poté rozešel k jednomu z černých aut, kde už na něj čekalo několik dalších lidí.

Blondýnek zarýval prsty do hlíny a špinil si tak ruce. Měl chuť začít hrabat jako šílenec a prohrabat se až několik metrů hluboko do země, aby následně mohl otevřít víko rakve, proplesknout toho chlapa, co tam momentálně s poklidným výrazem ve tváři odpočíval a z plných plic jej seřvat za to, jak si mohl dovolit ho tu takhle nechat.

,Prosím... Vrať se mi... Madaro...'

***

Naruto se s prudkým bušením srdce v hrudníku zběsile posadil na posteli. Studený pot mu stékal po páteři a hruď se mu zrychleně zvedala. Na jednu stranu se mu ulevilo, že se mu to jenom zdálo, na druhou stranu už byl vyčerpaný z toho, jak se mu tenhle, jen sem tam v několika málo detailech pozměněný sen, promítá noc co noc. Bohužel už to nebral v posledních dnech jako sen, ani jako noční můru, ale spíše jako předzvěst toho, co se dřív nebo později doopravdy stane.

Ještě stále se silně bušícím srdcem se vyhrabal z propocených peřin. Zrakem ulpěl na malém digitálním budíku postaveném na nočním stolku. Dvě hodiny a třináct minut, hlásal rudými číslicemi.

První, kam nyní zamířil, byla koupelna. Musel ze sebe ten odporný pot smýt. Už dopředu stejně věděl, že neusne. Nikdy po takovémhle snu už znovu neusnul, což bylo na jednu stranu zvláštní. Chodil spát docela pozdě a vstával až moc brzy. Většinou naspal jenom pár hodin, ne-li jenom několik desítek minut.

***

Hned po sprše, která trvala jenom chviličku, se obléknul do čistého oblečení, otevřel v ložnici okno a přes parapet přehodil propocenou peřinu. Neměl chuť ji teď převlékat. Z nočního stolku sebral svůj mobil a opustil pokoj.

Vila byla v tuhle extrémně brzkou ranní hodinu ještě ponořená do tmy. Všichni nejspíš ještě spali nebo minimálně neopustili svůj pokoj. Proč taky. Jen on pomalu za svitu baterky z telefonu scházel schody do přízemní zasedací místnosti, která zela jako obyčejně každý den v tuhle dobu, prázdnotou. Rozsvítil světlo a vypnul baterku. Přišoural se ke kávovaru, který sem nechali před několika dny přinést a začal si vařit svou první dnešní kávu. Ani nechtěl upřímně pomyslet na to, kolik jich dneska zase vypije. To mu s jeho životosprávou nadělá opět pěknou neplechu.

Za zvuku tichého bručení přístroje, jenž právě vyhotovoval zvolený nápoj se obrátil přes rameno a modrým zrakem se podíval na bílou tabuli, kde už několik málo dní bylo černým fixem napsáno těch několik málo informací, které věděli. Přimhouřil oči a snažil se rozběhnout svůj mozek. Tolik dní a nevěděli vlastně vůbec nic. Každý další nový den očekával, že nastane nějaký zlom, že se objeví nějaká nová informace, která jim pomůže v jejich pátrání, ale pořád nic nepřicházelo. Jako kdyby se po něm slehla zem.

,Kde sakra vězíš, hm?' pomyslel si, ,Vím, že seš ještě naživu, Madaro, musíš bejt, tak mi sakra dej nějaký znamení, ttebayo!'

Myšlenkami se v duchu vrátil ke dni před... překvapekvapeně vykulil oči, když si uvědomil, že je to dneska měsíc. Měsíc, co zmizel a nezanechal po sobě ani jednu stopu.

Přístroj dodělal svou práci a Naruto chytnul ouško hrníčku. Plouživým krokem přistoupil k židli, která stála k bílé tabuli co nejblíž a usadil se na ní. Ta slova a čísla, která na ní byla napsaná znal už nazpaměť a teď se spíš snažil hledat mezi řádky a ve vlastních vzpomínkách.

Od doby, co zjistil, že se na něj Madara vlastně vůbec nevybodnul, se i s malou Minaru a Deidarou přestěhovali zpátky do vily a on dělil svůj veškerý volný čas mezi svou malou sestru a hledání svého partnera. Samozřejmě nebyl jediný, kdo se podílel na výchově malé dívčiny a na hledání Madary. Zapojila se celá vila a i ostatní mimo ni, avšak jich bylo jenom pomálu. Uchihové nechtěli mezi zbylými mafiány šířit informace o tom, že hlavní boss beze stopy zmizel.

Prsty si promnul kořen nosu a zavřel oči, aby se začal soustředit. Ten den, kdy si myslel, že šlo všechno do háje si pamatoval jakoby se to stalo včera. Doteď si naprosto perfektně pamatoval, jak se cítil, když procházel křížem krážem svým pokojem, vykukoval střídavě z okna, aby se podíval na příjezdovku a snažil se s Madarou telefonicky spojit, ale každý jeho hovor padal do hlasové schránky. Snad ještě doteď cítil ty palčivé slzy, když si v tu chvíli pomyslel, že mu tím Madara dává jasně to, že pro něj už v jeho životě není místo. Těch pár dnů, než vyšlo najevo, že Madara vlastně zmizel, byl jako chodící mrtvola, jako tělo bez duše.

Za to, že na světlo vyšlo Madarovo zmizení, mohl vlastně Itachi, který se u nich za tři dny zastavil, aby mohl nějaký čas strávit s Deidarou, s nímž mu začal vcelku pěkně rozkvétat vztah.

- FLASHBACK -

Itachi překvapeně a zároveň zcela nechápavě zamrkal, když po zazvonění na domovní zvonek mu přišel otevřít jiný plavovlasý mladík, než v kterého doufal.

,,N-Naruto?" vydechnul, ,,C-co tady děláš?"

Plavovlásek se na něj podíval strhaným a unaveným pohledem. Tmavé kruhy pod očima a zrudlé bělmo dávaly jasné znamení toho, že není v dobrém psychickém rozpoložení.

,,Chcípám za pochodu," zavrčel nepříjemně, ,,asi si čekal Deidaru, co? Hned ho zavolám."

Už už se otáčel, aby se ztratil v útrobách domu, ale Itachiho otázka jej zarazila a vytočila zároveň.

,,Ty nejsi pryč se strejdou?"

Zprudka se otočil, v očích mu planulo zklamání, lítost a vztek.

,,Evidentně ne! Evidentně se na mě vysral! Evidentně stojím tak strašně za hovno, že nebyl sto mi napsat ani pitomou zprávu, ve který by mě poslal do prdele a místo toho si mě hodil do perfektního bloku! Ještě něco tě zajímá?!"

Itachi byl tím náhlým výbuchem emocí tak překvapen, že se nezmohl ani na slovo. Hluk však přilákal druhého plavovláska, který místo toho, aby se na nezvanou návštěvu zářivě usmál, se jenom zamračil.

,,Ahoj, Itachi, promiň, ale... teď není úplně vhodnej čas," omluvil se mu a chytil se třesoucího se mladíka, který nejspíš neměl daleko od hysterického záchvatu kolem ramen, ,,můžeš šéfovi rovnou vyřídit, že je to pěknej kretén!"

Tmavovlásek nechápavě zamrkal, ale konečně našel tu sílu promluvit.

,,M-Madara ale doma není," zavrtěl zaraženě hlavou, ,,poslední informace, která se ke mně přes tátu dostala byla, že jel za tebou, Naruto."

,,Ale sem nedojel," zavrčel místo jmenovaného Deidara.

V tu chvíli už tahal Itachi telefon z kapsy.

- KONEC FLASHBACKU -

Naruto si zhluboka povzdechnul a upil trochu kávy z bílého hrnečku. Byl tak zahloubaný do vlastních myšlenek, aniž by postřehnul, že se dveře zasedací místnosti otevřely a dovnitř vstoupila mužská postava.

,,Zase tady sedíš sám?"