Byla to pastva pro oči, co jsme za tu chvilku dokázali. Ovšem když jsem ho viděl stát ve dveřích s třemi talíři, polil mě studený pot. Nevím jestli jsem se víc bál, že přijdu o oběd nebo toho že se zrání. Možná trochu převažoval strach o něj. Přece jenom je to nešikovné pako. Chtěl jsem mu jít pomoc ale Naomi mě zastavila.

,,Nech to na něm. Očividně v tom má praxi. Zasáhneme až když by padal, ano" mluvila tak potichu abych jí slyšel jen já. Měla pravdu, měl bych mu důvěřovat. Nevzal by si je všechny, kdyby si nemyslel, že to zvládne. Vždyť je to dospělý muž, který by měl znát své limity. A to už možná zacházím pomalu a jistě k tématu, u kterého zatím nemám co dělat.

Jídlo jsme snědli v tom příjemném tichu. Nikomu to nevadilo, pouze jsme si užívaly přítomnost těch ostatních. To ale nemohlo vydržet věčně. Jen co Naomi snědla poslední sousto, už začala mluvit.

,,Jak dlouho se znáš s mým synovcem Miku?" zeptala se, tohle je jí podobné.

Složil jsem hlavu do dlaní a čekal, co odpoví, protože já jsem tu teď očividně nepotřebný.

,,Nao..... Tedy Destiny známé se necelé dva dny." řekl jí a jen lehce se začervenal. To je dobrý výkon. Naomi se málem utopila ve vodě, co pila a mě mírně zatrnulo. Jako ano, jsem dospělí muž, který byl v boji, mučily mě a satan, ví co ještě. O to víc jsem nechtěl přijít o jedinou příbuznou, co mám. Je to moje rodina jenže ... Sám jsem nevěděl, co bych dělal kdyby mi řekla, že na to jdu moc rychle a přitom ani nevím jestli nechce jen mé peníze a moje tělo.

Pokud bych si mezi nimi musel vybírat zvítězila by Naomi, jenže k němu cítím takovou zvláštní přitažlivost. S ním cítím, jak se zaplňuje ta prázdnota v mém srdci, co tam byla už od matčiny smrti.

Máma vždy říkávala, že práva láska je jako blesk. Prudká, jasná a nečekaná. V momentě kdy přijde, ti to změní priority.

Sama říkávala ,,Práva láska je když tu osobu necháš jít za štěstím i za cenu vlastní bolesti." nebo taky ,,pokud ti na někom záleží necháš ho jít i když budeš trpět místo aby jsi ji násilně držel a ona trpěla."

Byla a je mým vzorem. Ironií je, že vždy měla pravdu. Jednou, to jsem byl ještě menší, mě vyděsila bouřka a já se šel schovat k ní do postele. Už tehdy spaly každý v jiné místnosti. Sevřela mě ve svém náručí a zpívala mi své oblíbené písničky. Potom mi pohlédla do očí.

,,Máš moje oči a nejspíš budeš mít i stejný vkus. Až se zamiluješ, věř svým instinktům. Nikdy tě nezklamou. Pokud budeš, po mě nejspíš skončíš s hnědookým hnědovlasým hasičem, co bude nešikovnost sama. To byla i moje první láska maličký. Ten její pohled, co měla, nikdy nevymažu z hlavy. Nostalgie z ní vyzařovala na všechny strany a já věděl, že lituje svého rozhodnutí. Můj otec byl už tehdy nechutný násilnický sexistický hovado. On má vlasy barvy slámy a kruté modré oči

To je jedno, teď zpět do současnosti a mé lehce přitopené tetě. Začala kašlat a kroutit hlavou.

,,Od školy mi nikdo Destiny neříká. Jsem buďto Naomi nebo Des, ale už nikdy ne Destiny. A co se vás dvou týče, mrzí mě, že jsem se k vám nakvartýrovala, zrovna když se začínáte poznávat. Kdybych tu byla navíc, řekněte a já půjdu na pár dní kempovat do lesa." ten její úšklebek doplňující její slova byl všeříkající.

Prvně mi ze srdce spadli minimálně tři dvou tunový balvany, ale když zmínila táboření, začali jsme se oba dusit smíchy. Tak to dopadne, když dva něco ví a ten třetí ne.

,,Hlavně až budeš kempovat, neuklouzni." dostal jsem ze sebe přes záchvat smíchu.Mike se na mě zlostně zahleděl a já se nemohl přestat usmívat.

,,To jsi nemusel." řekl ublíženě.

,,Ale jo, musel."

A byla to pravda, tohle jsem si zkrátka nemohl odpustit. Krásně zrudnul a já měl, co dělat abych se na něj nevrhl. Měl jsem neodolatelnou chuť mu vylíbat duši z těla a zbavit ho zdravého rozumu. Zákeřně jsem se usmál, takže se Mik pod mým pohledem oklepal.

,,Naomi, pokud budeš chtít, vezmu tě do města, aby sis mohla koupit něco na sebe a pár potřeb. Neuniklo mi, že jsi přišla dost na lehko. Takže?" nabídl jsem se, protože ona neřídí.

,,Budu ráda, pokud tedy Mikovi nebude vadit, že si tě na chvíli ukradnu pro sebe." nemohla říct prostě jen, že chce. Tohle mi chybělo, ale stejně mě to na ní mírně rozčiluje. Nikdy nedá jasnou a jednoznačnou odpověď. Věděl jsem, že to Michaelovi vadit nebude tak jsem se šel převléct, ať jí potom nezdržuji.

V ložnici jsem si oblékl černé jeany, černé tričko s lebkami a černou koženou bundu s nejty. Na krk jsem si pověsil poslední dárek od mámy, hrubý řetízek s přívěskem ve tvaru lebky. Původně mi ho nejspíš chtěla dát k osmnáctinám, ale dopadlo to tak, že mi ho dala den před svou smrtí. Je to vlastně něco jako můj talisman. Na zápěstí přidal pár náramků s ostny a obul si své oblíbené boty.

Hádám, že by mě nikdo netipoval na tohle oblečení. Vždy jsem byl rebel a tohle oblečení se mi prostě líbí. Jsem to já, malý a nebezpečný. Přichystaný jsem vešel do obýváku. K mému potěšení jsem zjistil, že jakmile se ocitl, v místnosti uloupila veškerou Michaelovu pozornost a on nedělal nic jiného, jen ho hladově pozoroval. Nemohl jsem se mu ale začít věnovat, to bychom nikdy neodešli.

,,Můžeme, Naomi?" klid rozhodně v mém hlase převládal. Kývla a společně jsme se rozešli ke dveřím. Tam jsem se ještě na okamžik otočil na něj, hypnotizoval pohledem můj zadek a já měl co dělat abych se nečervenal.

,,Za tři hodiny bychom se měli vrátit, tak to tu do té doby nesrovnej se zemí." provokovat jsem záměrně.

Než stihl odpovědět, zavřel jsem dveře a nasedl do svého miláčka. Nakupování nám ale nakonec trvalo déle, než jsem předpokládal, takže jsme se nakonec domů vraceli za tmy ověšeni taškami jako vánoční stromeček. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, z armády jsem zvyklý tahat velkou zátěž, ale ty tašky nejsou z moc kvalitního materiálu a za cesty se rozpadají.

Už v okamžiku, kdy jsem zahlédl srub, mě přepadlo zlé tušení. Přesto jsem to na sobě nedával znát, co by se taky mohlo stát. Možná jsem to zakřikl, dveře byly povolené z pantů a uvnitř bordel jak v tanku. Věřte mi, já věděl, jak to v tanku vypadá.

,,Miku! Jsme zpět!...... Miku, jsi tady? Miku!" začínal jsem pomalu, ale jistě hysterčit. 

Tadá! 🎆🎇🎉
Co si myslíte, že se stalo?
Já vám mohu jen prozradit, že jsme se právě dostali k zlomu.
Teď začíná to skutečné dobrodružství.
Jak si myslíte, že to bude pokračovat?