Když mi tu tak ležel v náručí, vypadal nadpřirozeně. Byl, tak krásný až to vyráželo dech. Možná by se dal připodobnit k synu démona a anděla. Nebezpečný a zároveň křehký. Prameny tmavých vlasů mu chaoticky padali přes víčka zavřených očí. Ty oči byly stejně jedinečné, jako ten komu patřily. Už když je viděl poprvé v tom lese, jsem jim propadl. S klidným svědomím můžu přiznat, že jsem se do něj s největší pravděpodobností zamiloval a ke všemu na první pohled. Jsem ztracený případ, ale už ve chvíli, kdy mě držel v náručí, jsem mu plně propadl. Ale on to tak necítí. Musí, si o mě myslet bůh ví co, protože reagoval jak vyplašené kuře. Co když to ale nebylo mojí vinou. Třeba se mu prostě stalo něco hrozného a on se bojí o své city. Né ... ty blesku ty jizvy určitě nezpůsobilo něco hrozného a traumatizujícího.

Takže původ strachu znám, teď jen musím změnit taktiku. Nemůžu na něj jít tak zhurta. Prvně potřebuji jeho důvěru, potom teprve přátelství a doufám i něco víc. Tímhle směrem se moje myšlenky ubíhaly ještě další hodinu, než jsem dostal hlad. Opatrně, abych ho náhodou nevzbudil, jsem vstal a jeho přikryl dekou, až mu koukala jen změť havraních vlasů.

Má cesta měla jasný cíl a to kuchyni. Když už jsem se mu tu zabydlel a vyžírám mu tu lednici, měl bych být alespoň trochu užitečný. Z toho důvodu dnes udělám oběd ... Snad to alespoň půjde jíst. Nejlepší by bylo něco jednoduchého a dobrého, třeba........ Fajn, vůbec mě nenapadá co uvařit.

Asi začnu bramborovou kaší, tou nic nezkazím. Najít tady v tom bludišti brambory byl téměř nadlidský úkol, ale povedlo se, nakonec. Oloupal jsem je, osolil a dal vařit. K tomu jsem našel kuřecí prsa, které jsem okořenil a později je osmažím.

To zní dobře, ale pořád to není ono. Moment..... Už vím ještě okurkový salát.

Vtipné na tom je to, že jsem prohledal každou poličku v kuchyni abych zjistil že leží v košíku se zeleninou a ovocem na stole přede mnou. Jistě chápete, že jsem si v tu chvíli nadával do neschopných kreténů, ale kdo na mém místě ne.

Oškrábal jsem šlupku, možná jsem jediný ale v salátů mi prostě nechutná, a začal jsem jí strouhat. Někdy si říkám, jak se mi s mojí šikovností povedlo dostat k hasičům a do dnešního dne přežít, ale tohle nejspíš patří k nevyřešeným záhadám vesmíru. Přesně tohle mi proběhlo hlavou, když se mi povedlo se už po šesté strouhnout. Ano, jsem talent já vím, ale naštěstí pro mě jsem moc nekrvácel.

Smažení masa je asi jediná činnost při které jsem si dnes nic neudělal.

Bohužel pro mě to byla pravda. Při dělání kaše se nejde zranit, a když jsem se pustil do prostírání, řízl jsem se o opravdu ostrý nůž. No co si budem vykládat, krve jak z vola a ke všemu mě to překvapilo, takže jsem vykřikl. Což jsem neměl dělat, pokud to mělo být překvapení.

Během okamžiku stál rozespalí mezi dveřmi a co si budeme povídat s těmi rozcuchanými vlasy mu to neskutečně seklo. Ve vteřině byl u mě a bral mi příbory z ruky. Poraněný prst mi strčil pod vodu a pobaveně se na mě podíval.

,,Buď mi chceš dokázat, že tě už nikdy nemám pouštět do kuchyně nebo jsi tady natolik nervózní že se ti nic nedaří. Protože není možné, aby se někdo s tvojí nešikovností u hasičů dožil tvého věku." Ani se nesnažil ten úsměv skrýt. To je prevít, já se mu tu dělám s jídlem a on si mě ještě bude dobírat. Uraženě jsem odvrátil tvář a neobtěžoval se s odpovědí.

Ranku mi šetrně zalepil, ale mou ruku držel dál. Začal jsem být nervózní, protože se ještě o krok přiblížil. Jak se mám sakra udržet a rovnou na místě si ho nevzít, když je tak blízko. Jeho podmanivá vůně zahlcovala mé smysly, jeho pohled mě paralyzoval a ty rty ... Bože ty jeho smyslné rty mě hypnotizovaly. Tohle bylo na mě moc. Chtěl jsem se od něj odsunout, aby mě to tak nelákalo, jenže se vše spiklo proti mě. O půl kroku vzad jsem narazil do kuchyňské linky. Tím pádem byl uvězněn mezi linkou a ním.

,,Nechci udělat nic, co by zničilo mé už tak malé šance, že ke mě budeš něco cítit. Proto tě žádám, jdi o kousek dál. Tvoje přítomnost mi zatemňuje mysl a já nechci udělat nic, co by ti ublížilo. Ale tvé rty jsou příliš velké pokušení."

Možná se vám to zdá jako pitomost říct to vše takhle narovinu ale matka mě vždy učila, že upřímnost a přímé jednání jsou milionkrát lepší než vyhýbavost. Obzvlášť u lidí co utrpěly trauma. Takže jsem vyložil karty na stůl a čekal, jak se k tomu postaví.

Díval se na mě jako bych spadl z Marsu a v očích mi hledal sebemenší důkaz, že lžu, ale marně. Byla to totiž křišťálově čistá pravda.

K tomu názoru nejspíš došel taky, přesto mě ale jeho reakce zaskočila. Usmál se tím stylem, ze kterého se devíti z deseti učitelek zježí chlupy na těle a okamžitě vyhledají hasičák. Na mě to ale mělo opačný účinek. Místo abych vzal nohy na ramena, toužil jsem se na něj vrhnout a líbat ho dokud nám oběma nedojde dech.

Bříšky prstů jsem jemně přejel po nově objevené jizvě v obočí a pokračoval po lícní kosti až k jizvě na rtu. Obě byly již tak vybledlé, že jsem si jich do teď nevšiml. Asi se s ním život moc nemazlil. Tento fakt jen povzbudil mou touhu ho hýčkat a ochraňovat. Chci, aby zapomněl na ty hrůzy, co se mu staly. Na druhou stranu říká se ,,kdo nic neriskuje, nic nezkazí ale ani nezíská."

Ruku jsem nechal položenou na jeho tváři. ,,Právě se tě chystám políbit a máš poslední šanci mě zastavit. Potom už nebude cesty zpět." Upřel na mě své smaragdové oči než je nechal zmizet za víčky.

,,Stejně bych ti nevydržel déle odolávat." Šeptaná slova lehce splynula z jeho rtů a mě se na okamžik zastavilo srdce když mi došel význam.

,,Slibuju že budu něžný a do ničeho tě nebudu nutit. Dnes toužím pouze po polibku." To bylo poslední co jsem mu řekl než naše rty splynuly v jedno. 

Asi jste si všimli jiného typu písma. Tučně budu psát kapitoly z Michaleova pohledu. Snad se vám kapitola líbila.
Můj dnešní den se podobal Michaelově vaření a proto kapitolu věnují všem co neměli štěstí.