Po více než třech hodinách hlava Bradavické školy konečně zastavila. Ocitli se na nějakém kopci. S malým vítězstvím, o které se nijak nepřičinila, sledovala jinak poskládané skupinky. Možná přece jen na konci týdne poznají zlepšení vztahů mezi procesory. Možná to pocítí i studenti, kdo ví... Možná to bude ale přesně naopak. Ostatně své obavy vyjádřila již před časem.

Poté ji pohled sklouzl na dvojici, která byla stále neměnná. Jen tedy dokud se nezaměřila na jejich vlasy. Netušila, zda to byl jejich záměr, u nich by se tomu snad ani nepodivila, nebo je to náhoda a oni si nyní vzájemně vytahují listí a větvičky z oněch vlasů, na které se Minerva dívala. A zjevně nebyla jediná. Profesorka Prýtová něco horlivě šeptala profesoru Kratiknotovi, který jen zděšeně kulil svá malá očka, jež se nevěřícně upírala taktéž ke dvojici, která ještě stále vytahovala větvičky ze svých kadeří.

Mírným odkašláním upoutala pozornost svých podřízených.
„Výborně, moji milí, úspěšně jsme zdolali první část našeho dnešního výletu. Požádám vás nyní, abyste se rozdělili do dvojic a vydali se hledat něco vhodného na založení ohně. Vše to nashromáždíte zde ke mně. Rozuměli všichni?“

Tázavě se rozhlédla, uviděla ve tvářích kouzelníků před ní smíšené pocity. Nikdo však nevnesl otázku či odpor. Pozvedla tedy jedno obočí, to nejspíš pochytila po Severusovi, neboť jako na povel se začaly tvořit dvojice přesně tak, jak požadovala. Minerva se spokojeně usadila do trávy, neb bylo léto a ona si chtěla užít nějaké to slunce, než se zase uzavře do chladného hradu. Profesoři si mezi sebou vyměnili rozpačité pohledy, než se první odvážlivci vydali zpátky do lesa.

„Ješte okamžik!“ ozvala se z nenadání Minerva a pohledem si změřila dvě poslední dvojice, které na sebe pohlížely s otevřenou nenávistí.
„Vy se vyměníte. Hermiona půjde s Filiusem a vy Severusi půjdete s Rolandou.“

„Cože?!“ vyprskl naštvaně Filius.

„Máte snad potíže se sluchem, Filiusi?“ odvětila s klidem ředitelka.

Severus, jako přirozený provokatér, chytil svou o téměř dvacet let mladší kolegyni kolem pasu, sklonil se k ní a téměř vášnivě ji políbil.

„Vidíte to, Minervo! To je do nebe volající! Co-copak to není zakázané?!“ pištěl maličký profesor.

„Nejsou na pozemcích školy, intimní vztah tudíž není proti pravidlům.“

„Co když jí Snape nebude stačit a vrhne se i po mně?!“

„Nebuďte směšný Filiusi, Hermiona je velice inteligentní a jistě si je zcela vědoma toho, že vy byste jí nestačil.“ zareagoval posměšně Severus, který se zlehka odtrhl od Hermiony. Vzápětí Hermiona vyprskla smíchy.

Tohoto Severuse znala kdysi. Předtím, než ji donutili ho opustit. Je to jakoby se do něj každý den zamilovávala znovu a znovu. Jeho osobitý smysl pro humor jí vždy vykouzlí úsměv na tváři. Pokud se nezačne smát na celé své okolí. Tušila, že až se tohle všechno dozví Jean, bude to příšerný malér, ale copak se tomu mohla bránit? Když jeho polibky byly tak... Opravdové? Když byl tak úžasný? Ne, nemohla se ho zase vzdát, ale v hloubi duše věděla, že bude muset. Copak by mohla připravit nevinné dítě o otce? Taková ona není a nikdy nebyla. Tato smutná skutečnost by ji  snad rozplakala, kdyby se Severus opět celou svou existencí nezačal věnovat právě jí.

Jemně ji k sobě přitiskl, překvapeně vydechla. Mohla by to považovat jako obejmutí? Jakmile Severus zabořil svůj nos do jejích vlasů, byla si tím jistá.

„Až budeme z dohledu Minervy, zase se vyměníme, ano? Opravdu nešílím touhou shánět dřevo zrovna s tou pomatenou ženskou.“ zašeptal do Hermionina ucha.

„To jako, že se mnou tu touhu máte?“ zašeptala s úšklebkem a zaklonila horní část těla tak, aby Severusovi viděla do tváře.

„To si ještě vyřídíme.“ zavrčel, spěšně ji pustil a odešel za svou novou obětí.

Hermiona v sobě zadržovala smích. Počkala, až se Filius umoudří a přestane hledat všechny možné argumenty, které posílal směrem k ředitelce, která se vyhřívala na slunci jako správná zmije, nikoliv lvice.

„Slečno Grangerová, očekávám od vás naprostou spolupráci ve vší počestnosti, bez-“

„Severus vám to snad jasně vysvětlil, že skutečně nemám v plánu vás nějak znesvětit.“

Filius znatelně zbledl, zrudl a vlastně vyměnil snad celé spektrum barev ve svém obličeji. S největší pravděpodobností spolkl všechny poznámky a naštvaně dupal směrem k lesu. Hermiona se opět zasmála, protože maličký človíček, naštvaně kráčející do neznáma. Spěšně se ohlédla po Severusovi a nestačila se divit...