~2~ 

Prudce jsem se vymrštil do sedu a vydýchával, objevila se další z mnoha nočních můr založených na vzpomínkách. Muselo být sotva pět, protože Luna ještě tvrdě spala a ona vstává konstantně v osm. Opatrně, abych nikoho nevzbudil nebo se nezmrzačil, jsem se vyplížil do kuchyně. Tam jsem si udělal hrnek tentokrát zeleného čaje a usadil v houpací sítí.

Dnešní ráno jsem zase po dlouhé době viděl východ slunce a řeknu vám, že ten pohled jen tak neomrzí. Hrnek jsem svíral v obou dlaních a myšlenky se mi neustále vracely k té noční můře.

A to se tenkrát zdálo, že to bude rutinní akce.

Neopren mě studil a kyslíková bomba nepříjemně tížila. Zadání znělo jasně, dostat se do Korei zneškodnit atomovou bombu a vrátit se. Ale jen jsme se dostaly do jejich vod, něco se posralo. Hned za hranicí na nás čekaly lodě, skříply nás mezi vrtule a po jednom odstřelovaly. První to schytal Alex, po něm Sam. Jeho následoval Dean, Jack, John, James a jako poslední to schytal Harry. Kolem mě se vznášela jen krev a smrt. Jejich těla jedno po druhém vytáhly, až jsem zbyl poslední. Vyčkával jsem a pak to přišlo. První kulka trefila pravou plíci, druhá mi proletěla stehnem těsně vedle tepny a třetí opravdu o milimetry minula srdce. Víc než člověk jsem si připadal jako cedník. Okamžik před tím, než jsem ztratil vědomí, mě vytáhli.

Probudil jsem se přivázaný k ocelový židli, všechny rány profesionálně ošetřené a na sobě jen trenky. První co mě napadlo bylo že chtějí informace, ale z toho omylu mě rychle vyvedly. Zavázal mi pusu a mohli jsme začít. Řezali mě tupým nožem, kam dosáhli, lámali mi kosti a prsty, několikrát mě ocejchovaly jako dobytek a vždy když skončily, mi do ran vtíraly sůl. Než opět začali, spláchli to ze mě ledovou vodou. Sem tam je to omrzelo tak mě hodily do kovové bedny na prudké sluníčko a celý týden jsem byl hlady a jen s minimem vody. Chtěli jen, abych zůstal na živu. V jakým stavu to už nebyla jejich starost. Poslední den v tom pekle mě dva kukláci vytáhli na plácek a tam na mě čekal někdo, o kom jsem si myslel, že ho už nikdy neuvidím. Nebo jsem si to alespoň přál. Můj otec tam s tím jejich hlavounem popíjel kafíčko a domlouvali si obchody. To on nás prodal, mě i zbytek mého týmu.

Řekl ,,Taková špinavá laciná buzna a všichni kdo jsou s ní v kontaktu si zaslouží chcípnout. Už nejsi můj syn a nikdy nebudeš."

Co řekl potom už nevím, vytrhl jsem se strážím a skočil do moře. O dva dny později mě vylovila rybářská loď s moc milými rybáři. Vyhodily mě na naší nejbližší základně a odtud mě odveleli domu. Otce stíhají za vlastizradu, ze mě je vojenský veterán propuštění s poctami a všechno rodiny mění je oficiálně moje. A takhle jsem se v kostce dostal sem.

Z mých depresivních myšlenek mě vytrhli dvě ruce na ramenou.

,,Bili jsi v pořádku? Pověz mi, proč brečíš? Stalo se něco? Mám odejít?" ptal se starostlivě. Ani jsem si neuvědomil, že brečím. Ta starostlivost v jeho očích byla skutečná a já náhle zatoužil jen po dvou věcech.

Po polibku a po objetí. O tom prvním jsem věděl, že je to jen mé marné přání. Ale to druhé...

,,Nikam nechoď, ale pokud pro mě chceš něco udělat tak mě prosím obejmi. Ale nemusíš to dělat." odpověděl jsem bázlivě. Asi mu brzy dojde, že na to co mi není příjemné prostě neodpovídám.

Ani se mi tomu nechtělo uvěřit, ale než jsem dokončil myšlenku objaly mě dvě velké silné paže. Zas po dlouhé době jsem se cítil v rukou muže bezpečně, chráněně a chtěně. Ale neměl bych si na to moc zvykat, brzy odejde stejně jako každý.

Ale to mě teď nezajímá, položil jsem mu hlavu na hruď, začal vzlykat. Truchlil jsem za padlé kamarády, za zklamání, bezmoc, strach, bolest. Snažil jsem se marně vybrečet všechny negativní emoce, co jsem cítil. Jenže pak mi zbyla jen prázdná schránka. Zaklepal jsem hlavou a upřel na něj svůj odevzdaný pohled.

,,A co ty, jsi v pořádku? Nebolí tě něco?" zeptal jsem se. Přejel jsem ho od hlavy k patě a poté vstal. Odvedl jsem si do dovnitř na gauč a posadil.

Prohmatal jsem mu kotník a pronesl rozsudek:

,,Ten kotník potřebuje zafixovat a pár dní klidu. Jestli chceš, odvezu tě domů nebo tu se mnou můžeš zůstat. Jak se rozhodneš?"

Zase ten jeho štěněcí pohled, kdyby tak věděl, co se mnou dělá.

,,A nebudu ti tu vadit? Mě se sice domů ještě nechce ale taky ti tu nechci překážet." řekl. Tolik zbytečná otázka, nad tím se nedá než kroutit nevěřícně hlavou.

,,Kdybys mi tu vadil tak ti to nenabízím." Jen co jsem to dořekl, si mě přitáhl na klín.

,,Děkuju. Děkuju, moc ti děkuju." Je to cvok, ale nádherně sladkej cvok. Je očividné, že se mu ode mě nechce, ale to ho brzy přejde. Položil jsem mu ruce za krk a trochu si poposedl.

,,Nejsem moc těžkej?" Nechtěl jsem mu ublížit víc, než se to jemu povedlo včera. Na druhou stranu je to příjemný pocit nechat se opatrovat, pro změnu.

,,Ty, ty jsi lehčí než peříčko. Tak se uklidní a užívej si." smál se. Měl jsem chuť mu ten úsměv smazat ze rtů, ale zároveň nemohl, protože jsem o něj nechtěl přijít. Přesto jsem mu rukou lehce prohrábl polodlouhé hnědé vlasy a tvář mu vtiskl do ohybu krku. Hlavu jsem měl položenou na jeho rameni a dechem ho lechtal na tepně.

,,Dávej pozor, co jsi přeješ." Šeptal jsem mu těsně u ucha.

,,Ne, já to náhodou vím úplně přesně, co si přeju. Tebe." šeptal smyslně. Když mi ta slova zazněla nad hlavou, všechno mé sebeovládání bylo tatam. To prohlášení se mi v hlavě zaseklo a já ho slyšel zas a znova, pořad dokola.

Jenže já tohle nechtěl, nechtěl chtíč bez emocí, na to jsem toho za sebou měl moc. Proto jsem se narovnat v zádech a slezl mu z klínu. Beze slova jsem ustoupil do kuchyně a dal si vařit další čaj na pocuchané nervy.

Připadalo mi to jako věčnost, než jsem uslyšel, jak se opřel o futra kuchyně a přitom se mi ani nestačila ohřát voda.

,,Oml... „ Začal, ale já ho předběhl.

,,Neomlouvej se, to já ti dlužím omluvu. Měl jsem to čekat. Klasický komplex slečinky v nesnázích, ale jedná se pouze o chvilkové pobláznění. A já na tohle nemám. Kdybych si tě teď pustil k tělu, a ty jsi mi, až ti skončí dovolená řekl, že už mě nikdy nechceš vidět protože se mnou končíš." Už od půlky jsem sledoval tu velmi zajímavou stěnu, takže ani nevím, jak se teď tváří. Neměl jsem dost odvahy, protože se v jeho očích dá tak snadno číst a já nechtěl vidět potvrzení mých slov.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat osobě která mě svou chválou a zájmem dokopala k jejímu vydání. @ 99KateyBlack99