Sníh byl dokonalý. Nebyl to ani prašan, ani nějaká břečka, která zmáčí vše, co jí přijde do cesty. Byl to prostě zmrzlej sníh pokrytej měkym poloprašanem. Zkrátka a prostě dokonalost sama. Počasí bylo taky dokonalé. Svítilo sluníčko, ale i přez to bylo stále příjemně chladno. Sjezdovka byla naprosto dokonale upravená. A ten, s kým jsem tu byla byl taky naprosto dokonalej. Toto byl zkrátka a prostě dokonalej den.

.

Janek se choval zpočátku dost nervózně, ale když jsme konečně dojeli na místo určení, zdálo se mi, že se mu ulevilo. Byla jsem ráda, že nám táta domluvil chatu jen pár set metrů od sjezdovky. Byla sem tu už mockrát a vždy jsem si to tu řádně užívala. Hlavně když taky dojel zbytek z naší ,,party".

Táta tu měl kamarády, kteří sem na chatu taky pravidelně jezdili a většinou si tu užívali svá pracovní volna. Pokaždé si sem s sebou své brali děti, takže jsem se tu nikdy moc nenudila. Tady se člověk prostě nenudil.

Když jsme vykládali věci z auta, bylo poznat, že se Janek nepatrně třese. Nebrala jsem na to ohled a začala nosit věci do domu. Bylo to zvláštní. Nebyla jsem tu víc, jak 5 let a stejně to tam vypadalo pořád stejně. Jako kdyby se tu zastavil čas.

,,Hej? Beth? Je ti něco?" zeptal se mě Janek.

Jen jsem zavrtěla hlavou a pokračovala v nošení věcí do domu. Janek mi byl v těsném závěsu. Když jsme vše vytahali z auta a nanosili to dovnitř, zavelela jsem, že vyrazíme na sjezdovku. Janek nebyl proti. Sjezdovka měla jezdit ještě tak 4 hodiny, tak jsme měli čas pořádně se oblíct a nachystat si snowboardy.

Tak za půl hodiny jsme se už promenádovali na vrcholu sjezdovky a hledali nějaké příhodné místo pro nasazení svých snowů. Já to moc neřešila a prostě jsem si kecla do sněhu a zapoutala jsem se do vázání, ale Janek se stále nedokázal odhodlat k tomu nasadit si snowboard. Chvíli jsem ho jen tak pozotovala a smála se tomu, jak chodí z místa na místo, ale pak mě to přestalo bavit a já se mu vrhla pomoct.

Sjela jsem pod něj na snowu a svalila se na něj celou svou vahou, takže se mnou spadl k zemi. Pak jsem mu z rukou vyrvala snowboard a narvala jsem mu do něj nohy tak rychle, že to ani nestihl zaregistrovat a nakonec jsem mu utáhla vázání.

,,Tak a teď už sakra vstávej a jeď dolů!" zasmála jsem se.

Janek se ale ani nehnul. Když jsem si ho pozorněji prohlídla, zjistila jsem, že se třese. Nevěděla jsem proč, ale když jsem si spojila 2 a 2 dohromady, docvaklo mi to.

,,Hele, umíš ty vůbec na snowboardu?" zeptala jsem se a probodla ho svým zamyšleným pohledem.

Janek stuhnul a nakonec zavrtěl hlavou. ,,Ne. Neumim."

A v ten moment jsem dostala záchvat smíchu. Janek sice zrudnul jak rak, ale já se prostě nedokázala přestat smát. Když jsem ale přece jen přestala, rychle jsem se mu omluvila a řekla mu, že ho na snowboardu naučim.

,,Přeci jen ti dlužim laskavost za to, žes na mě dával pozor," usmála jsem se a postavila se. Janek mě hned následoval.

Učit ho nebylo vůbec těžké. Janek se těšil opravdu lehce a snowboardování měl v krvi, ale i přez to mi nějak vadilo, že už to za chvíli bude dokonale umět. Jestli se ptáte proč, tak vám nejsem schopná odpovědět. Sama to totiž nevím. Možná proto, že až se to naučí, nebude mě u toho potřebovat a já se budu cítit nepotřebná.

Na chatu jsme došli celí zmordovaní a unavení. Ta namáhavá práce se ale vyplatila. Janek teď vypadal o něco uvolněněji, než při našem příjezdu. Byla jsem opravdu ráda, že už na snowu umí skoro všechno, ale stále tu byl ten blbej pocit uvnitř mojí hlavy, kterej mi bránil radovat se z jeho úspěchu.

,,Hej, Beth?"

,,Hmmm?"

,,Slibuju, že ti to nějak oplatim."

.

Týden uplynul rychle jako voda. Janek se na snowu naučil jezdit opravdu dokonale a já na sebe byla pyšná, protože to já ho přece učila! Moje mysl ale ani přez to nebyla čistá. On to ale asi zaregystroval, protože mě předposlední den naší menší dovolené vytáhnul večer ven, a že se jen tak projdem. Nemohla jsem nic, než souhlasit.

Nebyla moc zima, takže jsem se nemusela nabalovat, ale Janek trval na tom, ať si vezmu čepici, šálu a i rukavice. Byl to marný boj, tak jsem si je nakonec vzala a vyrazila ven.

Procházeli jsme se hodnou půl hodinu, když tu jsem se zastavila a nedokázala se pohnout.

,,Beth? Stalo se něco?" zeptal se a přišel ke mě.

,,Hej. Že na mě nezapomeneš, až se odstěhujem," zachroptěla jsem.

,,Cože?" zeptal se.

A v tu chvíli jsem se naštvala. Jak cože?! Vždycky jsem na něj byla milá! Vždycky sem ho obdivovala! Naučila jsem ho na snowu! Radila jsem mu a věřila jsem mu! Tak jaký cože?!

,,Něcos mi slíbil!" zašeptala jsem.

,,Fakt?" zeptal se.

,,Už nic!" zaječela jsem a rychle utekla.

,,Hej! Počkej na mě!" zařval a rozběhl se za mnou.

,,Nech mě!" zavzlykala jsem, když mě popadl do náruče. Slzy mi tekly po tvářích.

,,Nebul. Co sem ti slíbil?" zeptal se.

Dívala jsem se mu do očí a pak jsem mu prostě vtiskla pusu na rty.

,,Říkám, že nic." zašeptala jsem.

Nejdřív se ani nehnul, ale pak se ke mě naklonil a věnoval mi jeden svůj sladký polibek.

,,Neboj se, že bych na tebe zapoměl. Jsi přece moje BFF. A na ty se jen tak nezapomíná," jeho slova zněla tak sladce.

,,Jo. Nezapomíná," zopakovala jsem po něm a pořádně ho objala.

Oba jsme to chápali. Oba jsme to věděli. Tohle prostě nebyla láska. Tohle bylo pobláznění, na který nikdy v životě nezapomenu. Proč bych na to neměla zapomenout? Protože i když to bylo jen pobláznění, bylo to naposled, co jsem něco takového zažila.

Ptáte se proč?..... To je tajemství.

.
TAK LIDI A MÁME TU KONEC! SNAD SE VÁM TO LÍBILO! MĚ TEDA STRAŠNĚ MOC! PŘECI JEN, NÁPAD NEBYL MŮJ. ZA TEN ZBYTEK ALE MŮŽU SAMA SEBE POCHVÁLIT! JSEM PROSTĚ SKVĚLÁ!