Když se okolo třetí odpoledne probudil, neměl v hlavě o nic víc uklizeno než v devět ráno, když usínal. Doktor toho za svůj život již zažil spousty. Kaskáda svým vyhoštěním lidstva z povrchu nepůsobila jenom na jejich tělesné schránky, ale v jejich emocích vytvořila hotovou horskou dráhu. Nejspíše každý člověk se v té době setkal se zoufalstvím a nejistotou. Deprese z tak prudké změny a nedostatku slunečního světla se šířily pod povrchem jako vlna tsunami a počty sebevražd šplhaly do téměř nebeských výšin. Pod zemí také nebylo kde se mrtvol zbavit, takže se hromadně zazdívaly ve slepých tunelech nebo neprakticky vysoko položených nástupištích. Bylo to peklo. A proto byl rád, že byl jeden z těch vyvolených, kteří se mohli přesunout do nového patra. Mít opět svůj pravidelný přísun světla a tepla, vlastní byt a čistou vodu z vodovodu. Ovšemže mu bylo líto lidí těsně pod povrchem a jejich neustálé vykořisťování mu na náladě nepřidávalo, nebylo ale v jeho síle tuto situaci změnit. A proto s tím nějak žil. Nechtěl se natrvalo vrátit do toho pekla tam nahoře. 

Jenže pokaždé, když jeho pohled sklouzl k otevřené obálce a dopisu na stole, ucítil šílený vztek a bezmoc. Nechtěl si někoho hledat z donucení. Nechtěl žít s někým. Neměl na to čas, ani neměl kde ty lidi poznat. Na nemocniční plesy chodil jenom z donucení a do seznamovacích kroužků by ho nikdo nedostal ani párem koní. Přišlo mu to potupné, vydávat se takhle jako kus masa na trh. Ale měl na to jenom měsíc. A on opravdu nechtěl, aby mu někoho vybrali oni. Ze dne na den žít s někým koho neznáte mu přijde jako noční můra. Chvíli dokonce přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby odmítl. Mohli by mu zakázat výlety do vyššího patra, což je velice nepravděpodobně optimistická varianta. Anebo by ho tam mohli přesunout natrvalo. Při té představě se celý otřásl. Měl rád svou postel a teplou sprchu. A taky světlo a normální porce jídla. Jeho soukromí bylo nadevše. Taky zde byla ta možnost, že by našel někoho, s kým bude vztah pouze předstírat. Jenže i tak s tím člověkem bude muset žít. 

Teď měl vlastně na výběr ze dvou variant. Buď bude žít s někým tady a s trochou štěstí najde někoho, kdo si bude klidu a soukromí vážit stejně, jako on, nebo se vzepře režimu a vykopnou ho nahoru, kde se o nějakém klidu, soukromí a světle nedá ani přemýšlet. Za tohle uvažování se nenáviděl. Styděl se za to, že je ochotný vyměnit svůj názor za trochu tepla a pohodlí. Styděl se za to že udělá, co po něm ti byrokratičtí slimáci chcou. Styděl se za to, že si bude v tomto věku hledat partnerku a už teď se děsil toho, jak na jeho změnu názorů bude reagovat jeho okolí. Už teď viděl nadšené reakce jeho kolegů a sestry, že se konečně umoudřil a někoho si hledá. A zároveň se začínal bát. Začínal se bát, že to nestihne. Že si partnerku nenajde včas a někoho mu vnutí. Páry totiž sestavují na základě toho, jaká je pravděpodobnost, že z nich vzejde zdravý jedinec. A s takovouhle mu najdou nějakou mladou osobu, která v době Kaskády stěží uměla násobilku. A kdo ví, kde ji vezmou. Možná bude šílená nebo alespoň šeredná. Určitě dcera někoho alespoň trochu užitečného, protože byla schopná se dostat sem dolů. Ona ovšem nejspíš moc užitečná nebude, když by ji provdali za něj. A teď se navíc začal stydět za to, že o své budoucí partnerce uvažuje jako o předmětu. 

Opět si promnul kořen nosu. Tyhle myšlenky ho ničily. Cítil neskutečný tlak. Dokud to byla pouze sestra a pár rýpalů, dalo se to vydržet. Teď měl ale pocit, že kdyby opět narovnal páteř, pod váhou toho všeho by se mu zlomil vaz. Několikrát se zhluboka nadechl a postavil se. Když se podíval dolů, ruce se mu klepaly. Sevřel dlaně v pěst a šel se převléct. Nemůže přijít pozdě do nemocnice. Už tak má problémů víc než dost. 

Když vycházel z domu a málem se netrefil klíčem do zámku ani napotřetí, začal upřímně doufat, že dnes nebude potřeba u žádné složitější operace.