Tak fajn. Já končim! Už se mi o něm i zdá! Ještě štěstí, že sem byla tak netěšená na to focení, že jsem vstávala okolo šestý ráno. Měla jsem čtyři hodiny čas, než bych měla vyrazit, abych se na místo nedostala celá spocená a zadýchaná. Z postele se mi ale ještě nechtělo, tak jsem prostě do sedmi dělala blbosti na FB.

Když mamka odešla ve čtvrt na osm do práce, okamžitě jsem vystartovala z postele a šla si udělat vydatnou snídani. Nesnášim vajíčka, takže mi chvíli trvalo, než jsem našla něco, co by se dalo použít na snídani. Nakonec jsem si na pánvičce osmažila topinky, které jsem pak potřela česnekem a posypala sýrem. Ale stres je stres, takže sem do sebe za ty tři hodiny naházela ještě polovinu ledničky. ,,Budu muset nakoupit, co?" Ano, povídám si sama se sebou.

V koupelně jsem strávila asi nejvíc času. Dalo mi to zabrat, dobře se namalovat a zpacifikovat se. Bohužel mi nedošlo, že se chci ještě vysprchovat, a když jsem vylezla ze sprchy, bylo celý mí snažení v prčicích.

Malování se jsem prozatím vzdala a šla se oblíct do něčeho inteligentního. A jako naschvál byla většina mejch hezkejch věcí v pračce. Kdo by to byl tušil? Zákon schválnosti mě asi moc nemusí, co? Musela jsem si tedy vystačit s potrhanejma džínama, volnym bílym trikem bez potisku a větší modrou klokankou. Nakonec jsem za to byla ráda, protože mi to fakt seklo.

Nakonec jsem se namalovala a stáhla si vlasy do ohonu. Moje tři hodiny byly rázem ty tam. Dokonce jsem nestíhala! Už jsem se chystala k odchodu, když tu se ozval můj močový měchýř. A jeho volání bylo urputné, takže jsem ho samozřejmě musela poslechnout. Čas mě začal tlačit a já stále ještě neměla obutý boty. Nakonec to přece jen dopadlo dobře a já se na místo určení dostala včas, ale bylo to jen tak tak.

Bohužel jsem vypadala, jak mokrá slepice, protože přez noc sněžilo a všude byly vysoký závěje. A to sem si myslela, že mám dobrou karmu! Nebesa mě zklamala! Teď by se hodilo, aby sestoupil můj anděl strážnej a konečně se o mě začal starat!

Podívala jsem se vzhůru na nebe a vychutnávala si studené kapky na své kůži. Od kdy to jen sněží? To je asi jedno. Zavřela jsem oči a vyplázla jazyk, abych mohla chytat padající vločky. Sundala jsem si čepici, aby se mé tělo aspoň trochu ochladilo po tom sprintování sem do parku, které se mi vlastně vůbec nevyplatilo, když jsem tu byla sama. Z mého zenového klidu mě vyrušilo cvaknutí foťáku. Leknutím jsem nadskočila a kousla se do jazyka. Au. Vyjukaně sem koukala na Jenka, jak stojí jen kousek ode mě s foťákem u obličeje a úsměvem na rtech. Já se roztaju!

,,A buala! Přichází hlavní hvězda odpoledne!" zasmál se a přešel ještě blíž ke mě. ,,A už sem tady! Tak jak ses těšila na focení, Beth?"

Ten jeho úsměv.... Ty jeho rty! Já ho chci! Moc moc moc! Kdyby to ale věděl, dopadlo by to špatně, co? Navíc nemůžu zklamat Toma. Vím, neustále mi říká, že už do mě není zamilovanej, ale já furt nevím. Prostě mu to nemůžu jen tak udělat. Byla by to ode mě zrada.

Na Janka jsem se jen usmála a vyrazila po cestičce na svoje tajný fotící místečko, kde jsem vyfotila svoje úplně první fotku. Muselo se prolýzt křovím a přejít přez zamrzlej rybníček, ale za tu nádheru to stálo.

Janek mi nejdřív nevěřil, když jsem mu řekla, že ho někam zavedu, ale když jsme se dostali k té ohromně vysoké zdi, zatajil dech a pozorně si místo prohlížel. Pobaveně jsem ho sledovala a pak se ke zkoumání přidala.

Sněhu to bylo vcelku hodně, ale dalo se jím bezproblémově procházet. Po zdi se v létě plazily šlahouny, ale teď u ní jen stála ta obrovská holá jabloň, ze které jsem už tolikrát spadla. Kousek ode zdi se nacházela taková menší skalka. Vždy když sem přijdu, vyriju do něj něco, abych se později mohla smát vlastním úvahám. Milovala jsem tohle místo víc, než cokoli jiného. Upínalo se k němu tolik vzpomínek. Pamatuju si na ten den, kdy mi naši řekli, že se rozchází. Utekla jsem sem, abych mohla být sama. Protože tady jsem vždycky sama. Tady na mě nikdo nemůže. Tady jsem sama sebou.

Smích mi hrál na rtech. Ano. Vodila jsem sem svoje klienty a všechno bylo naprosto normální. Ale teď tu se mnou byl Janek a já se cítila jinak. Byl to zvláštní pocit, který mi zahříval srdce. Jen mi prosímvás neříkejte, že to je láska! Tohle je tak nanejvýš pobláznění, který za nějakou tu chvíli zmizí a znova se už neobjeví. Teda tak jsem to prozatím vždy mívala. Stačí mi jen, abych si uvědomila, jak moc velkej debil to je a ono to zmizí samo. Skoro jako vyrážka.

Zavrtěla jsem hlavou a zatahala Janka za rukáv bundy. ,,Tak jak to bude probíhat?" zeptala jsem se nesměle. Ano. Jsem strašnej stydlín a je mi z toho trapně. Ha! Vidíte?! Stydim se dokonce i za to, že se stydim!

Podíval se na mě a chvíli to vypadalo, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. Naštěstí se brzy vzpamatoval a usmál se na mě. ,,Tak mi to tady nějak ukaž. Kdybych ti řek udělej tohle. Udělej tamto. Nebyla by to sranda a navíc bysme se oba nejspíš cejtili trapně. Teda pokud ti to tak nevyhovuje. To tě klidně zaúkoluju!" Mrkl na mě, při čemž se mi srdce rozbušilo neuvěřitelně rychle.

Jen jsem pokrčila rameny a vydala se ke zdi. Ráda jsem se k ní v horkých letních dnech tiskla, protože byla strašně studená. Položila jsem na ni obě ruce a začala po ní jezdit, abych z ní odstranila nafoukaný sníh. Že já blbá si nevzala rukavice! Ruce mě neuvěřitelně zábly a já měla pocit, že mi upadnou všechny prsty. To by bylo nadělení!

Když jsem narazila na výstupek, který jsem hledala, rychle jsem se na rukách vytáhla a popadla větev jabloně škrábajíc se do její koruny. Tam nahoře byl totiž schovaný můj největší poklad- krabička plná pokladů od mojí zesnulé babičky. Chtěla jsem to Honzovi ukázat, aby mě lépe poznal a aby pochopil, že mě nezajímaj jen a jen šminky, kluci nebo třeba 1D, ale že mám vlastní koníčky, které za něco stojí.

Když jsem s krabičkou v ruce slezla dolů, nikde nikdo nebyl. Honza prostě zmizel. Nechápala jsem proč odešel a vlastně jsem se tím ani moc netrápila. Teď bylo důležité nevysekat se na tý ledovce vedoucí od mého místečka domů. Teď bylo důležité, abych se nerozbrečela.

.

Byla už tma, když mi zadrnčel telefon. Nechtěla jsem se na něj podívat, protože jsem věděla, kdo mi píše. ,,Jako kdyby tý holce nestačilo, že sem se jí zbytek odpoledne věnovala a pomáhala jí s přípravou na její den D. Karen šla totiž navštívit Tondovi rodiče a já jí musela vybírat parádu na večer.

Nakonec jsem ale telefon přece jen zvedla a zjistila jsem, jak moc jsem se mýlila.

,,Díky, žes mi dneska pózovala. Je mi líto, že jsem musel tak brzo odejít. Slibuju, že až po mě něco budeš potřebovat, na 100% ti pomůžu! :) Od toho přeci přátelé jsou!

Honza"

Neodpověděla jsem mu. Usnula jsem dřív, než jsem to stihla.

.
TAK MILÁČCI! TAHLE KAPITOLA UŽ NEJNI PŘEPSANÁ! TUTOK JSEM PSALA PODLE SEBE A MYSLIM, ŽE SI ZASLOUŽIM APLAUS! :D
ZATIM PAPALALA!