"Chtěla bych se ostříhat," ozvala se Lucy dvě směny poté, jak si tak pohrávala s černým pramenem vlasů.

"Jsi si jistá? Stačilo by to jenom přebarvit na nějakou podobnou barvu," zeptal se jí.  Zavrtěla hlavou.

"Ne, chci je pryč. Možná to bude znít zvláštně, ale vlasy mi to všechno připomínají. Vždycky, když došlo k nějaké velké události, tak jsem měnila účes. Začalo to, když umřel bráška, tehdy jsem šla na krátko. Chvíli potom umřela i máma, ale já jsem neměla už co stříhat. Potom se otec znovu oženil a přestěhovali jsme se do nově vybudovaného patra. Tehdy jsem se rozhodla nechat vlasy růst a odbarvila jsem se na úplně světlou. No a při založení kapely jsem šla do černé. Vystupovala jsem vždycky v masce kvůli otci, ale vlasy byly něco, co na mně bylo vidět. Byl to takový další symbol, kromě dýky. Teď je ale to všechno pryč a kapela je mrtvá. Potřebuju se těch vlasů zbavit," znovu zavrtěla hlavou. Doktora hřálo u srdce, že se mu s tím svěřila. Málokdy mluvila o své minulosti a toto bylo poprvé, co slyšel o jejím bratru a matce.

"To chápu. Můžeme to klidně udělat dnes, stejně to nevypadá, že by se někdo chystal přijít," nabídl jí a ona kývla. Zvedli se tedy z postele a vyšli zpoza závěsu do 'ordinace'. Pomocník na ně jenom rychle mrkl, ale víc si jich nevšímal. Naštěstí nepatřil k těm nejbystřejším a vzhledem k tomu, že už se o jejich svatbě stihla dozvědět spousta lidí, jejich tiché rozhovory nikomu nepřišly zvláštní. Tak tedy doktor v klidu posadil Lucy na stoličku pro pacienty, přehodil přes ní prostěradlo a chopil se nůžek. Doufal, že jsou dostatečně ostré, a dal se do rozdělování vlasů.

"Upozorňuji tě, že jsme v životě žádné vlasy nestříhal," řekl, zatímco se snažil vymyslet systém, jak to provést co nejlépe.

"To nevadí, hlavně ať je to krátké," řekla a mírně se pousmála.

On se tedy směle pustil do práce. Bral jednotlivé prameny vlasů, zvedal je do výšky a snažil se je stříhat zhruba pět centimetrů od hlavy. Nečekal od sebe žádné zázraky, ale snažil se, aby tam alespoň neměla nějaké velké nesrovnalosti. A potom konečně ustřihl poslední pramínek. Na zemi se válely dlouhé černé prameny celé smutné a odstřihnuté. Zkusil Lucy vlasy prohrábnout a trochu je tím rozcuchal. Nevypadalo to tak špatně. Nakonec oprášil prostěradlo a vymotal jí z něj.

"Tak co, jak se líbí nový sestřih?" zeptal se a postavil na stůl před ni zrcátko. Ihned se v něm začala prohlížet, prohrabávala vlasy různými směry a nakonec hlavou zatřepala, jak to dělávají mokří psi ve snaze zbavit se přebytečné vody. Pár pramínků jí tak spadalo k očím.

"Je to skvělé," řekla a znovu si vlasy prohrábla zdravou rukou. "Hned je ta hlava lehčí. Zametu to," usmála se a už se chtěla chopit smetáku, když ji zarazil.

"Nebuď hloupá, vždyť máš ještě pořád jednu ruku zlomenou. Kdyžtak ale můžeš dát vařit vodu na oběd," řekl a sám se chopil zametání. Na oběd si dají překvapivě dobrou polévku z pytlíku s chlebem, jak už bylo v jejich ordinaci módou několik posledních let. Když se vracel z venku, kam šel vyhodit vlasy, už se stanem linula vábivá vůně a on mohl sledovat ten drobný obličej obklopený jemnými blond vlasy ozářený plamenem vařiče. Byla krásná.