Spěchali. Nebylo radno se tady nahoře zdržovat příliš dlouho. A chtělo se mu spát. Jeho pomocník kráčel svými dlouhými kroky po jeho boku. Vedle útlého unaveného doktora působil mohutný a vysoký společník přesně takovým odstrašujícím dojmem, jakým měl. Ani červený kříž na rukávu kabátu ho totiž neochránil před případnými útočníky. Dávno minuly doby, kdy byl tak naivní, že si sem troufl bez doprovodu. Některým lidem nezabránila ani jeho pozice doktora v pokusu o loupež. Zdejší tunely byly temné a stíny hluboké. Pokud jste chtěli vidět na cestu, museli jste s sebou mít světlo. Ale pokud jste s sebou měli světlo, nemohli jste se skrýt.

Slyšeli jenom své kroky a sem tam kapání vody. V úzkých tunelech obvykle nikdo nebyl. Zato opuštěná nástupiště se změnila na jakási sídliště, možná slumy. To, na které teď mířili, bylo ale jiné. Jeho ordinace byla na křižovatce mezi dvěma tunely, aby měli lidé co nejsnadnější přístup a také proto, aby se příliš neshromažďovali u výtahu. Výtahů tady nahoře nebylo mnoho a byly pečlivě střežené. Málokdo se dostal nahoru a ještě méně lidí se dostalo dolů. Sice tušil, že musí existovat nějaké neoficiální cesty mezi oběma podlažími, ale vědělo o nich ale pouze pár lidí s kterými jste opravdu nechtěli mít nic do činění.

Konečně se ukázalo i jiné světlo než to, které produkovala jejich malá svítilna. Občasné blikání mdlých zářivek sice nebylo příliš silným světelným zdrojem, ve zdejší temnotě to ovšem bylo skoro jako polední slunce kdysi dávno, když ještě nad jejich hlavami nebyly metry hlíny a betonu. Opět přidali do kroku a zanedlouho se tunel rozšířil. Vystoupali po schodech na platformu a rozhlédli se. Až na pár vojáků nikde nikdo. Přešli po betonu až k hlídce a vyndali z peněženek doklady.

"Zdravím, doktore," pozdravil ho jeden z vojáků a převzal nabízené kartičky. Zapsal je do systému a předal jim je zpátky. Ještě rychle provedl sken sítnice přenosným zařízením ve tvaru ne nepodobném pistoli a provedl je mezi ozbrojenci až k výtahu. Tam přiložil skener čipem na čtečku a ozvalo se klasické veselé cinknutí. Automatické dveře se otevřely a voják s nimi vstoupil do výtahu.

"Jak jde služba, Jime?" zeptal se vojáka na ukrácení dlouhé chvíle.

"Ale jde to. Jak jste na tom vy, doktore?" odpověděl voják a sledoval dveře výtahu.

"Řekněme, že už se opravdu těším do postele," zívl opět doktor a cítil, jak zastavují. K východu se ale nikdo nehrnul. Místo toho jenom Jim přistoupil ke dveřím, naskenoval své vlastní oko a opět přiložil čip skeneru na čtečku, tentokrát zevnitř. Výtah se opět rozjel. Doktor se kdysi ptal, co by se stalo, kdyby oko nedal naskenovat. Odpověď jej zanechala mírně bledého. Výtah by je nechal čekat pět minut. Poté by se odklopil strop a zasypala je sprcha nábojů.

Z děsivých představ ho vytrhnulo až opravdové zastavení a relativně jasné světlo značící, že už jsou v nižším patře. Vystoupili a rozloučili se s Jimem, který se opět vydal výtahem nahoru. Tady dole je čekala stejná kontrola, jako nahoře. Jen vojáků tu bylo o pár víc. Poté se konečně rozloučil i se svým pomocníkem a vydali se každý svou cestou. Pomocník do kasáren tunelem vpravo a on směrem ke svému bytu tunelem rovně. Zde bylo osvětlení relativně solidní, i když se v devět zhasínalo a tma tu byla až do pěti ráno.

Za chvíli došel k bytovému komplexu, kde se prostor konečně rozšířil. Bytové buňky byly sice naňahňané natěsno, ale nad nimi to bylo ke stropu dobrých deset dalších metrů. Celou sluj podpíraly nesčetné gigantické pilíře a na těch byly lampy, které prostor osvětlovaly. Dřív by mu tohle místo plné šedých železobetonových budov nepřipadalo nijak úžasné, ale v porovnání s tunely a nástupišti těsně pod povrchem? Zkrátka ráj. Navíc odsud vedla přímá linka do centra a tedy i do nemocnice.

"Zdravím vás, doktore!" zavolala na něj jeho sousedka z okna.

"Zdravím, Mary," odvětil unaveně a dal se do odemykání. Už se mu opravdu zavíraly oči ve stoje. Nakonec se mu povedlo odemknout i vylézt do třetího patra a odemknout podruhé. Poté za sebou zabouchl, skopl boty, rychle se opláchl a padl do postele. Usnul téměř okamžitě.