S myslí plnou pro něj šílených myšlenek se vydal směrem na nádraží. Hlavou se mu honilo všechno možné od novinového článku po pochybnosti o jeho vlastním vnímání mladé Lucy. Byla svým osobitým způsobem krásná ve své melancholii a tichosti. A ve chvílích, kdy měli trochu soukromí, si s ní dokázal povídat o všem možném. Neměla žádné otravné nebo hloupé otázky, zato byla schopná se zapojit do hovoru i o tématech, která pro ni očividně byla nová. Nesnažila se neustále mluvit a často preferovala ticho, stejně jako on. I když ji občas přistihl, jak si prozpěvuje nějaký z textů a zkouší pro něj různé melodie.

Promnul si kořen nosu a zamrkal. Konečně došel na zastávku a zjistil, že přišel právě včas. Vlak za pár okamžiků zastavil u platformy a on nastoupil. Bylo to jako vždy. Zajetá rutina obsahující jej, průvodčího a průkaz osobnosti. Tentokrát to ale téměř nevnímal. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se plete. Že přece nemohl k té téměř cizí osobě o víc než polovinu mladší něco cítit. Ale ona už nebyla cizí. Byla to Lucy. Potkal v ní někoho, kdo mu i přes naprosto rozdílné okolnosti byl podobný. Nesouhlasila se vztahy na sílu. Když se jí svěřil se svým problémem, a sám se divil, že to vůbec udělal, chápala to. Vrtěla hlavou nad tím, že si někdo dovoluje lidem říkat, kdy se s kým mají dát dohromady. A hlavně. Její odpor vůči společnosti snobů tam dole byl podobný, ne-li silnější, než ten jeho.

Z vlaku domů se dostal ani nevěděl jak. Byl zadumaný a ospalý. Odemknul automaticky a málem si nevšiml, že na zemi leží dopis, dokud mu na něm neujela noha. Obálka mu byla povědomá. Jelikož se ale začínala dostavovat dlouho očekávaná únava, hodil ji pouze na stolek a rozešel se do koupelny. Provedl rychlou hygienu a zbavil se svědivého strniště. Poté si ještě vyčistil zuby a zanedlouho za zvuku splachování záchodu tu malou vlhkou místnost opouštěl. Další směna mu začínala v osm večer a končila v šest ráno. Potom neměl čas na téměř nic, jelikož spěchal na osm opět pod povrch. Opravdu se teď musel vyspat.

Ze stolku se na něj však dívala poněkud vtíravá obálka. Nedalo mu to tedy a ještě po ní před usnutím chňapl a za světla lampičky, jelikož sem přes zatažené žaluzie nepronikalo žádné světlo, si jej prohlédl. Jakmile spatřil adresu odesílatele, bylo mu jasné, proč na něj dopis působil povědomě. Mezi staženým obočím se mu ihned objevily dvě vrásky a dopis otevřel. Název mluvil za vše. Prý Upomínka č. 2. Jak se mu klížily oči, některé řádky se mu slévaly do sebe a měl problém udržet pozornost. Nebylo ale třeba být přespříliš pozorný. Druhá upomínka říkala to stejné, co první. Byrokratické slimáky očividně bavilo stresovat a šikanovat lidi.

Odhodil papír na zem a natáhl se na záda. Jak se bdění měnilo sen, byly náhodné obrazy proplouvající jeho hlavou čím dál šílenější a šílenější. Ale i přes jejich šílenost jej tyto představy vábily a sváděly jako už dlouho nic. Teď už to nebylo jenom jeho křivá, rovná nebo trochu pošramocená páteř. Na jedné straně stála neznámá osoba vybraná nejspíš některým ze slimáků a na té druhé Lucy. A jak už to v takových chvilkách na hraně reality bývá, začal se mu v hlavě rodit plán.