Alespoň jsem si myslel, že půjdu spát. Jak jsem byl tolik nervózní, nemohl ani oko zamhouřit. Po třech hodinách převalování a marných pokusů, o to usnout jsem to vzdal. Vyhrabal jsem se z pod deky a doploužil se do kuchyně. Ohřál jsem si vodu a přichystal si velmi silnou kávu. Sevřel jsem velký hrnek oběma rukama a propletl prsty, horká keramika mě příjemně hřála. Užíval jsem si to ještě chvilku, než jsem šel k počítači.

Otevřel jsem si mail, rozložil mapy a moje složky, co jsem měl schovaný stranou ještě z doby mé aktivní služby. Chtěl jsem rozumně zvážit i možnost, že v tom má prsty někdo jiný z mé minulosti.

Měl jsem prsty v pár revolucích, osvobodil několik politických vězňů a o tom, co jsem dělal v muslimských zemích, radši pomlčím. Plnil jsem rozkazy, ale někdy mě stálo mnoho sil splnit zadaný úkol. Ovšem po tom, co se dělo doma jsem byl rád, že můj nepřítel měl tvář a ohrožoval mě zbraní. Ta tichá manipulace a intriky mě ničily celé roky.

Pamatuji si, že jednou ve čtrnácti jsem ve sklepě našel tělo pověšené na řeznickém háku a všude bylo hrozně krve. Utekl jsem a ráno, když jsem se tam byl podívat, už tam nebylo nic. Nic, kromě trochy krve steklé ve škvíře v podlaze. Ještě měsíc jsem z toho obrazu měl noční můry. Proto jsem taky nikdy nepochyboval o tom, co provádí. Je to odporná zrůda a je tu možnost, že má právě v držení muže, se kterým si umím představit zbytek života.

Doufám, že je Michael živí a relativně v pořádku.

Radši na to nebudu myslet nebo bych se mohl zbláznit. Pokud mu mám být schopný pomoct, nesmím do toho zatahovat city. Chladná logika a racionální myšlení. Tím se musím řídit.

Vrátil jsem se k textu ve složkách. Měl jsem napružené nervy a ty složky mě začali děsit. Našel jsem totiž spojitost mezi všemi mými protivníky a misemi, které málem neuspěli. Někdo v pozadí celou dobu tahal za nitky a snažil se mě odstranit. A opět získal i tvář. Tvář mého osobního běsu, který mi je i úhlavním nepřítelem. Něco jako můj Voldemort, ale ten vypadal lépe. Ponořil jsem se do pročítání složek natolik, že jsem při zvuku doručení sahal po neexistující zbraní.

Ruce se mi klepali a kůže získala popelavý nádech. Přesto jsem se natáhl po myši, otevřel mail a začal číst.

,,Do čeho jsi se kurva zaplet! Ty nepoučitelnej vygumovanej SEALe, pokud je tu ta možnost tak z toho vycouvej. Jenže tě znám až moc dobře a vím, že by jsi mi nevolal pokud by jsi v tom nevězel až po krk.

Simon Hund je zpět v zemi, přesněji ve svém rodinném sídle. Všechny vládní složky o tom vědí a jsou v pohotovosti, ale nemají pravomoc vejít na ten pozemek.

Už v 18. století se to rozlehlé sídlo a okolní pozemky staly majetkem rodiny Hund a získali listinu, která zbavuje stát pravomoci na ní vniknout. Něco na způsob konzulátů, ale soukromé.

Ze satelitních snímků je jasně vidět, že rozlehlé pozemky kolem vily jsou plné po zuby ozbrojených žoldáků. Navíc včera tam byl nějaký humbuk a chaos. Vypadalo to, že někoho přivezli a nedlouho na to jich několik utíkalo před Hundem s bičem.

Fotky ze satelitu a ze složek co jsem o něm našel, máš v příloze. Až se ale rozhodneš pro útok a budeš mít plán. Zavolej, poletím s tebou. Na tohle budeš potřebovat každou pomocnou ruku.

PS Vezmu sebou helikoptéru a arzenál! :) "

Pobaveně jsem kroutil hlavou a usmíval se na monitor. Typický Derek, vždy bere vše s nadhledem a úsměvem.

Možná bych se s ním mohl někdy sejít i jindy než když jednomu z nás popřípadě oboum jde o život.

Teď zpět k problému.

Měl pravdu, tu listinu si pamatuji, ale byl tam dodatek, že to neplatí, pokud jsou tam pozváni někým z rodiny. Takže čistě teoreticky............ Jo, to by šlo.

Tak plán bych už měl nebo alespoň obrys vážně dobrého plánu.

Zbývá mi už jen doufat, že se nic nepokazí.

Uvažoval jsem, co všechno musím zabalit, když mi někdo položil ruku na rameno. Nejspíš jsem musel vypadat dost vyděšeně, protože se za mnou hned ozvaly omluvy. Prudce jsem se otočil, abych zjistil, že za mnou stojí Hannah.

Ve tváři se jí odrážela starost a obavy.

Pokusil jsem se o uklidňující úsměv, ale vyšel z toho prapodivný škleb. V hlavě jsem měl až příliš myšlenek a tížilo mě příliš starostí, než abych zvládl někoho uklidnit.

,,Už jsem dostal od známého mail. Bohužel se ukázalo, že mám pravdu takže navrhuji, aby jsi tu počkala s Naomi než to vyřeším..." nestihl jsem ani dokončit myšlenku když mi do toho skočila.

,,Na to zapomeň! Nebudu se tu schovávat jako vyplašené kuře. Půjdu s tebou, nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit psycholog. Nejsem žádný slaboch, to si zapamatuj, protože mě nechceš naštvat." prskala jako nasraná kočka.

Tak už mám jasno, pokud se z ní jednou stane má tchyně, budu si muset dávat bacha abych jí nenaštval.

,,Dobře... Dobře, vzdávám se." řekl jsem s úsměvem a rukama nad hlavou na znamení, že se vzdávám. Potom jsem ale zvážněl. ,,Ale budete s Naomi sedět v autě a na slovo poslouchat jinak zůstáváte doma. Rozumíme si?"

,,Rozumím, tedy až na jednu věc. Pokaždé říkáš mě a Naomi, to jsme nějaká jednotná veličina?... Nebo je to náhoda?" tvářila se na to dost nechápavě. Navzdory situaci jsem se usmál.

,, Samozřejmě, přitom jak to mezi vámi jiskří a obě jste civilové, je logické vás brát jako samostatnou jednotku. Navíc ji nechci nechávat samotnou. Je to až příliš podobné tomu co se jí stalo a bude potřebovat psychickou podporu." nemohl jsem si odpustit škádlivé mrknutí. ,,Věřím, že se v tom na tebe můžu spolehnout."

V tu chvíli Hannah zrudla snad až po konečky vlasů.

,,ehm... To.. To není ... Tak to není. Já.. ne" zhluboka se nadechla, aby získala zpět svůj klid než pokračovala. ,,Bille, já chápu, že je teď Naomi ve složité situaci a nechci toho zneužívat. Je zranitelná a já jí ani v nejmenším nechci ublížit."

,,Já vím. Proto ti ani nehodlám bránit ve snaze si jí získat, ona si toho zažila dost. Takže si zaslouží být teď šťastná. Přeju vám to, ale varuji tě, jestli ji zraníš tak si mě nepřej." řekl jsem neutrálně.

,,To samé platí ohledně mého syna." oplatila mi s úsměvem.

,, Beru na vědomí." řekl jsem vážně, ale přesto se na ní usmíval.