Byl nervózní, což sice v posledních pár dnech nebylo nic neobvyklého, jenže tentokrát to bylo jiné. Ashley souhlasila s tím, že mu pomůže, takže už jenom zbývalo o nejnovějším vývoji událostí informovat Lucy. Musel jí ukázat ty noviny a musel jí říct o svém plánu. Alespoň jedno ale bylo pozitivní. Přes noční směnu v nemocnici vypil tolik kávy a byl tak zaměstnaný okolním děním, že jej předešlá únava alespoň dočasně opustila. Dokonce si ve výtahu vesele popovídal s Jimem, který na rozdíl od něj vypadal velice rozespale. Podvědomě ale tušil, že jeho zdánlivá veselost a rozjařenost má jenom zamaskovat bušící srdce a hluk v hlavě. Nahmatal noviny v kapse kabátu a rychle se rozešel chladným tunelem.

"Zdravím, Jill," pozdravil kolegyni, která jej viděla očividně velice ráda. Únava z ní vyloženě sálala.

"Náročná noc?" zeptal se jí a sundal si kabát, aby jej vyměnil za bílý plášť.

"Ani se neptej. Nic se nedělo, ale nespala jsem ani nepamatuju. Dole se asi zbláznili. Zato ty vypadáš nějak živě," poznamenala.

"Stihl jsem se v nemocnici nadopovat kofeinem. Upřímně mám pocit, že mi asi srdce uteče z hrudníku, ale alespoň tady neusínám," mávl nad tím rukou a posadil se ke stolu, aby prohlédl nové dokumenty. Nebylo jich zase tolik. 

"Tak já teda padám, měj se," rozloučila se poté, co se třikrát strefovala do rukávu kabátu, a opustila stan. Jemu mezitím pohled zaletěl do rohu k lůžkům, ale okolo Lucy byl zatáhnutý závěs, který tam provizorně sestrojili. Asi ještě spala. Přeci jen bylo teprve osm hodin a ona byla spíše noční pták. Byla schopná zůstat vzhůru celou jeho noční směnu, sledovat jej při práci, vyptávat se na jednotlivé případy, nebo jenom sedět v klidu na své posteli a psát si něco do sešitu. Párkrát se jí na to zeptal, ale zjistil jenom to, že se vypisuje. Pomáhá jí to srovnat se s událostmi a uklidnit se. Byl rád, že se dokáže uklidnit sama. Měla to v hlavě srovnané a nepotřebovala, aby ji někdo poučoval, litoval, nebo utěšoval. 

Netrvalo dlouho a objevil se první pacient. Matka s dvěma dětmi, kteří si přišli pro svoji pravidelnou dávku vitamínu D. Donesli prázdnou lahvičku a on jim ochotně vydal novou. Poté je ještě pro jistotu rychle prohlédl. Nechtěl péči o novou generaci zanedbat. Plánovali s přáteli zavést systém na adopci dětí z této vrstvy do té níže. Nikdy se jim nepodaří dostat dolů všechny děti, režim by to nedovolil, protože by pro něj neměl kdo pracovat, ale i kdyby se jim podařilo zajistit lepší život jen pro pár dětí, považoval by to za úspěch. S rodinou se rozloučil a dokonce jim dal trochu jídla. Teprve, když se otočil, všiml si, že jej zpoza mezery závěsu pozoruje pár modrých očí. Vyplnil dokumenty o pacientech, vzal do ruky jejich snídani, a přešel k závěsu. 

"Dobré ráno," promluvil.

"Dobré ráno, můžeš dál," odvětila relativně dobře naladěna. Za tu krátkou dobu se díky jejich rozhovorům nebývale sblížili. Možná to bylo jenom tím, že dívka těch pár měsíců v tunelech nejspíš moc přívětivých společníků nenašla, ale řeč mezi nimi stála jen tehdy, když si to přáli. To byla další věc, ve které si sedli. Oba často dávali přednost tichu. Odhrnul tedy závěs, posadil se vedle ní na postel a opět jej zatáhl. Vytvořil tak alespoň minimální soukromí od zkoumavého pohledu jeho pomocníka.

"Včera ráno jsem šel po směně do kavárny a mou pozornost upoutal tenhle výtisk. Podívej, co si o tom myslíš?" podal jí noviny, které se před tím z kabátu přendal do pláště. Sledoval, jak její výraz tvrdne a ona postupně bledne. Na konci novinami mrskla na postel vedle sebe.

"To se dalo čekat. Ze sebe udělal anděla, bratra vynesl do nebes a mě vylíčil jako nějakou sketu. Jak úžasné." Ironie z jejího hlasu téměř odkapávala. A on nemohl jinak, než souhlasit. 

"Kdo si myslíš, že byl v té rakvi?" nadhodil.

"Nejspíš Jane. Byla mi hodně podobná, na některých společenských událostech dokonce vystupovala místo mě. Přes ten otřesný krajkový věc, co mě otec nutil nosit, to stejně nebylo moc poznat. Pokud nebyla rakev prázdná, musela v ní být ona," konstatovala.

"Rakev prázdná nebyla, obřad byl proveden s otevřenou rakví. Nevypadáš tím ale nějak přehnaně traumatizovaná."

"Neměla jsem ji ráda. Podlízala otci jak se dalo. Měla jeho slovo za svaté. Celkem smutné, že ji donutil se předávkovat. Ne, že bych si ještě stále držela ohledně jeho morálky nějaké iluze," pokývla nad tím rameny. 

Po tomto krátkém rozhovoru se dali do jídla a bylo ticho. Oba vážili svá slova a přemýšleli. Měli ostatně nad čím. Lucy přemýšlela o tom otřesném článku a svém otci, zatímco doktor zvažoval, jak jí říct o svém plánu. Teprve notnou chvíli po snězení snídaně a sedění v tichu se odhodlal k pár slovům. 

"O něčem jsem přemýšlel," řekl a sledoval ji. Naklonila hlavu na stranu a hrála si s pramínkem vlasů. 

"Vzala by sis mě?"