Seděl na lavičce vlakové stanice a čekal. Svět pod zemí sice neměl tak přesnou hranici mezi dnem a nocí jako ten na povrchu, to ovšem neznamenalo, že by tady v noci bylo kdovíjak živo. Blížila se třetí hodina ranní a zatím potkal po cestě od nemocnice sem jenom jednoho staršího muže v obleku. Jak tak seděl, po chvíli si všimnul, že ťuká nohou do chodníku. Nedokázal sedět klidně. Byl nervózní a asi s tím nic udělat nemohl. Prostě bude nervózní, dokud se daný problém nevyřeší. I přes svou nervozitu byl ale rád za svou směnu pod povrchem. Opět půjde pomáhat a navíc o dalších dvanáct hodin plus následný spánek odloží hledání partnerky. Jak skvělé. 

Nakonec čekání na vlak vzdal. Byl příliš neklidný a došel k závěru, že procházka mu v jeho stavu neuškodí. Vlak totiž nebyl jediný způsob, kterým se šlo dostávat mezi jednotlivými slujemi. Sítě různě širokých tunelů protkávaly horninu okolo nich, až si připadal jako v nějakém trpasličím sídle, nebo spíše doupěti Oduly, jako v jedné ze starých Tolkienových knih. Trpaslíkům i Odule život v zatuchlých prostorech beze světla vyhovoval. Škoda, že nebyl trpaslík. Zavrtěl nad svým uvažováním hlavou. Ty knihy četl kdysi dávno když studoval vysokou školu. Byly ale skvělé. Rád by si je někdy přečetl znovu. Zní to jako skvělá forma prokrastinace od plnění požadavků, které na něj kladli slimáci. Opět zavrtěl hlavou nad svou snahou odpoutat pozornost od problémů, kterým se mu nechtělo čelit, a vešel do tunelu s nadpisem Sluj 3. 

Na tmu si sice zvykl, ale když se mu zdálo, že se za ním ozývá podezřelé tlapkání - nejspíše důsledek přemýšlení o Tolkienových knihách - raději se snažil soustředit na něco jiného. A jak tak hledal ve své hlavě předmět k zajímavému monologu, vzpomněl si na dívku, která ho s největší pravděpodobností čeká v nemocničním stanu tam nahoře. Zlomenina pravé ruky, zmlácená ostrahou výtahu a vyhozená na koleje. Tehdy jí slíbil, že se na něco pokusí přijít. Že si ji vyslechne a uvidí, co se dá dělat. Teď si tím ale nebyl tak jistý. Byl to opravdu nezodpovědný slib. Očividně si dole nadělala nepřátele a on by si opravdu neměl přihoršovat. Ale něco mu říkalo, že se na ni stejně nevykašle. Už byl takový. Byl od přírody morous a samotář. Měl málo známých a ještě méně přátel. Jenže jestli si na něčem zakládal, byla to jeho čest. Celkem směšná hodnota v dnešní době. Slíbil, že ji vyslechne, a to taky udělá. A pokud bude její příběh stát za to?

"Pomůžu jí," zašeptal a jeho hlas se jako tichý ševel roznesl tunelem. Na chvíli se zastavil a zaklonil hlavu. Pokud předtím cítil stud za své rozhodnutí se podvolit, teď mu v hrudi opět začal vřít vztek. Vztek na ty, co si myslí, že stačí písknout a lidi budou dělat, co se jim řekne. Že on bude dělat, co se mu řekne. Tady hlouběji možná mají kontrolu nad tím, co dělá, jí, s kým se vídá a jestli se chová tak, jak by měl. Nahoře pod povrchem je ale svým vlastním pánem. Jediný problém je jeho pomocník, ale ten je jenom jeden a jeho výhoda je ta, že o něm doktor ví. Bude nespočet možností  jej poslat pro vodu, nebo zkontrolovat situaci před stan. 

Doktor se opět rozešel. Tenhle malý ohýnek odporu vůči systému mu udělal velice dobře. Tmavé tunely se ihned zdály světlejší než před pár minutami a když v půl čtvrté vcházel do svého bytu, rozhodl se dát si ještě krátkého šlofíka. Rád by tentokrát byl čilý a pod povrchem si vyslechl dívčin příběh více než pečlivě. Přeci jen to byla možnost, jak si navrátit kousek neustále ohýbané a lámané cti.