Když se toho rána loučil s napůl spící Lucy, zmocnil se ho zvláštní neklid. Vzpomínal na včerejší skoro setkání s jejím otcem a nepatrně se otřásl. Po návratu se Lucy chovala jako předtím, ale on na ní poznal, že to tak není. I ona bojovala s neklidem. Pohled na otce v ní probudil vzpomínky. Nemohla usnout a i když se snažila tvrdit, že to nic není, nakonec svolila a dala se do dlouhého vyprávění. Doktor jí trpělivě naslouchal i když mu s každým dalším slovem srdce těžklo. Příběh jejich rodiny byl podobný, jako u spousty dalších lidí po Kaskádě. Jenže tenhle mu byl bližší. Byl to Lucyin příběh. Po cestě do práce se opět ponořil do vzpomínek na minulou noc.

Bylo mi devět, když přišla Kaskáda. Naše rodina byla jedna z prvních, které se ukryly pod povrch, a otec díky tomu stihl získat v podzemí dostatečně vysoké postavení. Bylo to špatné. Mně i bratrovi se neuvěřitelně stýskalo po přátelích. Nechápali jsme, že už je neuvidíme. Matka měla strach a nechtěla nám říct, co se doopravdy stalo nahoře. Říkali nám tedy, že jsou všichni v pořádku. Že zatím musíme zůstat dole, ale jednou se se všemi zase uvidíme. Můj malý pětiletý bratr ani já jsme nevěděli, že povrch je neobyvatelný, a stále jsme nechápali, proč musíme zůstávat tady beze světla. Asi rok poté, když mně bylo deset a bratrovi šest, se všechno zhoršilo. Pamatuju si, že se matka a otec začali příšerně hádat, jídla bylo míň a nesměli jsme vycházet z pokojů. A tak jsme se rozhodli utéct. 

Chtěli jsme se vrátit tam nahoru. Vždyť nám přece neustále tvrdili, že je všechno v pořádku. A tak jsme šli. Vyplížili jsme se ze základny. Nikdo si nevšiml dvou dětí. Snažili jsme se najít cestu zpátky vzhůru a při každém světle na konci tunelu jsme se radovali. Nikdy jsme ale nenašli východ. Zato někdo našel nás. Byla to skupina několika lidí kteří byli zoufalí a hladoví. Z našeho oblečení a stavu ale nebylo těžké poznat, že jsme si neprocházeli stejným utrpením, jako oni. A my taky nevěděli, jak na takové lidi reagovat. Doufali jsme, že nám ukážou cestu, ale oni se jenom vysmáli. Řekli nám úplně všechno, co nám matka tajila. Pamatuju si, jak nás odvedli otci a vyměnili za jídlo a vodu. Byla jsem jako v transu. Bratr neustále brečel a držel se mě. Byli jsme strašně naštvaní na rodiče. Lhali nám. Jenže pravda nebyla to jediné, co jsme si z venku přinesli. 

Netrvalo ani dva dny a oba jsme lehli se zápalem plic. Byla to jedna z těch velkých epidemií a léků nebylo dostatek. Navíc se zrovna začínalo pracovat na spodním patře a tohle všechno značně zpomalilo. Já se uzdravila celkem rychle, jenže můj bráška unavený a rozrušený tou lží ne. Ležel tam na té postýlce a byl čím dál průsvitnější. Jednoho dne jeho tělo přikrylo prostěradlo a odvezli ho zazdít. Od té doby se všechno změnilo. Nedlouho na to onemocněla i matka a zemřela. Vyčítala si tu lež, vyčítala si bratrovu smrt. Někdo by si myslel, že mě a otce ztráta těch dvou sblíží. Bylo to ale přesně naopak. Od té doby mě otec nenáviděl. Myslel si, že to všechno byla moje vina. Měla jsem být ta starší a poslušná. Neměli jsme utíkat. Anebo jsem to měla alespoň být já, co podlehl nemoci, ne bratr. Otec si totiž cenil mužského potomka víc než mě a matky dohromady. 

Nedlouho po tom všem se znovu oženil. Nevadilo mi to. Přestal se ke mě chovat tak nenávistně a doufala jsem, že mi odpustil. Zřejmě jsem se spletla...

Teď si byl již úplně jistý, že Jameson je hajzl. O pořádném spánku té noci nemohla být ani řeč. Na to byl moc naštvaný. Zato na přemýšlení a strachování se měl času dost. I přes to ale kupodivu nebyl příliš unavený. Ani si nevšiml kdy došli temnotou ke stanu. 

"Ahoj Jill," pozdravil kolegyni a šel téměř po paměti k věšáku na kabáty. Pach desinfekce mu podráždil čichové buňky.

"Zdravím Jacku. Takže po týdnu zase pod povrchem, jo? Už se našim spánkovým režimům stýskalo," ozval se hlas unavené doktorky.

"Jo. Zase pod povrchem."