Severus se probudil časně. Pohledem zkontroloval situaci a musel se pousmát. Byla tak roztomilá! Jean ležela s končetinami všude možně, vlasy jí spadaly do tváře. Lehce oddechovala stále oddaná říši snů.

Lehce zatřásl hlavou, když se do jeho mysli vloudily myšlenky na Hermionu. Havraní vlasy mu spadaly do tváře. Tiše vstal a odešel do Jeaniny kuchyně. Nakonec to nebyl špatný den. Sice si párkrát museli dokázat, jak moc k sobě tíhnou.

Jeaniny chutě v posledních dvou týdnech nabývá na pravidelnosti. Nemůže si stěžovat. Nakonec přece jen vyšli ven z domu, Jean si obstarala vše potřebné a Severus mezitím nakoupil všechno možné, co by se dalo konzumovat v parku. S protočením očí děkoval Minervě za hodiny přeměňování, když z malého klacíku vytvořil deku, kterou si rozložili na trávě. Až k večeru se vrátili k Jean domů a jejich společná koupel byla... Nepopsatelně nezapomenutelná.

Severus zrovna smažil vejce na jedné kvalitní šunce, když se mu opět do mysli vetřela Hermiona. S povzdechem sledoval, jak se vejce dostávají co stavu, kdy bude žloutek stále rozteklý. Vybavil si, jak spolu začínali. Bylo to před koncem války, když odmítala připustit, že by měl zemřít. Neúnavně se snažila udržet ho naživu. On ji později, po několika měsících, kdy se zvládl dát alespoň trochu do pořádku, pozval na kávu. Nakonec se začali scházet pravidelně, Severus ji zval do různých restaurací na večeři. Jednou ji doprovázel domů, protože to přetáhli do pozdních... Spíš brzkých ranních hodin. Z předražené londýnské restaurace se vydali do baru. To proto. Nebyli opilí, to vůbec ne. Bylo to obtížné, ale nakonec obsluhu přesvědčili, že chtějí skutečně pouze nealkoholické nápoje. Nicméně, Hermiona ho té noci poprvé políbila a Severus nemohl být šťastnější.

A dost! Zavrčel značně nespokojeně ve snaze vyhnat tu ženu, která teď nejspíš trpí bolestmi, nepochybně kvůli němu, neb stále si to nevysvětlili, co se stalo a proč se to stalo, ale měl neblahé tušení, že za to Hermiona skutečně nemohla a že to všechno tak jen mělo vypadat, ze své mysli.

Umístil snídani z pánvičky na talíř. Talíř na velký tác, na který naložil i dva šálky černého čaje s mlékem a Jean do něj dal dvě kostky cukru, ještě přibral pečivo. Spokojen se svým výtvorem se s tácem vydal zpátky do Jeaniny ložnice. S něžným výrazem ve tváři si prohlédl svou snoubenku. Tenký úsměv zdobil jeho ošklivou tvář. Nesnášel se už před tím, ale ta jizva byla příčinou ještě větší nenávisti. Nedokázal tak úplně pochopit, že byly ty dvě ženy schopné se do něj nějakým způsobem zakoukat. Záměrně nepoužil slovo zamilovat, protože člověk si nemohl být nikdy jistý ničím.

Jean ucítila, jak se matrace na levé polovině prohnula. S jemným úsměvem se otočila směrem ke svému snoubenci. Kdyby už k němu otočená nebyla věnovala by škodolibý úsměv, ale ne Severusovi, nýbrž Hermioně, která tam ovšem ani nebyla.

„Dobré ráno.“ řekla jemným rozespalým hlasem a usmála se.

„Spíš dopoledne.“ reagoval ihned. Jean se zamračila.

„V tom případě, co tady děláš?“

„Učím až těsně před obědem.“ pokrčil rameny a dál obdivoval krásu své budoucí ženy.

„To mě nezajímá, jdi už. Taky mám dneska spoustu práce, díky za snídani, ale vážně Severusi, neměl bys na všechno tak kašlat.“

Rozmrzele se tedy okamžitě přemístil do Bradavic, nehodlal Jean říct ani pozdrav na rozloučení. Ani, kdy se znovu objeví. Prostě se sebral a odešel. Možná jednal unáhleně, ale tohle ho opravdu vytočilo. Tak on si dělá starost o její stravu a ona ho ještě takhle vystrnadí... Hrůza toto. Nakvášeně práskl dveřmi od svých komnat a hodil sebou na pohovku.

V tom se před ním objevil skřítek.
„Janie se omlouvá, ale paní ředitelka chtít, aby profesor Snape dostavil za ní.“

„Kdy?“

„Ihned pane.“

„Děkuji Janie.“ doplnil to kývnutím hlavou a sledoval, jak skřítka mizí.

***
Šel dlouhou chodbou až k chrliči, který ho bez zdržování pustil ke schodišti, které vystoupal s menší námahou. Nu což, již nebyl nejmladší a jeho fyzická kondice šla do kytek po pádu Temného pána. Vstoupil do ředitelny, aniž by zaklepal, či na sebe nijak upozornil. Rozhlédl se a pohled mu padl na Minervu a... Hermionu. Co ta tady dělala, vrtalo Severusovi hlavou, než se Minerva ujala slova. Neb Hermiona na něj také koukala se směsicí šoku a něčeho, co ani nechtěl vědět, co znamená, si odvodil, že ani ona neměla tušení o co tady jde.

„Jsem ráda, že jste oba přišli. Nabyla jsem dojmu, že si potřebujete něco vyříkat. Teď máte prostor.“

„Obávám se, paní ředitelko, že tady už není o čem mluvit a vy to moc dobře víte.“ odvětila Hermiona chladným hlasem, až se i Severus nevědomky zatřásl...