Probudila se v příjemně vyhřáté posteli. Málem v ní krve nedořezalo, když ucítila tíhu na svém boku. Pomalu a hlavně nevěřícně otevřela oči a stočila pohled k mužské paži, která její tělo tiskla k tělu oné paže. Pokud si dobře vzpomínala... Nebo spíš si nevzpomínala, že by se dokázala přemístit do pohodlné matrace s hebkou peřinou a chlapem k tomu. Matně si pomalu vzpomínala na události včerejšího večera. Spíše noci. Dlouho si se Severusem tak dobře nepromluvila. Sice stále popíral jakékoliv jejich dřívější soužití, ale rozhodla se to nekomentovat. Když si oba uvědomili, že by skutečně měli zkusit jít spát, protože jim bylo jasné, že tento výlet nepřežijí ve zdraví, tak se alespoň vyspí. Ne spolu! Jen půjdou spát, aby nedošlo k nedorozumění. Pokud si správně vzpomíná, za předpokladu, že jde vzpomínat i nesprávně, neví o tom, šla si lehnout jako první a zanechala tak Severuse se zbytkem vína. To znamená, že on sám potom přišel do ložnice a ulehl vedle ní. Jistě, nemůže říct, že by si byl vědom i toho, jak ji nyní drží, ale je to tak a ona se z toho nehodlá tak rychle vymotat. Na to to bylo příliš příjemné.

Ucítila jak sebou muž za ní malinko trhl. Zavřela oči a maličko se pousmála. Věděla, že ji za chvíli prokleje do desátého kolene, ale nemohla si pomoci. Byl jako její droga a ona se jí nechtěla jen tak lehce vzdát. Na to byla až příliš závislá. Najednou zapomněla jak se dýchá, jelikož se Snape zvedl na lokti a v domnění, že Grangerová spí, si ji začal pozorně prohlížet.

Snažil se, aby jeho paže zůstala na místě, kde ji odložil ve spánku. Měl pocit, že se mu mysl rozskočí. Věděl, že nyní se nachází ve zlomovém bodu, ale bál se. Bál se, že to, co zjistí ho bude pronásledovat. Že už nic nebude tak, jak má být, jak je zvyklý. Ale co když je to přesně naopak? Co když to, jak je to nyní, je právě špatně, že by to mělo být jinak. Netušil, jak se má zachovat. Má si Grangerové více všímat a poslouchat ji? Bylo pravdou a to nemohl popřít, že o něm věděla hodně věcí, které by rozhodně nevykládal na potkání. Možná na jejích slovech bude něco málo z pravdy.

Lehce se k ní sklonil a s co největší opatrností ji vtiskl motýlí polibek na tvář.

„Je čas vstávat, princezno." Zašeptal těsně u jejího ucha a jeho havraní vlasy ji zašimraly na nose.

Maličko se zachichotala. Pomalu otevřela oči a snažila se, aby to vypadalo, že ji skutečně probudil.

„Dobré ráno... Princi."

„Jsem princ, to se ví, ale jsem i Váš princ?"

„Och, zajisté. Jen můj, ale jen v případě, že jsem Vaše princezna."

„Hmm, mám pocit, že vy jste již nějakou dobu mou královnou, nicméně netuším z čeho ten pocit pramení."

„Tak to netuším, určitě to bude tím včerejším večerem." odvětila se smíchem a lehce mu zatlačila dlaní do prsou, aby se od ní odtáhl, protože byl až příliš blízko.

A Hermiona ho nechtěla ztratit úplně, nechtěla to tedy pokazit. Severus se tedy poslušně odtáhl, protože vytušil, že Hermiona nemá zájem se s ním více sbližovat.

„Omlouvám se." vyslovil to tak tiše, jak jen v tu chvíli dokázal. Stáli u vchodových dveří, už po snídani, oblečeni vhodně na výlet, který Minerva naplánovala.

Hermiona, která zrovna kolem něj hodlala projít, se zastavila. Několikrát zamrkala a potom pohled upřela na něj.

„Asi si nejsem jistá, proč-"

„Je mi jasné, že byste nechtěla být s někým jako jsem já."

„Cože? Ach, ne, nejspíš jsme se špatně pochopili, pane."

Více toho říci nestačili, protože se kolem nich prohnala Hoochová. Oba pohotově zacouvali a chvíli mlčky nehnutě stáli doslova nalepení na sobě. Severus si Hermioninu přítomnost uvědomoval až příliš dobře, je možné, že ona také? Zůstal tam stát, nalepený na Hermionina záda a doufal, že tahle chvíle jen tak neskončí. Jenže jeho prosby zjevně nebyly vyslyšeny, jelikož se Hermiona od něj odtáhla tím, že udělala krok vpřed. Opatrně vykoukla zpoza rohu.

„Vzduch je čistý, pane. Navrhuji dokončit tento rozhovor až večer nebo až budeme mít čas se k tomu oba vyjádřit." špitla směrem k němu, načež ho chytila za ruku a vydala se s ním ven, kde už postávali někteří členové profesorského sboru.

Přišli naštěstí mezi posledními, tudíž se nemuseli přetvařovat a předstírat zájem o právě probíhající komunikaci. Minerva si je sice chvíli podezíravě prohlížela, ale nahlas nic neřekla. Severus v duchu děkoval Merlinovi, že nikoho nenapadlo s sebou tahat Brumbálův obraz, to by se bez otázek neobešlo. Stále totiž jemně svíral Hermioninu dlaň a vzdát se tohoto privilegia nehodlal.

„Takže vy to teď táhnete spolu, jo?" ozvalo se za jejich zády.

Hermiona už po hlase poznala tu příšernou Hoochovou. Protočila oči a s arogantním úšklebkem se otočila směrem k ní, přičemž se lopatkami natiskla na Severusovu hruď. Dlaní, která byla ukryta v té od toho pozoruhodného muže, přiměla mužskou dlaň přiložit na její břicho. Severus se k ní instinktivně přitiskl.

„Tak pořád lepší, než aby se snad tahal Severus s vámi, ne?"