Budík v půl páté ráno mu nikdy nepřipadal tak hlasitý. Rychle po něm zašmátral a vypnul ho. Nechtěl takhle brzy vzbudit Lucy. Opatrně vstal z postele, sebral oblečení nachystané na židli a šel se do koupelny převléct. Dívka jenom něco zamumlala, převalila se na druhý bok a spala dál. rychle se připravil, sbalil si věci do brašny včetně zabalené svačiny od Lucy a chystal se odejít. Už měl tašku položenou vedle dveří a chystal se obout boty, když se zarazil. Přemohla ho nejistota a jakýsi nepříjemný pocit. Od chvíle kdy spatřili Jamesona z okna kavárny bylo něco špatně, i když se Lucy snažila nedávat to najevo.

Nakonec nechal tašku taškou a ještě jednou se vrátil do obýváku. Měl přeci jen ještě chvilku čas. Vzpomněl si taky na včerejší noční můru a najednou se mu chtělo nechávat ji samotnou ještě méně. Posadil se vedle ní na postel a odhrnul jí těch pár blond vlásků z čela. Čas byl ale neúprosný a on se neochotně zvednul. Udělal pár tichých kroků směrem ke dveřím, když se ozval rozespalý hlas.

"Neodcházej, Jacku," zamumlala Lucy a posadila se na posteli. Doktor se ještě jednou otočil, přešel k ní a na rozloučenou ji objal.

"Už opravdu musím, jinak nestihnu práci," domlouval jí.

"Nemusíš pokaždé stihnout práci," řekla tiše.

"Víš moc dobře, že nemůžu přijít pozdě do nemocnice. Zatrhli by mi práci pod povrchem," povzdechl si a odtáhl se od ní. Nechtěl si nadělat problémy takhle brzy po vyřešení těch minulých. Naposledy se tedy podíval na rozespalou sedící Lucy a tentokrát už se opravdu odešel k odchodu. Její obraz ale nedokázal dostat z hlavy. Tohle ráno vypadala jinak, vypadala tak tiše smutně. Tušil, že kdyby ho ještě jednou zkusila zastavit, nikam by neodcházel. Musí si s ní o tom po návratu promluvit. Nechtěl, aby byla nešťastná. Teď ale opravdu potřeboval stihnout ten vlak. 

Vyrazil tedy svižným krokem a rozhodl se prozatím na Lucyin podivný výraz nemyslet. K nástupišti došel tak tak a na sedačku dosedl mírně zadýchaný. Tady ve blikající žárovkou osvětleném vagonu bez oken ho to vždycky bralo ke spaní a i tentokrát měl co dělat, aby nezamhouřil oka. Přeci jen bylo teprve chvíli po páté hodině ranní. Při vystupování zapomněl na výškový rozdíl mezi podlahou vlaku a nástupištěm, takže se mu ještě k tomu nepříjemně zhoupl žaludek, když šlápl do prázdna. Promnul si kořen nosu a pokračoval v cestě. 

Do šatny pro doktory dorazil s jízdou vlakem opět získaným čtvrthodinovým předstihem a vyměnil tedy svůj lehký kabát za bílý plášť. Tento byl o poznání bělejší, jemnější, čistější a novější, než ten pod povrchem. A i přes to, že tady se vybavení blýskalo čistotou a novotou, měl zde teplé jídlo v menze, rychlovarnou konvici na uvaření kávy, vlastní ordinaci, rentgen a další přístroje, které si pod povrchem nemohl dovolit, pracoval tam mnohem radši. Nebylo to tím, že by upřednostňoval něčí životy před jinými, jenže si nemohl pomoct. Lidé tady byli prostě jiní. Obětovali svědomí za svůj komfort, nebo se prostě donutili zapomenout. 

Někdy, když za dveřmi zaslechl útržky rozhovorů, nestačil se divit. To se pak špatně někomu zachraňuje život, když víte, jak přistupuje k vykořisťování jiných. Protože to přece byla chyba těch lidí, že nebyli dostatečně vzdělaní, nebo nevlastnili nic důležitého. Mírně se zděsil, když jednou dokonce zastihl jednu pacientku říkat, že je dobře, že se svět rozdělil. Alespoň se s těmi zbytečnými hlupáky nemusí stýkat. Upřímně měl v tu chvíli chuť jí tu nohu ještě jednou zlomit a ne vyléčit. Protože bez těch údajných hlupáků by si tady ani neuvařila čaj. Ovšem probouzet v takovýchto lidech svědomí nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Nezbývalo mu tedy než zatnout zuby a dál si udržet své ideály, které už i tak byly značně umírněné oproti jeho mládí. Tehdy se nebál pacienta vyhodit. To se mu ovšem nevyplatilo a byl z jednoho z vedoucích nemocnice degradován na obyčejného doktora. Tak to tady holt chodilo. 

Blížilo se půl šesté ráno a on i s deskami v rukou vyšel z šatny směr ordinace. Před budovou si všiml nějakého ruchu, a tak zastavil jednu z procházejících sester.

"Carol, nevíš, co se to tam venku chystá?" zeptal se jí. Nějak v posledních pár dnech ztratil přehled o dění.

"Ale pane doktore. Dnes se přeci otevírá k výročí nemocnice ten nový pavilon. Přijedou všichni sponzoři a bude z toho velká mediální akce. Vidím, že jste byl asi hodně zaměstnán po té svatbě," uculila se a odešla. Doktor se poškrábal se vlasech. Jak mohl zapomenout na výročí nemocnice? Nakonec nad sebou jenom zavrtěl hlavou a vyrazil do ordinace. Stejně tyhle akce nebyly nic pro něj.