Ještě ten večer se opět  vracel nahoru. Prošel obvyklou procedurou u výtahu, jen si tentokrát nepopovídal s Jimem, jelikož měl službu někdo jiný. Celé odpoledne měl špatnou náladu díky tomu byrokratickému slimákovi. Ani jeho pomocník s ním za celou dobu kromě pozdravu nepromluvil. A v takovém rozpoložení se rozešli do tmy tunelu rozrážené pouze světlem jejich lampy. 

Kráčeli rychle jako obvykle. Za zatáčkou se už ukázalo trochu světla a z dálky na ně vykoukl nemocniční stan. Strčil ruce do kapes kabátu a sledoval koleje pod sebou, když do něj pomocník strčil. 

"Někdo tam leží, doktore." A opravdu. Doktor zrychlil a přiběhl k ležící postavě.

"Rychle, světlo!" řekl a sklonil se. Byla to dívka. Špinavá nejen od krve ležela ve zvláštní pozici na kolejích. Byla neuvěřitelně studená a očividně ztratila vědomí. Když se nad něj konečně naklonil pomocník se světlem, mohl si ji lépe prohlédnout. Když se ujistil, že je živá, zkusil zkontrolovat, zda má všechno v pořádku. 

"Tssss, ta ruka vypadá zlomená," řekl si spíše sám pro sebe a pokračoval. Tipoval to takhle v rychlosti na několik pohmožděnin, ale na další domnělou zlomeninu nenarazil. Stále si ale nebyl úplně jistý, tak ji raději zvedl opravdu opatrně a za pomoci pomocníka se snažili nepohnout páteří. Očividně se na toto místo nedostala vlastním přičiněním. Nechápal ovšem, co dělá na této straně křižovatky. Tady k výtahu obvykle nikdo moc nechodil. Ale něco mu na ní nesedělo. Její oblečení nevypadalo jako z téhle vrstvy. Ano, bylo očividně staré a nošené neustále, ale korzet a vysoké kožené boty nejsou zrovna kousek, který se tady dal sehnat. A není možné, aby dívce vydrželo oblečení v tomhle stavu dvanáct let od Kaskády. Navíc ani nevypadala dost stará na to, aby jí za celou tu dobu sedělo jedno a to samé oblečení. 

Mnohem pomalejším tempem dorazili k momentálně prázdnému stanu. Přece jen tu v noci tolik pacientů nechodilo. I v této vrstvě si lidé snaží udržet nějaký denní režim. I to byl jeden z důvodů, proč měli před stanem postavené hodiny a tabuli, kam se psalo každý den datum. Aby ti lidé tady měli alespoň nějaký přehled. Většina z nich ale měla zajetý režim díky práci v dolech, elektrárnách, továrnách a zemědělských zařízeních, pokud ji sehnali. Za práci se jim platilo jídlem navíc a někdy oblečením, když vypadali příliš hrozně. 

Jack tohle nesnášel. Nesnášel princip, na kterém tahle slavná nová společnost fungovala. Všichni ti slavní vědci, vojáci, majitelé továren a šťastní lidi tam dole, kteří jako kdyby zapomínali díky čemu tak můžou žít. Jako kdyby zapomínali, jaké peklo to tady nahoře je. Našlo se alespoň pár lidí, kteří jako on sem tam chodili tady a pomáhali jak se dalo, ale takových bylo zoufale málo. A za pár let, až vyroste nová generace, nebude vůbec tušit, odkud přichází jejich klid a štěstí. Kdo každodenně dře pro kousek chleba a trochu pitné vody. Ta se sem nahoru sice vozila v kanystrech, ale její množství na osobu bylo limitované, stejně jako jídlo. Díky směšným pidiporcičkám potravin většina obyvatel zpod povrchu trpěla podvýživou. O pestrosti se ani mluvit nedalo. 

"Nejdete náhodou pozdě?" ozval se unavený hlas zevnitř stanu.

"Promiň, Jill. Bylo toho dneska hodně. Máme volné lůžko?" ukázal na bezvládnou dívku v pomocníkově náručí a vešel dovnitř. Tady uvnitř bylo trochu tepleji a uklidňující světlo se rozléhalo místností. Převlékl se do pracovního a dal se do prohlídky.