Jill odešla téměř ihned poté, co dorazil. Mezitím se dal do prohlídky bezvládné dívky. Nechtěl nějak příliš hýbat páteří ani zbytkem těla, dokud se neprobudí a neřekne mu, co ji bolí, jelikož tady bez rentgenu prakticky neměl jak jinak zjistit, jestli je v pořádku. Takhle jí jenom sundal vysoké kožené boty i korzet, pod kterým měla černé triko s kapucí a zkontroloval, kde všude se vybarvují modřiny. Kromě očividně zlomené ruky, kterou upevnil do provizorních dlah, a ošklivých modřin na břiše a zádech ale vypadala relativně v pořádku. Tedy, skoro. Měla jasně viditelnou podváhu a pod očima tmavé kruhy, které rozhodně nebyly dílem make-upu. 

Ale čím více si ji prohlížel, tím více měl dojem, že sem nepatří. Nemohla tu být dlouho. Ať už se díval na poslední zbytky loupajícího se černého laku na praskajících nehtech nebo na dva centimetry blond odrostu, který byl proti černým délkám velice kontrastní, neviděl v ní někoho, kdo vyrůstal v podzemí, ale někoho, kdo se tu nachází pouze krátkou chvíli, tak nanejvýše tři, čtyři měsíce. Bylo to pro něj záhadou, co někdo takový dělal tady. Asi někoho z autorit pořádně naštvala. Když ji prohlížel, všiml si na jejím předloktí jemného tetování bílou, nejspíš luminiscentní barvou. Zobrazovalo malou dýku s vlnovkou na čepeli. Ten obrázek mu přišel povědomý, ale nemohl si vzpomenout proč. 

Nakonec nad tím zavrtěl hlavou a šel se věnovat nově příchozímu pacientovi, mladíkovi, který si v práci natrhl stehno o nějaký nebezpečně trčící šroub. Byl v obličeji celý zelený a nebýt dvou podpírajících přátel, zřejmě by se už dávno svalil na zem. 

"Budu to muset nejdříve vymýt," podíval se na něj doktor a mladík se zatnutými zuby kývl. Doktor tedy vzal jednu z lahví destilované vody, nohu opatrně dali nad lavor a on se dal do opatrného vymývání nejdříve jejího okolí a pak i samotné rány. Mladík měl čelisti pevně sevřené, ale i tak několikrát sykl. Oči mu viditelně zvlhly a on zuřivě mrkal. Nebyla to pěkná rána, ale nebyla to ani jedna z těch nejhorších. Naštěstí šroub netrefil žádnou větší cévu a rána zase tolik nekrvácela. Poradil mladíkovi, aby sevřel mezi zuby kousek látky a vzal lahvičku s desinfekcí. To nažloutlé svinstvo sice pekelně pálilo, ale bez něj se člověk neobešel. Uchopil tedy kousek čisté gázy, nalil na ni trochu tekutiny a dal se do práce. Jeden z mladíkových přátel nohu držel, jelikož sebou začala nebezpečně cukat. Poté se doktor rychle chopil jehly a dal se do šití. Byl velice zručný a ještě než stihla desinfekce přestat štípat, ustřihl konec nitě. Bylo hotovo.

"Stačilo deset stehů. Šroub byl nejspíš velice ostrý a rána byla relativně rovná. Měla by se při správné péči hojit celkem snadno," otočil se na druhého z mladíkových přátel, který vypadal nejvíce duchem přítomný. "Dám vám na to desinfekční mast kterou je třeba nanášet naprosto čistýma rukama třikrát denně. Máte mýdlo?" zeptal se jich. Zavrtěli hlavou. S pokývnutím tedy odešel ke krabicím u stěny stanu a vytáhl jak pixlu s mastí, tak pumpičkový dávkovač plný mýdla. 

"Dohlédněte ať moc nechodí a za tři dny se stavte na prohlídku. Na jaké jméno si vás mám zapsat? Vedeme si databázi pacientů a zranění pro případ, že by tu při vaší další návštěvě byl jiný doktor," otočil se ještě na ně. 

"Bob Dean."

"Tak dobře. Nezapomeňte mazat a za tři dny se zastavte. Přeji pokud možno pokojný zbytek noci," rozloučil se s nimi a posadil se ke stolu s úmyslem zapsat je do databáze, když se za ním mladíci ještě jednou otočili.

"Pane doktore?"

"Ano?" vyzval je s nadzvednutým obočím.

"Mockrát děkujeme."

"Není zač," odvětil a obrátil se k papírům. Se spokojeným úsměvem poslouchal jejich kroky a tlumené hlasy, když vylezli ze stanu. Tohle byla práce, která ho bavila. Pomáhat lidem kteří to potřebují. Ti ho za nic nesoudili. Byli rádi, že tu je. Byli jednoduše vděční za každou špetku pomoci. Čím více času trávil tady těsně pod povrchem, tím více se mu nechtělo zpátky do nemocnice tam dole. Usmívat se na ty pokrytce žijící z útlaku těch, kteří nic nemají, jenom proto, aby on sám něco měl. Ale nemohl toho nechat. Jedním z důvodů bylo to, že kdyby si rozhněval vedení, byl by s výlety sem konec. A tím druhým, i když doktora bolelo si to přiznat, bylo to, že ani on sám nechtěl skončit o žebrotě ve tmách zdejších tunelů. Nechtěl skončit jako ta dívka, která právě zamručela z nemocničního lůžka v rohu. 

"Chci dolů. Proč nemůžu dolů?" ozvalo se. Doktor vyskočil na nohy a vmžiku byl vedle lůžka. 

"Jste vzhůru? Jak se cítíte?"

"Já... kde to jsem? Jsem dole? Je tady světlo," podívala se na něj zářivě modrýma očima a očividně jí chvíli trvalo zaostřit na jeho obličej. Zavrtěl ale hlavou a nadějeplný výraz z dívčina obličeje okamžitě zmizel. Místo toho jej nahradila apatie.

"Jste v nemocničním stanu. Potřebuji vědět, jestli vás kromě ruky, břicha a zad něco bolí," dal se do vysvětlování.

"Bolí, ale to je jedno. Není to tak hrozné. Potřebuju se dostat dolů. Jak daleko je to odsud k výtahu?" začala opět mlít svou. 

"Našli jsme vás v tunelu kousek od něj v tomto stavu. Co jste tam dělala? Dolů se jen tak nedostanete. Máte snad průkaz osobnosti?" zkusil z ní alespoň něco dostat. Třeba se jenom ztratila, i když o tom zvysoka pochyboval. Dívka zavrtěla hlavou a urputně pokračovala.

"Já chci dolů. Potřebuju dolů. Prosím, pomozte mi dostat se dolů!" Doktor si povzdechl. Tohle bude nadlouho.