Zaklepala. Věděl, že je to ona, takže neměl v úmyslu otevřít. Znovu zaklepala. Došel potichu ke dveřím a poslouchal, jestli už odešla. Potřetí zaklepala. Rozhodl se, že otevře. Uchopil kliku a přitáhl dveře k sobě. Mlčky na sebe hleděli. ,,Můžu?" prolomila ticho. Pustil ji dovnitř, jako už tolikrát za tak krátkou dobu.
,,Víte o tom, že jste tu v županu?" zeptal se, když za ní zavíral dveře. Hermiona přikývla, což nemohl vidět, ale domyslel si to. ,,Potřebujete něco?"Otočila se k němu čelem, stála uprostřed malé místnosti, která byla proti ní temná a chladná. Zato ona zářila.
,,Odmítněte mě."
,,Prosím?"
,,Musím to slyšet. Jinak bych umřela nejistotou. Pokud mi řeknete, že mě nechcete, budete za to konečně zodpovědný vy."
,,A co když to nemůžu říct? Co když by to byla lež?" Přistoupila k němu, velice rozvážně na to, s jakou odhodlaností sem šla. Zastavila se těsně před ním a vzhlédla k němu.
,,Pak se mnou buď," zašeptala prostou větu, která už nebyla prosbou, ani žádostí, bylo to jen konstatování možnosti.
,,A co když ani to nemůžu?"
,,Pak mě musíš odmítnout. Musíš mi to říct do očí, abych se cítila zahanbeně a odkopnutě," tykala mu a bylo jí to jedno.
,,Ani jedno udělat nemůžu," opakoval stále dokola.
,,Netvrdím, že je to jednoduché rozhodnutí, ale já to potřebuji slyšet. Musím vědět, že v tvém srdci nemám místo."
,,Ale to je právě to, máte tam místo - velice speciální. Řekl bych, že je až výjimečné."
,,Pak se mnou buď," zopakovala. ,,Miluj mě." Slova se najednou tak snadno říkala, když věděla, že je to nezbytné.
,,Nemůžu s vámi být už proto, že je tak lehké se do vás zamilovat," vysvětloval. ,,Když jsem viděl, jak jste mi bez zaváhání pomohla, jak jste mi sundala ponožky... Došlo mi, že vaše láska je nad moje schopnosti. Nejsem tak dobrý v citech. Nedokážu být milý, neumím se ovládat, nejsem jako vy - obětavý."
,,Odmítneš mě proto, že tě miluji až moc?" zeptala se smutně, ale následně se pousmála. ,,Pravda. To je důvod, skutečné odůvodnění, ano, to potřebuju."
,,Ale já... Já vás nechci odmítnout. Nechci vás nechat odejít."
,,Ale nemůžeš mě ani milovat a být se mnou..." Přikývl. ,,Mohla jsem být skvělá partnerka," zavtipkovala.
,,Já vím," řekl Severus.
,,Tak jak se máme rozloučit?" zeptala se.
,,To netuším. Vůbec nevím, co se v těchto situacích říká a dělá."
,,Asi bych neměla uvádět, že mě to bude bolet. A že se přes to přenesu za nějaký čas."
,,A já asi, že bych si přál být s vámi, protože po vás toužím. Přivádíte mě k šílenství. Chtěl jsem, aspoň na malou chvíli, jen tak dýchat společně s vámi."
,,Jo, to bys skutečně neměl říkat, zvlášť, když mi vykáš. Při odkopnutí to musí mít grády. Trochu vášně do toho rozcházení!"
,,Jsi tolik silná," pravil obdivně. ,,Mám pocit, že ztrácím jedinou bytost, kterou jsem kdy skutečně miloval. Zdá se mi, že to nezvládnu." Zvedl ruku, která se třásla. ,,I moje tělo vypovídá službu. A ty jsi tak jistá, tak odvážná." Hodila po něm pokus o úsměv.
,,Být silná jsem se naučila s tebou."
,,Škoda, že jsem byl příčinou, aby ses změnila, i když asi k lepšímu. Ale byl jsem strůjcem bolesti."
,,To ano, a ještě budeš. Jsem si vědoma toho, že celé noci nebudu moct usnout, protože myšlenka na tebe bude neodbytná. Celé dny budu tiše přemýšlet o tom všem, co se stalo a co se mohlo stát. Čas od času na tebe pohlédnu během oběda a o hodinách budu dělat, že tam nejsem."
,,Vystuduješ a zmizíš z mého života a já už nebudu moct doufat, že tě někdy uvidím."
,,Je to docela smutný, co?" snažila se zase zavtipkovat, ale její hlas se zlomil. Otřela si oči, nechtěla plakat.
,,Teď, kdybych mohl, tak bych tě objal."
,,A já bych se mírně odtáhla, abych tě mohla políbit."
,,Prohloubil bych polibek. Chytil tě kolem pasu a přitiskl víc k sobě."
,,Rozepla bych tvou košili, abych tě mohla líbat na krku."
,,Rozvázal bych tvůj župan a až bys byla jen v noční košilce."
,,Stoupl by sis dál ode mě a jen bys na mě hleděl."
,,A řekl bych, jak jsi nádherná."
,,Došla bych k tobě a objala tě."
,,Zvedl bych tě do náruče a odnesl k sobě do ložnice. Položil bych tě na postel, zezadu bych tě objal a uspal bych tě příběhy, které se nikdy nestaly."
,,Spala bych ve tvém náručí a cítila bych se v bezpečí."
,,Ráno bych tě nebudil. Jen bych sledoval jak spíš." Po tváři jí stekla slza.
,,A tohle se nikdy nestane..." zašeptala.
,,Nestane..." přikývl.
,,Konečně můžu odejít. Ráda jsem vás poznala, pane profesore," natáhla k němu ruku.
,,Také jsem vás rád poznal, slečno Grangerová." Odešla. Nesnažil se ji zastavit. Ani to nečekala. Dokonce to ani nechtěla. Přišla do prázdné společenské místnosti, jen tam tak seděla a přemýšlela o tom, co se právě stalo. A poté napsala na papírek:

Omlouvám se, jestli budím.
Já vím, určitě budím.
Společenská místnost.
H.

Luskla a papírek zmizel. Přišel za ní, nečekal to. ,,Copak se děje?" zeptal se rozespale.
,,Mám zmrzlé ruce," odpověděla Hermiona. Pousmál se, sedl si vedle ní a vzal její ruce do svých dlaní.
,,Je to hrozná výmluva, co?"
,,Vždyť máš skutečně ledové ruce," rozmlouval jí Harry sebekritiku.
,,Vadilo by ti, kdybys mě k sobě přivinul? Jen objetí, nic víc nežádám." Harry se znovu usmál a přitiskl ji k sobě. Cítila se jako malá holčička. ,,Slyším jak ti buší srdce," špitla. ,,Je to uklidňující," dodala.
,,Tak to jsem rád. Cítíš se hodně špatně?" Trošku přikývla hlavou.,,A nemám se ptát proč, že?"
,,Správně," souhlasila s jeho úsudkem. Ani si neuvědomila tu chvíli, kdy ji unavenou položil a zezadu ji objal. Spali na pohovce a tiskli se k sobě. Hermioně bylo příjemně teplo, a to jí zatím stačilo. Měla někoho, kdo ji mohl hřát, když se cítila zimomřivě.