Cítila jsem se zvláštně. Od tý doby, co mě zmlátili, mě Janek vyprovázel domů. Kdykoli jsem kamkoli šla, musela jsem mu o tom dát vědět. Byla jsem opravdu ráda, že se o mě stará a byla jsem mu i vděčná za to, že mi od té doby nikdo nic udělat nechtěl, prostě dokonalost. Mělo to jen jeden háček, každý den, co jsme byli spolu jsem stále hlouběji a hlouběji upadala do beznaděje. Ptáte se proč? Protože jsem ho každý den viděla, postupně jsem zjišťovala, že to co k němu cítím, není jenom pobláznění, ale opravdová láska.

Měla jsem strach. Měla jsem strach z toho, že se to dozví a náš vztah to úplně zničí. Ano, říkám vztah, protože mi přišlo, že jsme něco jako bratr a sestra. Samozřejmě mě to netěšilo, ale co sem s tím mohla jen dělat? Začínala jsem si zvykat, ale zrovna dneska mi to Janek sám od sebe tak nějak připoměl.

,,Hej? Beth?" zamručel přede dveřma mýho domu. ,,Co si o mě myslíš?"

Netrvalo mi dlouho odpovědět: ,,Nechápu."

Muslo to vypadat opravdu zvláštně. Janek stál na tom nejnižšim schodu naší verandy a já na tom nejvyššim. byla jsem teď asi o hlavu větší než on a to byl opravdu skvělý pocit, ale přišlo mi na tom něco nepřirozeného. Jeho otázka mě zaskočila, ale vlastně jsem přesně věděla, co bych mu měla odpovědět. Ne. Co mu musím říct.

,,Co si o tobě myslím? Seš jako můj brácha," zašeptala jsem.

On se jen zamračil a potivhu zašeptal: ,,A tobě to tak vyhovuje?"

Zarazila jsem se. Co jsem mu na to měla jako ofpovědět? Lhát mu by byla ta nejhorší věc, kterou bych v životě udělala, ale říci mu pravdu se mi taky vůbec nechtělo. Tak co teď že? Mohla bych to nějak obkecat, ale to by vůči němu nebylo fér a já bych se pak určitě cítila blbě. A lhaní je nejhorší věc na světě, takže mi zbyla ta pravda. Čert aby to vzal!

Pokrčila jsem rameny a sklopila hlavu. ,,Ne. Takhle mi to opravdu nevyhovuje."

Když nic neřekl, jednoduše jsem se otočila a vešla do našeho domu. Ani jsem si neuvědomila, že je v botníku o jeden pár bot navíc, což byla chyba. Ale jak jsem v tu chvíli mohla něco vytušit?

Do obýváku jsem vešla se slovy: ,,Ahoj, mami." a chystala se odejít do svého pokoje, když tu se ozval jeden strašidelně chraplavý hlas: ,,Mami?" Málem jsem vyletěla stropem, jak jsem se lekla! Rychle jsem se obrátila na mamku a zjistila jsem, že s ní na gauči sedí ten chlap z práce. Netušila jsem, co se tu děje a tak jsem jednoduše zeptala, jestli vlastní matce matce můžu říkat mami. Ten chlap zrudnul vzteky, když to uslyšel a já dostala strach.

Mamka v ten moment vystřelila z gauče jako namydlenej blesk a vyrazila ke mě. ,,Co lžeš? Proč mi říkáš mami? Jak se vůbec opovažuješ mě tak nazývat?!" zaječela na mě tak, až mi z toho málem praskly uši. Byla jsem z toho všeho totálně mimo.

,,Mami? Co se to-" nestihla jsem to ani doříct a už mi přiletěla facka. Podlomily se mi kolena. Z očí mi tekly slzy velké jako perly.

Co se to tu sakra děje? Mami? Proč mi to děláš? Co jsem provedla? Proč?! Kdybych mohla, tohle všechno bych na ni zaječela, ale hlas mě zradil.

Pak jsem si všimla, jak se ten chlap mračí a jde pomalu k nám. ,,Proč jí říkáš mami?" zeptal se a probodl mě zvídavým pohledem.

,,Protože to JE moje máma!" zachraptěla jsem.

Muž se podíval na mamku, která mu něco vysvětlovala, ale pak se zase vrátil pohledem ke mě. Já nevěřícně zírala na mamku a snažila se neposlouchat to, co mu vysvětlovala, ale i přez to jsem to slyšela.

,,Hele. Ona jenom lže. Je postižená a já se o ní musim starat, ale až odsud budeme chtít odejít, můžeme ni tu vklidu nechat. Svět se kvůli ní nezboří. Není důležitá. To TY si pro mě důležitý! Miluju tě!"

Nechápala jsem to. Opravdu ne. Co to říká? Před očima jsem měla mžitky, když jsem zvedala ruku jako ve škole abych upoutala jejich pozornost. ,,Chci se opravit." Oba se ztuhli a podívali se na mě. ,,Ona UŽ NENÍ moje máma!" Ani nevím, jak jsem se dokázala tak rychle zvednout a vypadnout z domu, ale vím, že už za 5 minut jsem stála před domem někoho ze svých nejlepších kamarádú. Snad mi pomůže.

.

Park. Spolu jsme tam vlastně ještě nikdy nebyli. Nebo byli, ale nikdy ne sami. Většinou s náma šla Karen, Fíla nebo Tom. Nikdy jsem s Tonym nebyla sama v parku. Proč jsme spolu nikdy nebyli venku? Mno. Přece jen je to kluk Karen a když jsem s nim šla jednou ven... Mno. Prostě to nedopadlo moc dobře.

,,Tak fajn. Mám hlad. Doma nic neni, ale mám nějaký ty prachy, takže se můžem stavit v Primě. Co ty nato?" zakřenil se a dloubl do mě loktem. Jen jsem se usmála a dál pokračovala v chůzi.

Jestli se ptáte proč jsem šla zrobna za Tonym a ne za Fílou, za Tomem nebo za Karen, ráda vám to řeknu. Tonyho rodiče jsou rozvedený. Jeho máma utekla s nějakym chlapem do Itálie, protože jí ten chlap vyhrožoval a mlátil. Nechápala jsem, proč s nim nakonec utekla, ale kdo ví, co se jí honilo hlavou. Ale to jsem odbočila. Tony teď žije s tátou a moc dobře ví, co to je, když si člověk přijde nechtěný. Stejně jako já teď. Proto jsem šla za ním.

.

Bylo tu teplo. V rukou jsem držela vrchovatý hrnek kafe a olizovala si rty chutnající po koblize, kterou jsem právě snědla. Slastně jsem vydechla a zářivě se usmála. ,,To je tak dobrý kafé!" zavrněla jsem a znovu se napila. Tony dělal něco podobnýho, ale on u toho vypadal jako kotě na tripu. Jo. Vypadal jako Garfield.

,,Rádo se stalo! Co bych pro svou kolegini ve zbrani neudělal, hm? Nebo si snad myslíš, že bych se tě nedokázal zastat tak, jako kdysi?"

Pamatuju si ten den, kdy mě zrovna štvaly ty holky a on tam přišel a vysekal mě z toho. Pamatuju su, jak jsem mu tehdy vpadla do náruče s brekem tak, jak jsem to udělala dneska, když mi otevřel dveře. Jo. Museli jsme vypadat jako zamilovanej pár, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Hlavně že tu byl někdo, komu jsem do tý náruče mohla vpadnout.

A proč že jsem to nešla za Jankem? Nechci ho tím zatěžovat. Mno tak fajn, nechtěla jsem, aby si dělal starosti. Vy my nevěříte? Tak si nevěřte! Ale je to pravda! Vážně! Tak fajn, prostě jsem ho nechtěla vidět! To je celý!

Tony byl opravdu skvělý společník, takže bylo jasný, že se mi s ním blbě loučilo, ale musela jsem domů. Musela jsem to s mamkou nějak vyřešit, aby jsem ostatním nepřidělávala starosti. To jsem taky svému kolegovi ve zbrani řekla, když jsme se loučili před naším domem. ,,Tak fajn. Hlavně buď v klidu, protože my tě nikdy neopustíme."