Božena ho uvedla do spoře vybavené místnosti se švestkově zbarvenými zdmi a kobercem s tak dlouhými chlupy, že by je mohla závidět kdejaká šlechtěná peršanka. Nezapomněla natřásat jak poprsím, tak i zadkem, na nějž mu sklouzával pohled pokaždé, když se pokusil koukat pod nohy, aby nezakopnul.

Nesnášel tohle její předvádění. Spousta mužů na tento způsob chování, tu opovážlivost a nevysvětlitelnou odvahu letěla, ale jemu se z toho zvedal žaludek. Nemohl však popřít, že se mu hlavou pár obrázků a pachů divokého sexu s ní neprohnalo. Navenek nic nedal znát, zachovával si chladnou masku unavené trosky.

„Kristýna Dvořák,“ oslovila ho kancelářská krysa.

Kdyby se neozval, ani by si ho nevšiml. Drobný mužík schovával obličej za obrazovku s úhlopříčkou větší než tři lokty dospělého člověka. Nad modře zářícím okrajem projekce složek se jmény trčela chocholka černých vlasů s modrým melírem. Tyhle účesy se už dvacet let nenosily, zjevně zaspal dobu.

Kristián odolal touze jednu mu vrazit. S krysou, jíž Božena říkala Tomáš, se už párkrát setkal. Ačkoli pokaždé vypadal trochu jinak, nemusel se bát, že by ho nepoznal. Údajně měl nezapomenutelný pohled a barvu očí tak unikátní, že by byl hřích si je splést s někým jiným.

„Dobrej,“ pozdravil ho a klepl nohama o koberec, aby podrážky přestaly svítit. Teď se to moc nehodilo.

„Hledáte si práci, že ano?“ zaznělo od projekce.

„Ano,“ zalhal.

Pravidlo číslo jedna; kdo nelže, nikdy nezíská, co chce.

Pak se Tomáš zvedl ze stoličky. Žádný závratný rozdíl výšky ani neočekával, jen si ani ve snu neuměl představit, že bude takhle malinký. Nesahal mu ani po pas. Podle toho, jak obrovskou hlavu vzhledem k tělu měl a jak dlouhé stehenní kosti, odhadoval, že se nechal zmenšit uměle.

Postavil se vedle ne moc vysoké Boženy, která by si o jeho hlavu mohla opřít poprsí, kdyby chtěla, a pokynul rukou ke Kristiánovi, aby přišel blíž.

Jakmile tak učinil, natáhl k němu ruku se zápěstníkem. Měl v něm nahráno všechno, včetně svých identifikačních karet a kódů. Podle předpokladu mužík projel během pár chvil dost souborů na to, aby se přesvědčil, že je to skutečně on.

„V zápěstníku je vše v pořádku, slečno Dvořák,“ zhodnotil kontrolu stručně a jasně a nespokojeně zamlaskal. „Ale ty operace na vás mají špatný vliv.“

„Zdravotní důvody,“ bránil se Kristián. I před úředníkem se bál zmínit pravý důvod svého snažení. Byl úzce spjatý s policií a vedením města.

„Tomu rozumím.“ Kývl k Boženě. „Zavolej ochranku.“

„Cože?“ vyhrkli oba mladí vrstevníci zároveň. I Boženu to překvapilo.

„Slyšela jsi. Zavolej ochranku. A pak posuň další schůzku. Mám nějaké vyřizování.“

Božena neměla na výběr. Ačkoli ona ani Kristián nevěděli, proč a za co chtějí Kristiána pod dohledem, neodporovali. Žena s ostře fialovými vlasy pokorně přikývla na znamení, že rozkazu rozuměla, a stiskem lalůčku aktivovala slech*.

„Ochranka do kanceláře 212,“ řekla profesionálně chladným hlasem.

Uhýbala pohledem. Kdykoli ji chtěl němě poprosit o pomoc, podívala se na staromódního Tomáše s účesem ve stylu palmičky. Na to se Kristián rozhodl soustředit, když už neexistovala šance, že by bezdůvodnému zadržení unikl, nebo se z něj chytře vyvlékl.

Když skupinka policistů vběhla dovnitř, zvedl paže nad hlavu. Neměl v plánu jim odporovat. Od Vaška se naučil spoustě věcem, třeba i tomu, že pokud bude spolupracovat, neublíží mu.

„Boženo, půjdeš s nimi. Schůzky mi zrušíš cestou,“ ozval se Tomáš a usadil se zpátky za obrazovku.

„Ano,“ vyřkla poslušná podřízená a poklepala na svůj zápěstník. „Přejete si ještě něco?“

„Až se vrátíš, chci, abys měla ty svítící bradavky.“

„Jakou barvu?“

„Všechny.“

Absurdita rozhovoru se slovy nedala vyjádřit. Kristián nerozuměl tomu, proč je zdržoval takovými požadavky. Nehledě na to, že jemu připadaly naprosto odporné a chtěl odtud co nejrychleji vypadnout, aby se necítil trapně i za Boženu.

Sledoval ji. Vypadala klidně, ačkoli si mužík nepřímo objednal její tělo i se vším, za co si smí připlatit. Profesionalita, pevný postoj, široký úsměv. Poprvé si tahle žena zasloužila jeho obdiv.

Ještě jednou mlčky přikývla a odcupitala ven na chodbu. Kristián na sebe nenechal dlouho čekat; sotva mu kolem krku upevnili tenký obojek, dloubnutím do zad ho vyhnali z kanceláře.

„Co se děje?“ zkusil se jich zeptat.

„To zjistíme, až vás prohlédneme,“ dostalo se mu odpovědi, kterou nerad slyšel.

Kousl se do rtu. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Nikdy nic špatného neprovedl. Alespoň ne v bdělém a střízlivém stavu, v moment, kdy mu mysl zatemňuje alkohol a omamovače, ztrácí nad sebou kontrolu. Přesto by ho nikdo nenechal udělat něco nelegálního.

Znelíbily se kryse operace? Je pravda, že nemohl zasahovat do rodného listu ani do žádné ze svých identifikačních karet, takže přestože nevypadá jako stoprocentní žena, oficiálně jí je.

Ještě neslyšel o někom, kdo by dobrovolně podstoupil změnu jména, pohlaví, nebo data narození, aby se trefil do nešťastných, ale empatických Ryb, a dožil se vyššího věku než třicítky. Většina takových experimentátorů končila na ulici bez známek života – buď uchlastaní k smrti, nebo zabití skokem z balkónu.

Existovaly teorie. Spousty teorií. O tom, že když se chtěl někdo vzepřít něčemu, co mu bylo velkoryse nabídnuto, vláda se mu zavrtala do hlavy. Vašek se často rozvášnil o teorii vymývání mozků. Na policistu měl prořízlou hubu.

Vedli ho nekonečnou chodbou k výtahu. Cestou k němu se snažil koukat jen na Boženina odhalená záda a tetování tří povadlých růží na nich. Cítil však oči všech, kolem nichž prošli, a slyšel ne zrovna tiché soudy.

Ten není moc hezký, že?

Je mladý, ještě za sebou nemá dost operací.

Vždyť mu ani není vidět!

Narůstal v něm vztek. Potřeba se vytrhnout z doprovodu a ozdobit dokonale hladké tváře bez jediného kazu permanentním doplňkem v podobě krásně zabarvené modřiny, nebo natrženého rtu, sílila s každým dalším slovem, které se k němu dostalo.

Venku je vnímat nemusel. S hudbou v uších a splínem na srdci ho nemohlo nic rozhodit. Nyní, když jeho sebevědomí i důvěru v sebe sama podlomily výčitky svědomí, se nedokázal ničemu bránit. Jeho citlivá povaha měla výbušnost střelného prachu, kousavé poznámky byly jako jiskra. K ohni však nedošlo. Kristián se držel, zatínal si nehty do dlaní, aby je nezaryl někomu do očí.

Naskládali se do úzkého prostoru výtahu. Božena na sobě nedala znát nadšení z toho, že se mohla promenádovat mezi tolika silnými muži. Ačkoli, všiml si toho, jak jí cukají koutky, když ji vmáčkli vedle sebe.

Přestože by si jindy takovou pozornost užíval, dnes tomu bylo jinak. Tížil ho pocit nezjištěné viny. Klesal na mysli, kdykoli se snažil zapátrat v paměti po střípcích vzpomínek z nedávné divoké noci. Vybavily se mu jen zelené vlasy, Metoděj, jemuž to slušelo víc než obyčejně, a příšerná kocovina.

Zatlačili mu na úzká stále ještě ženská ramena. Tiše zakňučel, když mu jeden z policistů stoupl na nohu. Nikdy by si nemyslel, že by ti plastoví muži mohli vážit tolik.

Než se nadál, dveře se otevřely. Takhle hluboko pod budovou úřadu ještě nebyl. Slyšel zvěsti o sklepeních, kam se zavírali největší nepřátelé všech velkých ředitelů města. Otec mu existenci vězení v podzemí nikdy nevyloučil, ale zároveň s ním ani nesouhlasil. Jinými slovy, dostal odpověď typu nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není.

A dnes to viděl na vlastní oči. Se zatajeným dechem sledoval táhlou světlou čáru podél zdi. Blikala po bodech, v postupné vlně. Když se postavil k ní, změnila barvu ze zelené na červenou a světluška odskákala až na k rohu. Za něj nedohlédl, ale dalo se předpokládat, že to pokračuje dál.

Božena tak překvapeně nevypadala. Vlastně z ní snad poprvé za dobu, co ji znal, nedokázal číst. Dokud neusuzoval, že by se někomu z pánů projela na klíně, nevěděl o ní nic. Nemuselo ho to trápit, její přirozeně svádivá nátura přesně takhle vyhlížela a je jen otázkou času, kdy tahle podivná nicneříkající maska spadne.

Jediná žena sklopila pohled na zápěstník. Dvakrát na něj poklepala. Bez výsledku. Povzdechla si a mávla rukou před sebe.

„Potřebujete mě?“ položila prostou otázku, tolik podobnou té, jakou často Kristián používal u domácích prací, co se mu nechtěly dělat.

„Můžete se vrátit,“ zazněla odpověď od někoho z policistů. Netušil, od koho z nich. Všichni vypadali naprosto identicky. A dokonce tak i zněli.

Za pár let se můžeme připravit na opravdový klonový války, ne jako ty ze starých Star Wars, problesklo mu hlavou.

Prohlížel si stejné obličeje, stejné uniformy i stejná těla tak dlouho, že si nevšiml Boženina útěku k výtahu. Obavy z dlouhodobého stavu offline děsily obyvatele snad více než temné uličky města. A že uměly být děsivé. Kristián by hned do jedné z nich zahučel, jen aby se schoval přede všemi, kdo by ho chtěli potrestat za něco, co ani neudělal. Snad.

Už jen to, že se mu v hlavě objevila myšlenka na vraždu a krev na jeho rukou, ho donutilo se otřást. Často míval stavy, kdy nevěděl, co se děje. Nemusí nutně jít o prozrazení jeho boje s vlastním tělem a pevným duchem.

Stáli dlouho na místě. Zrovna ve chvíli, kdy se chtěl Kristián dožadovat pořádných informací, doběhl posel zpět k nim a podal tomu s více pásky na frčce malý disk. Pak se zařadil ke zbytku čtyřčlenné skupinky.

Mohlo se jít. Kupodivu cestou nepotkali živou duši. Celý komplex by upadl do mrtvolného ticha, kdyby nebylo hudby, která zněla ze stěn. Někdo si zpříjemňoval službu Kukuřicí na másle, nejnovějším singlem od Chlap v kuchyni nemá co dělat, pokud nejde žrát. Nebo spát? Pletlo se mu to, nikdy to netrefil –

„Připoutejte ji k lůžku, doktor ji prohlédne,“ přerušil tok jeho myšlenek policista.

Jakmile pohledem zabloudil na bílé lůžko uprostřed malé místnosti, kam neznámo kdy vešli, když se zrovna nořil do nejhlubších tajů svého mozku, vrátila se mu ta migréna z včerejšího večera. Kdyby se nechytil za hlavu, netušil, jestli by to vydržel.

Všichni zpozorněli. Muži se jeden přes druhého překřikovali, dohadovali se a volali na něj, jestli je v pořádku. Kristián jim neodpověděl. Ze rtů se mu dralo jen přidušené knučení. Prsty si tiskl vlasy, tahal za ně a vytrhával, jako by to byl umělý trávník před rodinným domem, kde vyrůstal. Vše bez úspěchu. Bolest ani neodvrátil, ani nezeslabil.

Chytili ho pod pažemi. Táhli ho k lůžku. Ačkoli sotva vnímal, neodporoval jim. Pokud s nimi opravdu byl doktor, milerád by pomoc od něj uvítal. Jen ať ta příšerná bolest hlavy skončí.

Injekce.

Skalpel.

Spousta krve.

Teplá voda.

Obrazy se přepínaly jeden za druhým jako v krátkém animovaném filmu. Netušil, jestli se to dělo teď, nebo se mu to jen zdálo. Přestože oči držel otevřené, nic neviděl. Místnost se schovala pod hustou tmavou mlhu. A podobně se otupily i ostatní smysly. Uvědomoval si jen to, že najednou leží, nemůže se hnout.

Jako na zavolanou se dostavilo příjemné uvolnění. To znal moc dobře. S omamovači měl víc zkušeností než kdokoli jiný, poznal by to kdykoli. S úsměvem na rtech pohnul hlavou na stranu, čímž si vysloužil tichou nadávku od doktora.

„Držte,“ zavrčel doktor a vrátil mu hlavu do původní polohy.

Musel omdlít, jinak si to neuměl vysvětlit. Nezaregistroval, že by se policisté vyměnili s bělopláštěm. Nevadilo mu to, jakémukoli doktorovi by do rukou svěřil svůj život, obzvlášť těm od úřadu. Netušil proč, mozek nedokázal vymyslet rozumný důvod. Prostě to tak cítil.

Neotevíral oči. Až před chvílí mu došlo, že tuhle dočasnou slepotu způsobilo právě prosté zakrytí víčky.

Doktor mu neublíží. Prohlédne ho, ujistí se, že je vše v pořádku, a pošle ho zpátky za Tomášem. Až skončí s Boženou, mohl by ho odbýt doporučením další podřadné ženské práce v mužském prostředí, kde je potřeba rozptýlení v podobě hezké prdelky a boků šířky dveří. Aby to mohl rázně odmítnout, do jedné z těch prdelek ho poslat a konečně se vydat za jediným chlapem, o nějž má cenu stát.

Ačkoli však myslel na jméno Metoděj, malý svalnatý krasavec se přímo před jeho očima protáhl, tmavé vlasy zesvětlaly do blond a zatočily se do malých vlnek. Nespokojeně zamručel. Kdepak, na Vaškův zadek může myslet jindy, teď se to moc nehodí. Navíc když nezabránil rtům ani jazyku v prolomení ticha.

„Ano,“ prohlásil na nevyřčenou otázku a poslušně otočil hlavu na stranu, když na ni doktor zatlačil.

„Výborně. Nebojte, výslech nebude bolet. Až se zotavíte, uvidíme se tu znovu.“

Slyšel to, ale nerozuměl jedinému slovu. Přihlouple se usmál, zopakoval ano a ponořil se zpět do myšlenek na to, až Metoděje poctí svou návštěvou. Až ho obejme. Políbí. A uloví jen pro sebe na celou jednu dlouhou noc.

___________________________________________

slech - v originále he-ring, zařízení na krátké hovory