Otevřel oči, seděla naproti němu. Své sepjaté ruce svírala koleny. Nic neříkala. Trpělivě vyčkávala na jeho první větu. ,,Přijde mi hloupé, že jste kvůli pár zraněním, které jste navíc vyléčila, probděla celou noc u mého lůžka," řekl místo popřání dobrého rána.
,,Nebyla jsem vzhůru přes noc, šla jsem spát do křesla v obývacím pokoji," odpověděla klidným hlasem. Nečekala nic milého, zvláště ráno po něm vážně nemohla chtít, aby byl příjemný. Na to nic neřekl, netvářil se ani zklamaně. Narovnal se do sedu, když v tom si uvědomil, že Hermiona hledí na jeho ruku. Co by mohlo být tak zvláštního na ruce? Pohlédl na ni a uviděl Znamení, na které úplně zapomněl. Rychle zakryl svou ruku, jako malé dítě.
,,Vysvětlím vám to," řekl trochu z donucení, protože nic jiného se teď od něj neočekávalo.
,,Víte, oba víme, jakou verzi řeknete. Já budu postavena před vnitřní otázku, zda je to pravda nebo lež. A uvěřím vám, samozřejmě, že vám uvěřím," pravila mírně.
,,No moment, a jakou verzi si myslíte, že uvedu?" zeptal se, vylezl nohama z postele a nahnul se k ní.
,,Že už Smrtijed nejste, že ta jizva zůstane, i když už nejste na jeho straně. Že kvůli Lily jste se změnil, protože když zemřela, tak vám došlo, že jste byl vždy na straně dobra."
,,A vy tomu věříte?" zvedl jedno obočí. Hermiona jen přikývla. ,,A proč jsem včera měl na sobě plášť?"
,,Vy nechcete, abych vám věřila. Nechcete, abych zapomněla na všechno, co naznačuje tomu, že jste pořád..." utichla a sklonila hlavu. ,,Myslíte, že mě to nenapadlo? Celou noc jsem nad tím přemýšlela, ale já vám prostě musím věřit. Možná jste se šel projít, abyste necítil tu bolest. A je divné, že jste byl zraněný..."
,,Včera jsem byl u Voldemorta," řekl chladným hlasem. Nastalo ticho, Hermiona na něj ani nepohlédla a špitla: ,,A co chcete, abych teď udělala...?" Ani to neznělo jako otázka.
,,Abyste uraženě odešla a dělala, že naše přátelství nikdy nebylo, a pomlčíte o tom, jak jsem zlý a podlý." Pohlédla mu do očí, mlčky zvažovala, co říct.
,,Můžu odejít," začala opatrně. ,,Nepráskla bych, i kdybych si tím byla jistá, že jste skutečně podrazák," pokračovala. ,,Ale nemůžete po mě chtít, abych zapomněla na to, že jsem vám na ten malý moment byla blízko. Na to zapomenout nechci," dokončila a vstala k odchodu. Severus chvíli zvažoval všechno, co nyní ztratí a jak málo získá. Kolik toho bude riskovat. Rychle vstal a chytil ji za paže, aby ji zarazil.
,,Neodcházejte," řekl naléhavě, nicméně prosebně to neznělo.
,,Sám jste to chtěl."
,,Já vám nemůžu lhát. Já... Já chci, abyste věděla pravdu," pravil a zkusmo ji pustil, jakoby se bál, že mu uteče. Stála tam, silná, spolehlivá. ,,Jsem Smrtijed, ale... Jsem jen špeh," vyslovil to a chvíli čekal na to, že do něj uhodí blesk, nebo se objeví Voldemort a oba je zabije. Nic se nestalo. Stále byl naživu. A naproti němu stále stála Grangerová.
,,To jste se rozhodl sám?" zeptala se.
,,Ne, to ne. Mám dohodu s Brumbálem" odpověděl plný překvapení, jak snadno jí říká pravdu. Jak je jednoduché být v její přítomnosti upřímný. Hermiona se zamračila, naštvaně odešla k oknu a pohlédla ven.
,,No tohle snad není možný," řekla spíše pro sebe.
,,Víte, já jsem ale muse..."
,,Tak on vás takhle využívá, jo?" skočila mu do řeči Hermiona. ,,To je dobrý, tak vy riskujete svůj život kvůli Brumbálovi?! Uvědomuje si vůbec, že by se vám mohlo něco stát?! Co až se na to přijde, nic vám už nepomůže! Pokud vyhraje zlo, tak budete celý život lhát. Pokud vyhraje dobro, tak nikoho nebude zajímat, že jste byl jenom špeh." Přešel k Hermioně, stoupl si za její záda a zmateně řekl: ,,Vy se o mě bojíte..."
,,Samozřejmě, přece..." nedopověděla to, protože se k němu otočila, ale překvapilo ji, že stojí tak blízko. Severus položil své dlaně na její tváře a nahnul se k ní. Zadržela dech a pootevřela ústa, odtáhl se. Zavřel oči a svěsil ruce.
,,Nemůžu..." zašeptal zklamaný sám sebou. Hermiona si stoupla na špičky, položila svou ruku na jeho krk, aby neucukl a políbila ho.
,,Ale já můžu," pravila, když se odtáhla a otevřela oči. Překvapeně jí hleděl do očí a snažil se z nich vyčíst, jestli tyhle pocity budou trvat jen pár měsíců a nebo let... Nebo celý život. ,,V takovéhle chvíli mi lézt do hlavy? To se nesluší," řekla rádoby naštvaně.
,,Omlouvám se, asi je to pro mě snazší než se zeptat, jak to všechno teď bude..."
,,Vy se omlouváte? To je novinka," řekla s úsměvem.
,,To víte, trochu mě to změnilo."
,,Trochu?"
,,No, nevěřte si zase tam moc." Zasmála se, uvědomil si, co se tu právě teď stalo. Začal zmatkovat, protože nevěděl, co se bude dít dál. Měl by ji znovu políbit? Měl by se s ní milovat? Nebo jí vyznat lásku? Miluje ji vůbec? Dokáže opětovat její, tak silné, city? Zaslouží si ji? Je pro ni dobré mít za partnera Smrtijeda, profesora, staršího muže - navíc prostě jeho? Už takhle se o ni hrozně bál, nechtěl jí ublížit. ,,Měla byste teď jít," pravil najednou.
,,Vy mě vyháníte?"
,,Ne, to ne. Jen bychom teď měli být chvíli od sebe."
,,Jak jako od sebe?"
,,To já právě nevím," odpověděl.
,,Sakra, to mi... tohle mi..nedělej..." řekla znaveným hlasem. Bylo jí jedno, že mu tyká.
,,Já -" odmlčel se a hledal slova. ,,Potřebuju si všechno ujasnit, zrovna teď bych mohl udělat hloupost a toho se bojím."
,,Tohle nemá smysl. Proč já se vůbec snažím? To se mi snad zdá."
,,Jen potřebuju chvíli pro sebe, utvrdit se v tom, co chci a co očekávám."
,,Tak hlavně, že já jsem ta složitá! Fakt nevím, kde dělám chybu. Tolik se snažím, udělala jsem první krok a stejně mi to nebylo k ničemu."
,,Já si toho vážím, vážně, ale prostě potřebuji aspoň nějaký čas..."
,,Čas?! Tak jo, dávám všechen svůj čas tobě a tvému rozmýšlení!!! Proč nemrhat naším časem ještě méně efektivně?! Mohli bysme si navzájem říkat zbytečně hnusné věci - to by se k tomu všemu perfektně hodilo!"
,,Myslím, že oba potřebujeme klid," pokračoval mírným hlasem.
,,Sakra! Nepotřebuju klid! Chce se mi řvát a brečet, je mi mizerně, nechci žádné výmluvy o tom, že potřebuješ čas a prostor, neunesla bych to." Přistoupil k ní, aby ji políbil, ale ona couvla. Zavrtěla hlavou a zašeptala: ,,Tolik jsem se mýlila." Odešla pomalým krokem, ale nechtěla, aby se ji pokusil zastavit. Šla pomalu, aby si zapamatovala tu vůni jeho komnat, rozloučila se s atmosférou, která ji tak uklidňovala a aby si uchovala ten pocit, kdy jí tolik ublížil. Vyšla ze dveří, prošla hradem. Nevnímala nic. Nedokázala o ničem přemýšlet, ani o Severusovi ne.

Celý večer ji čekal. Seděl ve svém křesle a vyčkával. Věřil, že přijde a on jí to bude moct vysvětlit. Nepřišla. Byl sám. Nemohl usnout, takže noc se zdála být nekonečnou. Chtěl by jí všechno říct, nemohl. Něco se stalo a on nevěděl, jak se zachovat. Políbila ho, líbilo se mu to, ten polibek byl přímo tak-trochu-ucházející. Nevěděl, v čem byla chyba. Ale asi v něm, protože nechal odejít krásnou, chytrou a oddanou dívku. Takhle to bylo vždy, když mu bylo nabídnuto štěstí, odmítl ho. Podvědomě se snažil držet se dál, aby jeho život byl co nejhorší. Aby jeho srdce nikdy v nic nedoufalo, dělal hrozné věci, jen aby se utvrdil v tom, že on není ten typ, který by měl být šťastný. To, jak mu bez zaváhání pomohla, zahojila jeho rány, sundala ponožky... Dokázala se kvůli němu ponížit, klidně by klečela u jeho nohou. Nikdy by ho nepodvedla, byla by věrnou a trpělivou. Vždy, když by se probudil, spala by vedle něj - tak klidně. Kdykoliv by někam odešel, čekala by do rána - starostlivě. Důvěřovala by mu natolik, že by prošla i ohněm, kdyby to řekl. Takový druh lásky byl nebezpečný. Nechtěl ji ztratit, ale její city byly příliš silné. Byl si jistý, že by ji dokázal milovat, ale nevěděl, jestli natolik jako ona jeho. Nebyl typ, který by věřil v šťastnou lásku na celý život. A nebyl příjemný člověk, hlavně ne po ránu, kdy ona by se k němu přitulila, on by byl rozmrzelý. Zkazil by jí život svým postojem, který se jen tak nezmění. Ona život milovala, byla jasnou hvězdou. On byl tou temnotou okolo. Zachránila by ho? Nevěděl, ale by si jist, že by se snažila dát jeho životu smysl a svůj by tím ztratila. Svedl by ji z cesty, kterou si zasloužila. A to nechtěl.

Procházela se venku, potřebovala dýchat ten mrazivý vzduch. Snažila se aspoň něco cítit. Kdyby mohla, plakala by. Kdyby mohla, křičela by, dokud by se její hlasivky nerozervaly na kusy. Jenže byla moc unavená. Měla by se cítit naštvaně, uraženě, odmítnutě... Necítila nic. Bylo to všechno tak prázdné. Asi to tušila už od začátku, protože jinak by se zbláznila. Takhle jen procházela sněhem a hledala něco, co by mohla nazvat pocitem žití. Na začátku to vypadalo tak nadějně, vždy se sice stalo něco špatného, ale pak přišlo na omluvu a bylo to zase dobré. A pak ho políbila, tolik toho očekávala. Celý život jí to mělo převrátit vzhůru nohama, měl se zastavit čas, mělo to být dokonalé. Nepamatovala si nic. Nic se nestalo. Její život byl stále stejný. Žádný zvuk houslí, žádný pocit spříznění. Bylo možné, že se zamilovala do špatného člověka? Měla to být jen divná zkušenost, kterou si musí projít, aby došla k něčemu lepšímu? Vždyť ho tolik znala. Věděla, jak se cítí při jaké příležitosti. Chtěla s ním trávit čas. Přitahoval ji. Copak to všechno bylo zbytečné? A kde byla všechna její odhodlanost? Vrátila se do hradu za tmy, bez odpovědí.