Hermiona vešla do ložnic, kde ještě nikdo nebyl. Všichni si chtěli večírek užít. Svlékla si šaty, pověsila je do skříně a oblékla si pyžamo. Zavrtala se do peřiny a chvíli nevěděla, co dělat. Byla unavená, to ano, ale nedokázala usnout. Potom všem. Aspoň pro ni to znamenalo hodně. Bylo to vůbec skutečné? Nebyl to jen sen? Štípla se do ruky, jako by nevěřila tomu, že bdí. A zvláště nevěřila tomu, že se její tělo mohlo tak roztřást při představě, že ji dnes držel v náručí. Jeho ruce, ta síla, kterou cítila z každého doteku. To, jak ji dokázal vést, i když nebyla nijak dobrá tanečnice. Přivřela oči a povzdechla si. Chtěla se nechat tím okamžikem omámit, skončilo to tak brzy, že začala nenávidět to, jak je sama. Začínala toužit po jeho doteku. City se prohlubovaly, začínalo to být... zničující. Nikdy se takhle necítila. Ani když se o ni zajímal Krum. Bylo to jiné, silnější. Stával se důležitým. Severus Snape byl najednou její spřízněnou duší.

Mračil se, to ho zaměstnalo na dlouho. Mračil se, když dopíjel víno. Mračil se, když pozhasínal svíce. Mračil se, když si dal sprchu. Mračil se, když uléhal do postele. A pak si vzpomněl na to, jak to bylo příjemné být s ní. Na její úsměv. Na její oči. Na její postavu, byla křehká jako panenka. Cítil, že je to čím dál nebezpečnější ji vídat, ale nedokázal si pomoct. Chtěl ji vidět, musel s ní být. Toužil po ní.  Při této myšlence se mu rozšířily zorničky, na čele se objevilo pár kapek potu. Přitahovala ho, to bylo neodpustitelné. Nemohl o ní přemýšlet jako o ženě. To bylo proti všem pravidlům, jeho vlastním pravidlům, která si stanovil, aby se už nespálil. Byla studentka. Kdyby jen to, byla mladá... Moc mladá. Byla ještě dítě. Neznala život jako on. Navíc ji prostě neměl rád. Vždy mu přišla moc snaživá, pořád se učila, pro to měl mít spíše pochopení. Ale byla prostě z Nebelvíru. A byla nejlepší kamarádkou Pottera - syna jeho životní lásky. Zabolelo to, když si na Lily vzpomněl. Zakázal si přemýšlet jak o ní, tak o Lily. A začal se mračit.

Celé sobotní ráno prospala. Usnula totiž až za svítání, celou noc o něm přemýšlela. O všem, co si řekli. O tanci. O tom, jak byl jiný, když s ním byla o samotě. A o tom, že by s ním chtěla být o samotě celé dny. Povídat si, dotýkat se ho, poslouchat jeho hlas, který jí připadal čím dál víc odzbrojující. Dříve si o sobě myslela, že je blázen. Ale objevil se muž, který byl jako ona. A věděla, že to bude těžké. Ale on jí dával naději. Něco se měnilo, něco v ní rostlo. Ty pocity byly silnější než racionální uvažování. Připadala si jako poblázněná a vůbec jí ten pocit nevadil. Bylo to krásné. A bolelo to. Usínala za svitu slunce, byla vyčerpaná ze všeho toho uvažování. Ani jí nevadilo, že kolem ní všechny dívky běhaly, balily věci a básnily o včerejší noci. Snažily se stihnout snídani, takže do osmi byl v ložnicích zmatek. Když se někdy zaposlouchala do hovorů, dozvěděla se tyto informace:
- Levandule Brownová nechala Rona dosáhnout na ,,druhou metu", což Hermioně připomnělo, že nikdy nevěděla, co která meta znamená.
- Ginny se políbila s Harrym, tuto informaci doprovázelo hysterické ječení ostatních dívek, nadšené gratulování.
- Lenka Láskorádová podle nich měla divné šaty, tohle hloupé rozebírání šatů (a vzhledu jako takového) nenáviděla.
Další informace brala za nepodstatné, a proto je neposlouchala. V devět už byly pryč, protože po desáté odjížděl vlak. I poté spala, chtěla být pořádně odpočinutá. Když se, čas od času, vzbudila, tak se jen protáhla, zívla a znovu usnula.

Na snídani nepřišla. Možná to byla jen náhoda. A možná se mu vyhýbala... Že by došla k názoru, že je trapné se s ním vídat? Je možné, že by se rozhodla ho ignorovat? Možné to bylo. Bohužel to bylo dokonce více než pravděpodobné. Seděl tam dlouho, pozoroval ostatní. Vyhlížel ji.  Cítil se dotčeně, ale nepřiznal si to. Protože byl zamilovaný jen jednou, a to úplně. Byla to Lily, vždy to bude Lily. Dnes ráno mu to došlo. Nikdy nenahradí její místo. U citů k Lily to nikdy nebylo tak matoucí, prostě ji miloval. Grangerová byla složitá. Celé to bylo na hlavu, vůbec se o ni nezajímal. Byla to hloupost doufat v to, že by dokázala být jako Lily. Nikdy nebude... Lily. Grangerová byla pomatení smyslů. Byla jen ve chvílích jeho osamění na správném místě, nic víc. Lily byla dokonalá. Grangerová byla... složitá? Toto slovo ji prostě vystihovalo. Zopakoval si to ještě jednou a tím své myšlenky o ní ukončil. Otrávený, naštvaný, zklamaný odešel do svých komnat.

Otevřela oči, pousmála se zasněně a koukla se na hodiny. Byl čas obědu. Zvážila pro a proti, a došla k závěru, že na oběd nepůjde. Chtěla se jen tak válet. Užívat si toho ticha a klidu, když tu nebyly ostatní dívky. Tolik se těšila na dnešní večer. Nedokázala na nic jiného myslet. Nevěděla, co si vezme na sebe, ale chtěla vypadat hezky. Chtěla vypadat úžasně!  Doufala, že zase pustí nějakou hudbu. Určitě budou sedět u krbu. Dají si víno. A možná jí dá polibek na dobrou noc! Její srdce se rozbušilo. Snažila se nepředbíhat. Snažila se uklidnit. Být vyrovnaná, ale tak hrozně se těšila, že její emoce létaly po místnosti a tvořily malé ohňostroje. Pomalu vstala a oblékla se, šla si číst do společenské místnosti. Nikdo tam nebyl. Ani Harry. Asi ho Weasleyovi pozvali na svátky k sobě, pomyslela si.  Aspoň už tu nikdo nenechal hrát koledy, bylo to příjemné si tam jen tak číst.

Ani na oběd nepřišla. Dobrá, jestli to předtím mohl brát za náhodu, tak teď už ne. Ale ne, aby mu to přišla říct, že to byla hloupost. Ne, ona se raději bude schovávat celý den a dělat, že tu není.
,,Severusi, vypadáš dnes tak trochu naštvaně," řekl Brumbál.
,,Hm."
,,Stalo se něco?" zeptal se.
,,Nic se nestalo! Nemusí tě to zajímat, jestli se něco stalo. Ale nic se nestalo, takže je to jedno!"
,,Reaguješ trochu podrážděně, nezdá se ti?" Nenávistně na něj pohlédl. ,,Měl by ses zamyslet nad svým životem, možná by ti něco pomohlo."
,,Pomohlo by mně, kdyby ses o mě vůbec nezajímal. Přestal na mě mluvit a nevšímal si mě. Jinými slovy, nechat mě na pokoji," chrlil ze sebe Severus. ,,Nech mě dýchat, Albusi, už takhle toho všeho mám až po krk!"

Slyšela zaklepání na obraz, následné nadávání Buclaté dámy, že tohle se nesmí. Došla otevřít.
,,Lenko, ty jsi tu přes svátky?" zeptala se překvapeně Hermiona.
,,Ano, doufala jsem v to, že ty taky, tak jsem se stavila," řekla Lenka mile.
,,Pojď dál, nikdo tu není. Posaď se."
,,Děkuju. Ty jsi celý den tady?"
,,No, jo. Neměla jsem hlad, tak jsem jen tak odpočívala. Ani se mi nikam nechtělo."
,,A co včera?"Hermiona zvažovala každé slovo, nakonec řekla: ,,No, víš, bylo to fajn." Bála se, aby se nevyptávala dál. Lenka se jen usmála a chápavě přikývla.
,,To jsem ráda."
,,A co ty? S kým jsi byla na plese?"
,,S Johnem, je z Mrzimoru, nevím jestli ho znáš," odpověděla.
,,Asi od vidění ano, ale jinak ne. Takový hnědovlasý, ne?"
,,Jo, to je on. Má jiskřivé oči a chápe mě, jako jeden z mála."
,,To je dobře, moc ti to přeju," řekla upřímně Hermiona.

Nalil si víno. To bylo jediné, co tuto noc měl v plánu, pít víno. A být naštvaný na Grangerovou. Nechápal, jak se mohl tak snadno napálit. Jak mohl věřit těm oříškovým očím? Byla to chyba, která se už nikdy nebude opakovat. Už si jí nebude všímat. Ani na ni nikdy nepromluví. Bude pro něj ,,mrtvá". To slovo neměl rád, připomínalo mu, že jediná, kterou miloval je skutečně mrtvá.

Oblékla se, ale rozmyslela si to. Vypadala hloupě. Oblékla si něco jiného, ale to se jí taky nelíbilo. Zoufale se podívala do skříně a poprvé za život si pomyslela, že nemá co na sebe. Nakonec si vzala černé kalhoty a bílou halenku. Vypadala elegantně. Vyčesala si vlasy do ohonu. Nalíčila se, jemně a střídmě. Obula si boty a vyšla na chodbu. Šla rychle, protože se těšila. Sešla do sklepení a připravila se. Upravila si vlasy. Nadechla se a zaklepala. Čekala, ale nic se nedělo. Žádné kroky. Znovu zaklepala. A pak ještě jednou. Začala být nervózní. Možná je pryč, měla by se stavit později. A možná tam je... A neotvírá schválně. Nechce se s ní vidět. Zavřela oči, aby se nerozplakala, ale věděla, že tato snaha bude marná. Už se nepokusila zaklepat, otočila se a odešla. Po tvářích jí tekly slzy. Padla na postel. Nejdřív jen brečela, pak vstala a začala házet věcmi. Kopala do všeho okolo. Pak křičela a skákala po posteli. Pak si zase lehla a brečela. Mlátila rukama kolem sebe, vzala si polštář a položila na tvář, aby zase zařvala. Nevěděla, co se stalo a proč se najednou rozhodl, že neotevře. Přeci to včera večer pochopila správně... A i kdyby ne, tak by měl otevřít a vysvětlit jí, že to pochopila špatně. Tohle byla prostě podpásovka. Kvůli nikomu jinému se nikdy necítila tak ponížená. Tak zostuzená. Naivní a hloupá. Přestala brečet, v hlavě jí zasvítila kontrolka. Tohle nebylo jen tak. Necítila se tak příšerně kvůli přátelství, nebo spříznění... Byla zamilovaná. Všechno tomu nasvědčovalo. Cítila zděšení. Bylo to nějak rychlé. Možná se mýlila, ale zdálo se, že k němu skutečně cítí něco víc. Jinak by ji to tak nesebralo. Nechtěla být zamilovaná! A zvláště ne do toho hajzla, který jí ani neotevřel dveře. To jí ještě scházelo. Celý život je bez přátel, odstrkovaná, opomíjená a teď? Teď se zamiluje do profesora, který ji nenávidí a ubližuje, jak je to jen možné. A zdálo se, že je zamilovaná hodně. Jako nikdy v životě! A jestli si myslel, že mu to projde, tak se přepočítal! Protože jestli se takhle bláznivě dá zamilovat, tak mu ještě ukáže, jak ona umí bojovat.

Poslouchal, jak klepe na dveře. Najednou se rozhodla přijít! To jí ale neprojde. Už těm jejím hrám nevěřil, byly hloupé. A byla dětinská tím, že se zjevila jen tak. Celý den se mu vyhýbala, tak teď to má. Ať si chodí za kým chce, on o její pitomé řeči a velké oči, dlouhé řasy a nohy nestojí. A neotevře. Už nikdy neotevře. A nebude na ni ani myslet, protože za to nestojí. Za to Lily, to bylo jiné. U ní to bylo jasné, ji miloval a pořád miluje. I když jedna část jeho duše tomu nedokázala věřit. Napil se vína, zavřel oči a chtěl si Lily představit... Její tvář byla rozmazaná, nedokázal si ji vybavit. Bylo to zastřené, ale pomalu se obraz začal upravovat. Konečně viděl tvář jasně a čistě, ale byla to tvář Hermiony. Ano, ty hnědé vlasy padající do tváře, nejistý úsměv, malý nos... Otevřel oči a dopil skleničku. Hloupost. Bláznovství. Pomatení smyslů.  Nervózně se rozhlédl kolem sebe, měl pocit, že je sledovaný, kdykoliv na Hermionu pomyslel. Tolik se bál na ni myslet. Ne! Nebál se! Byl na ni naštvaný. Ano, ráno nebyla na snídani a pak nebyla na obědě... Ale přišla teď v noci. Nepřišla by, kdyby nechtěla. Možná, že to byla skutečně náhoda. Možná, že neměla hlad. Možná byla ráno unavená. Možná taky přemýšlela nad včerejší nocí až do rána. Možná jsem právě udělal velikou chybu, pomyslel si.