Seděl ve stanu jako vždy. Byl to dlouhý den, jestli se to tedy dnem dá nazývat. Tady pod zemí se vám čas zanedlouho začne slévat dohromady. Nemáte ponětí, jestli je den nebo noc. On měl jediné štěstí. Byl totiž doktor. Byl velice dobrý doktor a díky tomu mohl žít hlouběji v novém patře. Tady skoro pod povrchem se vyskytoval ze své vlastní dobré vůle, i když nemusel. Bydlel dole, kde měl vyhřívaný byt a světlo, to teplé světlo, kterého tady nahoře bylo tak málo, a sám se rozhodl, že půjde sem. Pomáhat bylo přece jen jeho poslání. S několika přáteli založili rok po Kaskádě první podzemní nemocnici, a i když se od té doby většina jejich pacientů přesunula hlouběji, stále tady nahoře nechávali pár poboček. Tedy spíše stanů, ale i to bylo na zdejší podmínky luxus.

Dovnitř vešel po vyzvání jeho pomocníka malý chlapec i s matkou. Oba vyjeveně zírali na to množství teplého světla vycházejícího s několika lamp, kterými byl jeho stan vybaven. Nemůže přeci ordinovat v šeru. Poloslepý doktor vidí dvakrát míň. Usmál se na chlapce a vyzval jej, aby se posadil na stoličku před ním. Chlapec byl bledý, ale to byli v dnešní době skoro všichni. Kdo neměl tmavší kůži vrozenou, musel se zde smířit s vizáží Sněhurky. I když pod povrchem viděl pár boháčů, kteří zřejmě považovali zprovoznění solárií za něco nepřekonatelně důležitého a nejspíš si nedokázali představit lepší využití vzácné elektrické energie, než opalování. I když byl doktor, nemohl jim přát nic jiného, než rakovinu kůže. To nahlas ale také říci nemohl, jelikož by přišel o polovinu sponzorů jejich nemocnice. A ta druhá polovina by nechtěla nahněvat první, takže by nejspíš přišel o vše.

"Sundej si oblečení, musím si tě poslechnout," vyzval chlapce a ten přikývl. Když si přetahoval ošuntělý rolák přes hlavu, spustil se mu záchvat dávivého kašle. Ihned k němu přiskočila jeho matka a pomohla mu se uklidnit. Doktor nespokojeně sykl. Dětí bylo čím dál méně a čím dál nemocnější. Lidé prostě nebyli určeni k životu ve vlhkých chodbách bez slunce. Hned v prvních pár měsících života pod povrchem lidstvo začalo kriticky postrádat vitamín D, který se vstřebává hlavně ze slunečního svitu. Vitamíny je sice možné vyrobit, ale že by byly levné a snadno dostupné? To se opravdu říci nedalo. A pro správný dětský vývoj byl tento vitamín nepostradatelný. Chlapcův kašel se uklidnil a on mohl dokončit prohlídku.

"Jak dlouho už mu takhle je?" otočil se na matku.

"Přichází to a odchází. Je to tím strašným vlhkem, víte?" otočila se na něj také a sledovala ho temným pohledem s kruhy pod očima. "Začalo to před týdnem. Trochu pokašlával, ale to se stává. Pak to chvíli vypadalo, že všechno bude v pořádku. No a předevčírem se to zase zhoršilo. Začal se dusit, vykašlávat hlen a zvedla se mu teplota," zlomil se jí hlas. Ano, nemoc. Dřív by se nad zánětem průdušek pomalu nikdo ani nepozastavil. Pár dní si poležet a pak bylo všechno v pořádku. Ale to bylo před Kaskádou. Tady stačilo málo a křehký lidský život se rozpadl na prach.

"Nejspíše je to zánět průdušek. Dám vám na to antibiotika. Máte štěstí, že jste přišla včas. Vitamíny ještě máte?" otočil se na ni. Bylo vidět, že je mu vděčná. A měla za co. Byl jeden z mála, kteří chodili tady nahoru s nějakým jiným účelem, než nekalým. A dokonce jim dával léky. Neměli mu jak platit, vše fundovala jejich nemocnice.

"Ano, ještě máme půl lahvičky. Pane doktore, děkujeme vám," opět na něj upřela unavený pohled a dala se do oblékání svého syna.

"Poděkujte, až bude zdravý," věnoval jí, taktéž unavený, úsměv.

"Na shledanou," rozloučili se a opustili jeho stan. Otočil se na pomocníka.

"Kolik je hodin?" zeptal se.

"Za pět minut sedm. Každou chvíli by měl přijít John," odvětil ten po rychlém pohledu na hodinky.

"To je dobře. Už dlouho jsem se netěšil do postele jako dnes," zívl a zakryl si ústa rukou.

"Dlouhý den?"

"Kdyby jenom jeden. Tam dole si včera usmysleli, že mě nutně potřebují v noci na sále," zavrtěl nad tím hlavou. Ale nemohl je odmítnout. To by se taky potom někdo mohl rozhodnout, že mu jeho výlety do horního patra zatrhne. A to on nemohl udělat. Nemohl tu ty lidi nechat. Opět tedy zívl a začal se převlékat. Netrvalo dlouho a John se opravdu ukázal. Konečně domů.

-

Tak vás tedy vítám u nového příběhu, který bude pro mě spíše taková adventní oddechovka. Takže můžete očekávat kapitoly o menším počtu slov, ale zato vydávané každý den. Ocením jakékoliv komentáře a veškerou zpětnou vazbu, kterou můžete nabídnout. Tak zase zítra u další kapitolky!