Bylo těsně po druhé hodině ráno a jeho směna v nemocnici konečně skončila.  Postavil se k malému umyvadlu v rohu šatny a opláchl si obličej, aby se osvěžil. Za necelých šest hodin má vyměnit Jill na povrchu. To mu přinášelo další dávku nervozity. Mezi jednotlivými směnami míval obvykle sotva trochu času na krátkého šlofíka, jídlo a hygienu. Absolutně netušil, jak si mezi tím má ještě stíhat hledat partnerku. Ano, mezi směnami pod povrchem měl vždy dvacet čtyři hodin času, jenže z těch obvykle  deset až třináct strávil v nemocnici a ve zbylých jedenácti musel stihnout všechno ostatní včetně spánku. A jeho neexistující denní režim tomu nenapomáhal. Schoval si pracovní oblečení do skříňky a oblékl si svůj klasický tenký kabát, který nosil v této vrstvě, když vešla jeho kolegyně. 

"Tak vidím, že už dneska končíš," poznamenala a přešla k rychlovarné konvici, kde si začala chystat rozpustné kafe. "Dáš si taky?" ukázala na jeho hrnek v poličce. Neviděl důvod, proč by si nedal, a tak jenom kývl. Stejně už dneska nepůjde spát a hodilo by se trochu nadopovat kofeinem. Netrvalo dlouho a místnost se naplnila zvukem vařící se vody. 

"Ty, Ashley," začal, ale zastavil se. Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad. Nechtěl to tahat mezi lidi. Na druhou stranu si opravdu nevěděl rady. 

"No?" otočila se na něj a podala mu již naplněný hrnek. 

"No..." poškrábal se ve vlasech. Nebyl si jistý, jestli to chce říct. 

"Hele, už jsi to začal. Známe se už kolik, osm let? Tak co se děje? Ještě jsem tě nikdy nezažila takhle rozhozeného," řekla a napila se kafe. On položil obě ruce okolo hrnku a užíval si to teplo.

"No tak dobře. Musím si někoho najít," řekl podivně škrobeným tónem, který používal jenom při rozhovoru se sponzory na některých z těch příšerných charitativních akcích. 

"Cože? Jak to? Vždyť jsi říkal, že nikoho nechceš," zamračila se.

"Já taky nikoho nechci," povzdechl si. Oba se na chvíli odmlčeli.

"Počkej. Chceš mi říct, že na tom sčítání ti dali ultimátum?" podívala se na něj zkoumavě. Kývl.

"Musím si do měsíce někoho najít, nebo mi partnerku vyberou sami," pronesl kysele. 

"Vždyť to je šílené! Na to přece nemůžou mít právo," řekla z vykulenýma očima. 

"Bohužel mají. Taky se mi to nezdálo, tak jsem se do toho trochu podíval. V rámci programu Zachraňme lidstvo schválili zákon, který říká, že každý mužský obyvatel Nové vrstvy starší čtyřiceti pěti let musí mít založenou rodinu, nebo být ovdovělý. U žen je to dokonce čtyřicet," znovu si promnul kořen nosu a napil se kávy. 

"Vždyť to je hrozné! Jak to, že se to neřeší? Já o tom v životě neslyšela!" vypadala úplně vyvedená z míry.

"Já taky ne. Začínám mít dojem, že jsme všichni byli tak vděční za možnost tady žít, že nikoho nezajímalo, co se děje tam nahoře. A navíc tady není zrovna moc lidí nad čtyřicet, kteří by někoho neměli. Nedivím se, že se o tom nikdo nebaví," konstatoval a znovu se napil. Pocit teplé tekutiny stékající tam kamsi dovnitř ho alespoň trochu uklidňoval. 

"A co s tím budeš dělat?" zeptala se po chvíli.

"Co mi zbývá?" ušklíbl se hořce. "Ale upřímně nemám ponětí, jak to udělat. Nemám skoro žádný volný čas a mám to stihnou za měsíc. To mám průměrně asi šedesát hodin volného času, když zrovna nespím, nepracuju, ani si nevyřizuju nic důležitého. Dvě hodiny denně, které obvykle věnuju odpočinku, abych se nezbláznil," postěžoval si a dopil kávu. "Jak mám stihnout najít partnera, který mě bude doprovázet po zbytek života, za dva a půl dne?" zeptal se a proti jeho vůli mu mírně přeskočil hlas. 

"Abych byla upřímná, nemám nejmenší ponětí," zavrtěla hlavou. "Někdo z nemocnice?" zeptala se. 

"Ani náhodou. Kdy jsi tady naposledy potkala někoho nezadaného?" zeptal se.

"Monika z patologie?" 

"To snad nemyslíš vážně..." pozvedl obočí. Ale za chvíli mu začal cukat koutek a Ashley se taky rozesmála. 

"Hele, nějak to dopadne. Potřebuješ se uklidnit a někdo si tě najde. Stačí jenom někdy vyjít mezi lidi a možná narazíš na někoho, kdo není totálně divný," poplácala ho po zádech. 

"Tak teda díky," zaškaredil se na ni, i když už se necítil tak špatně. 

"I když, ty sám si dost divný, takže by to možná bylo nefér vůči tomu normálnímu člověku," rozesmála se.

"No dovol?"

"Tak mi řekni, kdo jiný si vyhrazuje denně dvě hodiny na to, aby byl sám?" otočila se na něj a se smíchem ho vyprovodila z šatny. "Tak už jdi, ať se ještě před tou tvojí slavnou charitativní výpravou na povrch stihneš trochu socializovat."