"No to snad ne." Můj pohled utkvěl na muži. Sedícím na židli, jež popíjel z láhve s tekutinou. "Co tady sakra vyvádíš?!" Došla jsem k němu blíže.

"Nic." Mykl rameny. "Dáš *škit* si taky?" Řekl s úsměvem.

Protočila jsem očima. "Proč to děláš?" Zeptala jsem se a přisedla k němu.

On zakroutil pobaveně hlavou, jako bych to měla vědět nebo to je předem jasné. "Byl..." Začal opatrně mluvit, nechtěla jsem mu do toho skákat, proto jsem radši mlčela. "Byl jsem dříve doktor.*škit*..  Prováděl jsem nejlepší chirurgické operace... *škit* Ale pak se to jedno dne všechno zvrtlo....*škit* Jel jsem svým autem, když jsem naboural. Díky tomu mé ruce ztratily ten cit, který je při operaci *škit*potřeba. Nedokážu držet ani blbý skalpel.... Dostal jsem se sem, kde mi pomohli, ale občas mi chybí můj starý život. Život v luxusu." Podepřel si rukou hlavu. "Jediný koho mám je Wong..." Uslyšela jsem, jak zavzlykal do rukávu.

"To mi povídej..." Přitáhla jsem si nohy k tělu. Strange zvedl oči ke mně, abych mluvila. "Rodiče mě ve všem podporovali, ale jakmile se rozvedli. Snažili se mě všemožně uplácet, aby jsem měla radši jen jednoho z nich. Lezlo mi to na mozek, nechtěla jsem nikdy dárky, ale úplnou rodinu. A to jediné mi chybělo, proto jsem v osmnácti vyrazila cestovat. Poznávala jsem svět a dokonce zjistila, že to rodiče dalo zpátky dohromady. Vracet sem se už nehodlala, neboť můj odjezd ještě zapříčinil můj první kluk. A také ta největší chyba, protože to byl neuvěřitelný blb." Ironicky jsem se zasmála. A nakonec si také lokla alkoholu. "Ale nebudem dumat nad našimi chybami, neboť se stejně nic nezmění. Teď musíme přemýšlet nad budoucností." Odložila jsem alkohol. A chytla ho za ruku. "A ty pojď spát." Táhla jsem ho za sebou.

To byl proslov! Chci Oskara, dík!

Když zakopl na schodu a strhl mě sebou, dopadla jsem na něj. A začala se smát, jeho pokus se zvednout, ale nevyšel. A on dostal mě pod sebe.

Koukala jsem se mu do očí. V kterých se lehce odrážel měsíc, prosvítající skrz okna. Nedokázala jsem se odtrhnout, něco mě nutilo mu být blíž. "Oba toho pak můžete litovat." Ozval se rozespalý Wong. Stál opřený o zábradlí a pozoroval nás.

Rychle jsme od sebe uskočili. A to i přesto, že on byl na mol. A já... No, dejme tomu, že byla v tranzu. Oba jsme se zvedli na nohy. Strange se na Wonga zamračil, což já zopakovala. Né, že by mě nějak mrzelo, že se nic nestalo, ale kvůli tomu, že nás špehuje.

"Dobrou noc." Řekla jsem a zalezla do svého provizorního pokoje, který mi zatím dobře slouží. Dokonce tu není ani had pod postelí, nebo škorpión.

....

Ráno bylo normální, až na Strange, který si držel hlavu. A při každém rychlém pohybu skuhral. Proto jsem na něj většinu času bafala, neboť byl tak mimo, že to ani nečekal. "Měl jsem tě nechat zmrznout." Byla jeho slova tentokrát.

"Ale tys mi nepomohl." Zamrkala jsem pobaveně. A přes portál mu podala ze svého pokoje prášek. "Bývalí doktor, ale přesto neví, co si má dát na bolest hlavy." Zakroutila jsem hlavou.

Vypláznul na mě jazyk, což zapříčinilo můj smích, přestože to byla taková kravina. Mně to přišlo vtipné, zrovna když on mě peskuje za mé nedospělé chování.

...

Pro jeho neštěstí musel vyrazit s Wongem pryč. A na mně zůstalo, abych to do té doby nepodpálila. Nemožné.

Opět se ozvalo klepání, které vyrušilo mé soustředění, abych si nepochcala nohu. Jsem žena, ale schopná jsem taktéž všeho.

Po dokončení činnosti jsem se přesunula ke dveřím, kde stál nějaký muž. "Dobrý den. Pan Strange říkal, že se mám dnes stavit." Oznámil muž.

"Dobrý den... Jestli on je pán, tak to také nevím. Ale co jistě vím je, že nic o žádné návštěvě neříkal." Projela jsem ho pohledem.

"Ovšem... Měl jsem dorazit až zítra, ale to víte... Přijel jsem dřív, proto pokud by vás to neobtěžovalo, mohl bych na něj počkat." Usmál se.

"No dobrá, pojďte." Něco mi na něm sakra nesedělo. To že je pryč, o tom nepadlo jediné slovo. Takže nechápu, jak jinak by se to dozvěděl. A pokud by věděl, že někam odešel, proč chodil?

Pořád jsem nakukovala přes rameno, abych se ujistila, že jde stále za mnou. "Čaj nebo.... Čaj?" Kafe jsme neměli, ale důvod mého chvilkového tranzu mělo jiné dočinění. Prsten, zdobící jeho ruku, měla žena, jež předminule zničehonic zmizela. Normální obyčejný prsten, který byl přesto specifický. Buď jsou manželé, aneb doooost velká náhoda.

😃Spala jsem čtyři hodiny. A teď přišla z tréninku. 💕 Naštěstí dneska jsem neumřela. 😂 Tak tu máte kapitolu!

Snad se líbila. ❤️ A papa anokondičky 😀🍀