Byly dvě hodiny ráno a Remus se převaloval v posteli. Nemohl znovu usnout. Nakonec to vzdal, vstal a došel k oknu. Nebe bylo jasné a svítilo na něm mnoho hvězd a taky měsíc ,který už byl téměř v úplňku. Chlapec zbledl a posmutněl. Už dnes v noci se zase promění v to odporné zvíře, které s ním má tak málo společného. Měl strach ,protože to měla být jeho první přeměna v Bradavicích. Co když si ho někdo všimne? Co se něco pokazí? Co když někomu ublíží? I přes to ,že mu včera profesor Brumbál všechno vysvětlil a řekl mu, že speciálně pro něj nechal na školních pozemcích vysadit vrbu mlátivou, která bude odhánět případné zvědavce od chodby pod ní, která vede přímo do Chroptící chýše v Prasinkách - poslední čistě kouzelnické vesnici v Británii - kde stráví svoji proměnu v bezpečí a hlavně se zachová bezpečí všech ostatních. I přes tento skvělý plán ,měl Remus strach. Časem na to někdo prostě musí přijít. A co potom? Odsoudí ho. Budou ho mít za monstrum. Ztratí přátele, které našel v Siriusovi, Jamesovi a Peterovi. I přes to jak krátkou dobu je znal, byli pro něj nejbližší přátelé ,jaké kdy měl. Byl Brumbálovi hrozně vděčný za to že ho na školu čar a kouzel v Bradavicích přijal i přes tu "maličkost" že je vlkodlak a že vymyslel tenhle plán. Ještě chvíli pozoroval měsíc, který prosvítal přes mraky a pak znovu ulehl do postele. Za pár okamžiků ho přemohla únava a on usnul.

Bylo úterý ráno a čtyři chlapci se v nebelvírské věži jen těžko vyhrabávali z postelí. Už za třičtvrtě hodiny má začít vyučování a oni se ještě chodidly nedotkli podlahy. Jestli se chtěli stihnout rychle nasnídat ,měli by pohnout. Jako první si svět kolem sebe začal uvědomovat Remus a i přes hluboké, tmavě modré kruhy pod očima z probdělé noci a nadcházejícího úplňku ,vypadal ze čtveřice chlapců po ránu nejvíc k světu. Začal chlapce popohánět k vstávání ,ale moc velký účinek to nemělo. Po dlouhém přemlouvání, domlouvání, třesení a braní peřiny Peter a James konečně vstali, ale se Siriusem to ani nehlo. Remus nevěděl co dělat, ale James to věděl přesně. Věděl, že Sirius není zrovna rání ptáče a že nějaké domlouvání a třesení nestačí. Vzal tedy svůj kotlík a odešel s ním do koupelny a vrátil se s ním až po okraj plným vody. "Prosím, Reme." podíval se na Remuse a ten začal odpočítávat "Tři, dva, jedna, TEĎ!" James chrstl všechen obsah kotlíku Siriusovi přímo do obličeje. "Jamesi!!! Ty brejlatej idiote!" rozkřičel se Sirius a vstal tak rychle, že to jeho rozespalá hlava nestihla pobrat a on se rozplácl na zemi. Peter, Remus a James se smáli jako pominutí. Sirius se svými dlouhými, mokrými vlasy připomínal mudlovský mop na stírání.

Když se převlékli z pyžam a Sirius si aspoň trochu usušil vlasy, vydali se na snídani. Rychle do sebe naházeli nějaké topinky a zapili to dýňovou šťávou a už běželi na první hodinu: Kouzelnické formule. Maličký profesor Kratiknot stál na vysokém štosu knih a vykládal jim základy formulí a studenti si vše pečlivě zapisovali. Až na Siriuse a Jamese ,kteří seděli v zadní lavici a říše si povídali. Peter se snažil dělat si zápisky ,ale většinu času na profesora Kratiknot jen nechápavě koukal.

Učebna lektvarů se nacházela ve sklepení. Profesor Křiklan, zavalitý, plešatý muž s mrožím knírem se na všechny zářivě usmíval. Sirius a James se zase posadili až úplně do zadu a začali si veselé vykládat a ani v nejmenším se nenechali rušit profesorovým výkladem. James Siriusovi vykládal nějakou vtipnou historku z prázdnin a Sirius vyprsknul smíchy. Profesor Křiklan se k jim otočil. "Copak je tady tak vtipného chlapci?" zeptal se jich a měřil si je pohledem. "Nic, pane profesore." odpověděl Sirius mezi dvěma záchvaty smíchu. "Tak proč mi to nic ruší hodinu?" po úsměvu v jeho tváři už nebyly ani stopy. "Vaše jména?" zeptal se chlapců. "Sirius Black" odpověděl Sirius nepřirozeně vysokým hlas ,způsobeným zadržovan smíchem. Křiklanovi rysy najednou změkkly. " Nejste nějak příbuzný s Orionem a Walburgy Blackových?" zeptal se Křiklan s dychtivostí v hlase. "Ano. Bohužel. To jsou moje rodiče." odpověděl Sirius ,teď už s naprosto vážnou tváří. "Jistě, jistě, že mě to hned nenapadlo." říkal si spíš pro sebe profesor Křiklan. "Já jsem James Potter" ozval se James. Křiklan se k němu otočil. Zdálo se že na něj zapomněl. "Ahá! Nepracují vaší rodiče náhodou na ministerstvu?" vyptával se Křiklan. "Ano jsou bystrozoři." potvrdil Křiklanovi domněnku James. "Myslím chlapci, že to dnešní malé vyrušení necháme být." usmíval se od ucha k uchu. "A kdyby jste někdy něco potřebovali, klidně za mnou zajděte." ochotně se jim nabízel. Chlapci moc nechápali tuhle jeho změnu, ale nic nenamítali"A teď už zpátky k vyučování." odkráčel zpátky ke katedře. "Kdo mi řekne co získáme ,když přidáme rozdrcený kořen asfodelu k výluhu pelyňku?" položil třídě otázku. "Ano slečno?" vyvolal jedinou ruku ,která byla ve vzduchu. "Asfodel a pelyňek spolu vytvářejí silný uspávací prostředek. Říká se mu Doušek živé smrti." odpověděla Lily. "Správně!" potvrdil Křiklan Lilyinu odpověď. "A dál. Kde by jste hledali Bezoár?" řekl další otázku. Zase se hlásila jenom Lily. "Ano?" vyvolal ji znovu Křiklan. "Bezoár se nachází v žaludku koz. Je to kámen a zachrání nás před většinou jedů." odpověděla. "A zase správně." pochválil ji profesor. "A do třetice. Jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?" Lily měla opět ruku nahoře."Je to jedna a ta samá bylina. Říká se jí ještě oměj."nečekala na ptofesorovo vyvolání a rovnou odpověděla" Patnáct bodů pro Nebelvír. Výborně slečno. Vaše jméno? zeptal se Křiklan a spokojeně se usmíval. "Lily Evansová." odpověděla. Křiklan si ji spokojeně prohlížel. "Nejste příbuzná s Brianem Evansem, s tím významným vynálezcem Veritaséra?" zeptal se s nadějí v hlase. "To asi ne. Jsem z mudlovské rodiny." odpověděla Lily. Křiklanovi oči malinko pohasly. "Škoda. Leccos by to vysvětlovalo." řekl Křiklan a ještě jednou si Lily pečlivě prohlédl. "Také pro Vás platí, že když budete něco potřebovat, můžete za mnou zajít." nabídl Lily totéž ,co Jamesovi a Siriusovi a opět se věnoval výuce.

Po lektvarech byla Obrana proti černé magii. Profesor Buck byl vysoký, přísně vyhlížející muž středního věku. Nikdo, ani James se Siriusem si nedovolili rušit jeho hodinu. Všichni si jen tiše zapisovali úvod do Obrany proti černé magii.

Na obědě bylo ve Velké síni rušno. Všichni se vesele bavili, že ani nebyl slyšet cinkot příborů o talíře. Byla sekaná a brambory. Všichni do sebe cpali jedno sousto za druhým. Jen Remus ne. Neměl na jídlo vůbec chuť. Jen se nimral v sekané a když dojedli i Sirius, James a Peter, který snědl hned tři porce, vydali se na další hodinu.

První hodina astronomie měla být astronomické věži. Profesorka Baliová, malá ,starší profesorka s krátkými šedými vlasy, jim vysvětlila ,jak mají pracovat s dalekohledy a řekla jim, co mají na obloze hledat. "Dnes bude snadné spatřit měsíc. Dnes je totiž úplněk." Remus sebou mimoděk škubnul.

Poslední hodina toho dne bylo přeměňování. Na jejímž konci ,jim profesorka McGonagallová zadala dvaceticentimetrovou esej na téma Následky nepovedených přeměn.

Ve Společenské místnosti byla spousta lidí. Někteří se učili, někteří dělali domácí úkoly a někteří si jen povídali. Každopádně tam byl hluk. Remus se rozhodl jít si lehnout a před proměnou se ještě vyspat, aby zítra byl alespoň trochu k použití. Lehl si na svoji postel a zavřel oči. Chvíli nehnutě ležel v tichu ,když se rozrazily dveře a do ložnice vpadli James, Sirius a Peter a bylo po tichu. Něčemu se hlasitě smáli. "Člověk ho hledá po celejch Bradavicích a on si tu spí." smál se Sirius. "Nespí." řekl trochu naštvaně Remus a otevřel oči. " A i kdybych spal, teď už bych nespal" dodal. "To je fuk!" mávl rukou James. "Pojď s námá na průzkum." nabízel." Na průzkum čeho? " zeptal se Remus a podepřel se na loktech. "Čeho asi? Bradavic." objasnil Sirius. "Včera jsme to nestihli." vysvětlil. "Tak co? Jdeš?" zeptal se netrpělivě James. "Ne, nejdu." řekl Remus rozhodně. "Tvoje smůla. Jdeme pánové." řekl Sirius a už se otáčel ke dveřím. Dveře znova práskly a James, Sirius a Peter byli pryč. Remus si zase lehnul. Přemýšlel. Chtěl se vyspat ,ale věděl ,že kdyby tu zůstal ,stejně by, neusnul ,ale jen přemýšlel o dnešním úplňku. Rychle se zvedl, vyběhl z ložnice a seběhl schody do Společenské místnosti. Kluci právě právě procházeli portrétem Buclaté dámy. Přeběhl Společenskou místnost a proběhl portrétem Buclaté dámy než se stačil zavřít. James se otočila široce se usmál "Já věděl, že si to rozmyslíš!" Toulali se chodbami a schodišti. Kolikrát ani nevěděli v jaké části hradu se nacházejí. Vyšli do čtvrtého patra. Byla tam chodba ,ve které byla, jako ve všech ostatních spousta soch, pohybujících se obrazů, brnění, dveří a svící, ale úplně na konci bylo zrcadlo s bohatě zdobeným rámem. Přešli chodbu až k zrcadlu, kde viděli svůj odraz. "Docela divný. Zrcadlo, jen tak na chodbě." poznamenal Sirius. Nedůvěrivě si ho prohlíželi. "Asi tu má nějaký účel." přemýšlel nahlas Remus. Podíval se za něj. Navazovalo na stěnu. Snažil se s ním pohnout, ale asi bylo ke zdi přiděláno kouzlem. Jen ta bezúčelně poklepal na zrcadlo hůlkou. Ne že by čekal ,že se něco stane ,ale opak byl pravdou. Zrcadlo se samo od sebe vysunulo a odhalilo skrytou chodbu. Čtveřice zůstala stát s otevřenou pusou."Páni! Tak-tohle-je-hustý!" slabikoval James a vyjeveně civěl do právě odhalené chodby. "Tak jdeme!" zavelel Sirius a udělal krok vpřed, ale Remus ho chytil za rameno. "Blázníš?! Nevíš co tam je!" řekl držíc Siriuse stále za rameno. "No a? Právě proto to chci zjistit." odbyl Remuse Sirius a vytrhl svoje rameno z jeho sevření. Hned za Siriusem vyrazil i James a Peter. Remus se zamračil a vyšel za Peterem. Jen co jeho pata zmizela do tajné chodby zrcadlo se zase přiklopilo. Byla úplná tma. "Lumos!" zašeptal Remus a jeho hůlka se rozsvítila. Sirius, James a Peter ho napodobili. Chodba pokračovala pořád dál. Najednou se že tmy vynořil žebřík. Chlapci po něm postupně vyšplhali a vylezli poklopem.Ocitli se v nějakém sklepě. Bylo tu plno lahví od Máslového ležáku a Ohnivé whisky. Vedle regálů s prázdnými lahvemi byli dveře zpoza nich se ozýval hluk. Sirius k nim vykročil. Tiše a pomalu pootevřel dveře na škvíru tak, aby se mohl podívat co se za nimi děje. "Je to nějaká hospoda!" hlásil, ale to už vedle něj klečel i James a taky pozoroval dění za dveřmi."Jdeme!" řekl James a pokynul rukou. Remusovi bylo jasné ,že nemá smysl něco namítat a tak se společně s ostatními chlapci protáhl dveřmi. U stolů seděli pár lidí, ale byli tak zabrání do hovoru, že si chlapců vůbec nevšimli a ti se dostali nepozorovaně na ulici. Cedule nad dveřmi ,že kterých právě vyšli hlásala název hospůdky: U Třech košťat. "Kde myslíte, že jsme?" zeptal se Sirius."Myslím, že musíme být v Prasinkách." řekl Remus svoji teorii. "Protože támhle" ukázal "je to nádraží, kde jsme vystoupili z vlaku." vysvětlil. "Prasinky jsou jediná čistě kouzelnická vesnice v Británii." pochlubil se James svými znalostmi. "Jo, taky jsem to četl." potvrdil Jamesovi informace Remus. "Hele, cukrárna!" vykřikl najednou Peter a už běžel k obchůdků s výlohou plnou různých sladkostí a cedulkou nesoucí název: Medový ráj. Ostatní chlapci se rozeběhli za ním. Každý si v Medovém ráji něco koupil. Sirius si nesl tři Čokoládové žabky a Bertíkovy kouzelné fazolky tisíckrát jinak. James měl Lékořicové hůlky a Sirupové košíčky. Remus si koupil pár Dýňových paštiček a Šumivé bzučivky a Peter toho měl tolik ,že to vypadalo ,že si koupil půlku Medového ráje. Při jejich toulkách po Prasinkách je zaujal ještě jeden obchod. Taškář. Pokud jste si chtěli z někoho vystřelit byl Taškář pro Vás ten pravý obchod. Zpátky ke Třem košťatům se chlapci vraceli s plnými kapsami Bomb hnojůvek. V hospůdce u Třech košťat si dali ještě Máslový ležák a pak už se zase nepozorovaně protáhli dveřmi ,otevřeli poklop, slezli po žebříku a už se vraceli chodbou zpátky do Bradavic.

U obrazu Buclaté dámy se s nimi Remus rozloučil s tím ,že musí ještě do knihovny. Pravda byla ale taková ,že musel jít na ošetřovnu za madame Pomfreyovou, která ho měla odvést do Chroptící chýše a vysvětlit mu co a jak.
"Dobrý den." pozdravil ,když přišel na očetřovnu. "Áá! Dobrý den, pane Lupine" oplatila mu pozdrav madame Pomfreyová. "Půjdeme. Už je nejvyšší čas." vyvedla ho z ošetřovny a vedla ho přes školní pozemky až k vrbě Mlátičce, která kolem sebe mrskala větvemi, naštěstí byli mimo dosah. Madame Pomfreyová sebrala že země dlouhý klacek a stiskla jím suk na kmeni. Vrba jako by zkameněla. Přistoupili blíž ke kmeni. Mezi kořeny byla díra. Drobná madame Pomfreyová do ní skočila a pomohla Remusovi. Šli nízkou chodbou až se před nimi v matném světle objevila nějaká místnost - Chroptící chýše. Vyšli po schodech nahoru. V místnosti ve které se ocitli byli dvě křesílka a dokonce i postel. Jakoby to Remus potřeboval. Madame Pomfreyová se na něj soucitně usmála, popřála mu hodně štěstí a řekla ,že si pro něj ráno zase přijde. Potom se otočila sešla po schodech dolů a Remus slyšel jak odchází chodbou zase zpátky. Přešel k oknu a přes závěsy se podíval na oblohu. Už to nebude dlouho trvat. Posadil se na postel a vybavily se mu vzpomínky na dnešek. Bylo to skvělé odpoledne. Na chvíli úplně zapomněl na úplněk. Na chvíli zapomněl co je zač. Ale co až se dozvědí - a on dobře věděl ,že se to dozvědí - co je zač. Zrůda. Budou ho nenávidět. Tak jako nenáviděl sám sebe. Najednou jím projela nesnesitelná bolest. Spadl z postele na podlahu. Jeho končetiny se začali prodlužovat a vyrůstali z nich dlouhé drápy. Jeho záda se nahrbila. Celé jeho těla a hlava se začali protahovat. A jeho zuby byli nejednou dvakrát delší a špičaté. To vše za doprovodu strašné bolesti. Remus už to dál nevydržel. Zakřičel, ale z jeho tlamy se neozval křik ,ale uširvoucí zavytí.