Nebe bylo zlověstně zatažené, že šedost oblohy připomínala spíše blížící se nepříjemnou noc, než dvě hodiny odpolední, které před chvílí odbyli na vysokých kostelních hodinách. Oblohu proťal blesk a v dáli zahřmělo. Nejspíš to byl jasný povel k tomu, aby v tu chvíli začalo pršet jako z konve. Kapky dopadaly nemilosrdně na všechno a nebyl ušetřen nikdo, kdo byl v tu chvíli právě venku. Lidé, jež byli znenadání překvapení tou průtrží mračen se rychle utíkali schovat někam pod stříšku nebo do auta jenom proto, aby zmokli co nejméně.

Avšak jednomu z nich to vůbec nevadilo. Stál na místě se sklopenou hlavou, nechal na sebe dopadat studené kapky vody a neměl v nejmenším úmyslu hnout se z místa. Během chviličky byl promočený na kost a jeho černý oblek se mu nepříjemně lepil na opálené tělo. Svěšené ruce podél těla zatínal do pěstí a obličej měl zkřivený steskem a vztekem. Kupodivu byl za déšť vděčný. Byl to dobrý zastírací manévr na to, aby si nikdo nevšimnul, že se mu z očí valí slzy jako hrachy, které se postupně mísily s dešťovou vodou.

Šum deště zakryl to, jak si plavovlasý mladík štklivě popotáhnul. Doteď pevně stisknutá víčka se oddělila od sebe a odhalila azurově modré hloubky, rudě podbarvené z několikadenního pláče.

,Tak strašně moc mi chybíš,' pomyslel si, když se jeho oči zaklesly na mramorovém náhrobku

V tu chvíli měl chuť začít hystericky řvát, nebo přinejmenším si kleknout do rozbředlé hlíny, nebo spíše už bahna a začít do ní pěstmi bušit, aby si aspoň trošičku ulevil a zbavil se toho enormního smutku, který bezpodmínečně útočil na jeho tělo už několik dlouhých dní.

,Kdybych nebyl takovej nevděčnej, tvrdohlavej sráč, nic z toho by se nestalo!' zanaříkal vztekle v duchu.

Strčil levou ruku do kapsy tmavých kalhot a nahmatal v ní kroužek z bílého zlata. Jednoduchým pohybem, pouze po hmatu, nikoliv po zraku, si jej ještě v kapse nechal sklouznout na prsteníček. Cítil, jak ho kroužek kolem prstu svírá a přísahal by bohu, že ho snad začala kůže pod ním neskutečně pálit, jako by se mu drahý kov vypaloval do kůže.

Oblohu opět proťal další blesk a hřmění se tentokrát ozvalo dřív, než předtím. Kdyby zvednul hlavu a ohlídnul se za sebe, všimnul by si, že v nedaleko stojícím domě zablikala rozsvícená světla.

Místo toho však najednou ucítil, jak na jeho ramena už nedopadá déšť a že tu už nestojí tak úplně sám. Nad hlavou se mu objevil přidržený deštník a vedle jeho boku vysoký černovlasý muž s o něco méně strhaným obličejem než měl on sám.

,,Už je čas," proťal muž ticho mezi nimi, které narušovalo jenom šumění deště.

Blondýnek sevřel ruce v pěst a tiše si pro sebe zaskřípal zuby. Na tohle se prostě nedokázal připravit.

,,Já vím," vzdychnul oddaně a zamrkal vlhkýma očima na náhrobek.

Na rameno mu dopadla bledá ruka a jemně jej stiskla.

,,Vím, že je to pro tebe těžký, Naruto, a pokud to odmítneš, nikdo ti to nebude mít za zlý."

Modrooký mladík zavrtěl odmítavě hlavou.

,,To neudělám," řekl odhodlaným hlasem, ,,on si to tak přál, jinak by to neudělal, navíc... vaší rodině toho hodně dlužím, takže... tohle je maličkost."

Tmavovlasý muž pokýval soucitně hlavou. Věděl, že to pro tohohle mladého muže je opravdu těžké. Bylo to jako kdyby ho hodili do kádě s lidožravými žraloky. Doslova.

,,Tak jdeme," zamumlal nakonec a odvrátil od náhrobku zrak, ,,Je načase zaujmout nové místo."

Dva muži se bok po boku rozešli ze hřbitova směrem k východu, kde na ně čekalo už několik aut. Za normálních okolností by je čekala pohřební hostina, společné vzpomínání a uctívání mrtvého, ale na to bude čas až bohužel později. Nyní je čekalo zasedání mafie, kde se měl jmenovat nový boss.

***

Naruto se s prudkým bušením srdce v hrudníku zběsile posadil na posteli. Studený pot mu stékal po páteři a hruď se mu zrychleně zvedala. Už zase se mu zdál ten podělanej sen. Už zase stál na tom posraným hřbitově a díval se na náhrobek, na němž bylo zlatým písmem vytesáno jeho jméno. Tentokrát to bylo ale jiné. Tentokrát mu srdce bušilo ještě silněji než kdy jindy, až měl dojem, že má v plánu vyskočit mu z hrudníku.

,Kurvadrát,' vzdychnul v duchu a protřel si rozespalé oči, ,zblázním se z toho.'

Natáhnul před sebe levou paži a za svitu měsíce, které se mu přes zavřené okno vkrádalo do místnosti, se podíval na svůj levý prst, kde se honosila ta věc, která způsobila odlišnost jindy téměř totožného snu, noční můry nebo snad předzvěsti.

,Čekals to snad?' pomyslel si zadumaně a s jemným úsměvem se díval na prstýnek, ,Chtěl si mít zadní vrátka, abys mohl ochránit svoji rodinu?'

S povzdechem nechal paži spadnout do propocené peřiny a druhou rukou si prohrábnul od potu zplihlé vlasy.

,Jak si mohl vědět, že ho najdu? Že... tady budu?'

S tou myšlenkou se se stále silně bušícím srdcem vyhrabal z peřin a přešel k oknu, ze kterého vykouknul na rozlehlou temnou zahradu. Tentokrát se ani nepodíval na budík na nočním stolku, aby zjistil kolik je hodin.

Rukama se zapřel o parapet a bezduše zíral ven. Už zbývalo jen pár dní do zasedání. Cítil, jak mu tělem začala prostupovat nervozita. Chtěl pro tyhle lidi, se kterými už několik let sdílel svůj život, udělat všechno, co mohl a co bylo v jeho silách. I kdyby se měl upsat ďáblu.

,Nechci je zklamat, Madaro, ale nevím, jestli to dokážu. Jestli mě tamti přijmou,' promlouval v duchu ke svému stále nezvěstnému partnerovi.

S povzdechem odvrátil zrak od zahrady a odpíchnul se od parapetu.

,,Kéž bys nám dal nějaký znamení, kde zrovna seš... nebo jestli vůbec ještě žiješ," zašeptal do ticha pokoje a rozešel se, jako každou noc po tom příšerném snu, do koupelny, aby se osprchoval.

Stejně jako každou noc už dopředu věděl, že neusne. Bylo zbytečné se o to pokoušet. Místo toho se nyní mohl soustředit na sepsaná lejstra od Fugaka, kde byla do detailu vypsané všechny pravidla, kterými se mafie už desítky let řídila.

***

Uběhlo jenom několik minut, než se Naruto opět a znovu objevil zcela sám v zasedací místnosti. Rozsvítil, několika kroky přešel ke kávovaru a dal si vařit první hrnek dnešní kávy. Modrým pohledem zabloudil ke stolu, kde už na něj čekal připravený štos sepsaného materiálu, do kterého měl už včerejšího dne možnost nakouknout a něco si přečíst. Samozřejmě hned poté, co jej jeho nejbližší parťáci zasvětili do svého plánu, se kterým prostě musel souhlasit.

I s bílým hrnek se posadil za stůl a přitáhnul si tlusté desky k sobě a nalistoval si stránku, na které předchozího dne skončil. Přiložil si okraj hrnku ke rtům, několikrát zafoukal a usrknul první lok. Očima přitom už jezdil po řádcích.

- Před několika hodinami -

Uzumaki zmateně těkal po několika osobách v místnosti, načež se konečně zmohl na to, aby se konečně posadil na zadek.

,,Takže... jestli tomu teďka správně rozumím," začal trochu zadrhaně, ,,máte v úmyslu zfalšovat oddací listy?"

Fugaku přikývnul a i on se posadil na jednu z mnoha volných židlí. Už se cítil mnohem klidněji. Narutovo nalezení zásnubního prstýnku přišlo doslova jako zbožná spása z nebes. Najednou viděl zářivé světlo na konci temného tunelu bezmoci.

,,Přesně tak," přikývnul tmavovlasý muž, který doteď zaujímal prozatímní místo šéfa Uchihovské mafie.

,,A-a-a c-co to bude vlastně obnášet? P-pomůže nám to nějak?" zakotal se blondýnek.

,,Pro teď se nemohlo stát nic lepšího," ozval se Itachi s mírným úsměvem.

,,A až se strejda najde a vrátí, vystrojíme vám takovou svatbu, že na ní do konce života nezapomenete," mrknul na něj Sasuke, snaže se mezi všemi rozproudit tu tolik potřebnou naději v to, že se Madara skutečně najde."

- Přítomnost -

Naruto bezmyšlenkovitě otočil další stránku, ale tentokrát zaslechnul to, jak se dveře zasedačky otvírají. Zdvihnul zrak a zaseknul se na nově příchozím.

,,Nějak brzo vzhůru, ne?" pousmál se mírně na tmavovlasého mladíka, co se tam objevil.

Ten jenom pokrčil rameny.

,,Vlastně jsem ještě neusnul," odvětil Sasuke a vstoupil dovnitř.

Než ale stačil za sebou zavřít dveře, někdo mu v tom zabránil. Trochu zaskočeně se ohlédnul za rameno, protože dotyčného vůbec neslyšel.

,,Skupinové sezení?" ušklíbnul se Hidan a vpochodoval dovnitř.

Naruto se neubránil pobavenému a uvolněnému úsměvu. Najednou se cítil mnohem líp než ve chvíli, kdy sem přišel.

,,Chcete mi snad dělat společnost?" zajímal se a sledoval, jak se oba dva přesunuli unisono ke kávovaru.

Bez kafe to nebylo prostě ono. Bylo jako droga.

,,Snad se to nešrotíš nazpaměť," ušklíbnul se Sasuke, když si všimnul, co je to za otevřené desky.

,,Nešrotím," zavrtěl blondýn hlavou, ,,ale není na škodu se aspoň něco dozvědět. Aspoň tam nebudu za úplnýho debila."

,,Myslíš si snad, že tě tam někdo bude zkoušet jak ve škole?" uchechtl se tentokrát Hidan a i s kafem k němu přistoupil a drze mu zaklapnul, ,,Na tohle se vyser, k ničemu ti to zatím stejně nebude. To nejdůležitější ti vysvětlíme."

Naruto několikrát zamrkal.

,,F-fajn," souhlasil nakonec, ,,Jak to tam teda bude vypadat?"

***

- Mezitím někde neznámo kde -

V temné místnosti, postavené z obyčejných cihel, to už nějakou dobu dobu páchlo nepříjemnou vlhkostí a možnou zatuchlostí. Nebylo tam ani jedno titěrné okno, díky kterému by bylo možné poznat, zda je venku den či noc, nebo díky kterému by bylo možné pustit do místnosti aspoň trochu čerstvého vzduchu.

Někde uprostřed stál polonahý černovlasý muž s rukama rozpaženýma nad hlavou. Zápěstí mu svíraly železné okovy, jejichž řetěz vedl až nahoru na strop, kde byl upevněn. Poloha to byla opravdu nepříjemná. Muž cítil, jak se mu krev hrne z už ochablých a necitlivých rukou do těla. Oči měl zavřené, hlavu svěšenou a bradou se téměř dotýkal nahých prsou.

Ani sebou netrhnul, když opodál zaslechnul pisklavý hlásek, který vydávala jeho dobrá kamarádka, který ho občas tajně přišla navštívit. Nebo se možná přišla jenom přesvědčit o tom, zda je pořád naživu.

,,Ještě pořád jo," zaskřehotal zhrublým hlasem až jej zaškrábalo v krku, kterým už nějakou dobu neprošel ani lok vody.

Netušil, kdy naposledy měl v puse nějaké jídlo nebo kapičku vody. Mohlo tomu být jenom pár hodin, nebo taky pár dnů. Opravdu nevěděl. Tak jako tak mu to přišlo jako věčnost. I když... jíst nebo přinejmenším pít musel, jinak by už dávno pošel. Minuty, hodiny i dny mu splývaly díky tomu, že neměl nic, podle čeho by se mohl v uplynulém čase nějak orientovat. Dokonce nebyl ani schopný poznat, kdo ho tu vlastně věznil a ani proč. Vždycky, když se dveře se skřípěním otevřely a do místnosti vpadlo aspoň trochu světla z nějaké chodby nebo další místnosti, rozlepil zavřená víčka, snaže se postřehnout kohokoliv, kdo do místnosti přišel. Avšak všichni, kdo se tam objevili, měli černé kukly natáhnuté přes hlavu.

I teď, když zaslechl známé zaskřípění dlouho nepromazaných pantů dveří, s námahou rozlepil víčka a narovnal hlavu doufaje, že tentokrát zjistí něco víc. Překvapilo ho, když to v místnosti cvaklo a najednou se kolem něj rozlilo oslepující světlo, díky kterému musel znovu zavřít oči, jaký to pro něj byl šok. Rozbolela ho hlava.

Když byl konečně schopný je znovu otevřít, několik vteřin si přivykal. Všechno měl rozmazané a jakoby v mlze. Avšak když konečně zaostřil na několik osob, které se k němu přibližovaly, na rtech se mu usadil znechucený úšklebek.

,,M...mohlo mi dojít... že v tom b-budeš mít prsty... zrovna ty."