~1~

Ráno bylo jako každé jiné a přitom něčím zvláštní. Můj instinkt, který mi několikrát zachránil život, mi říkal, že se něco stane. To mě ovšem nezastavilo v mých plánech na poznání zdejší přírody.

Udělal jsem si kávu a snídani. Po jídle na čerstvém vzduchu jsem se chystal vyrazit. Do batohu přišla voda, svačina, baterka a pár dalších prkotin, bez kterých bych se možná obešel, ale ten pocit napovídá, že se budou hodit. S Lunou po boku mě nohy vedly na pěšinu mezi horami a za necelé tři hodinky jsem byl na mýtině uprostřed hlubokého lesa.

Když jsem se dostatečně pokochal, chtěl jsem Luně dát povel pro návrat, ale zbystřila, jakoby něco zaslechla. I když to obvykle nedělá, vyrazila bez ohledu na mě za stopou, na lov. Jinak azurové nebe náhle zakryly dešťové mraky. I kdybych vyrazil hned, zmokl bych.

Takže jsem si jen frustrovaně povzdech a vyrazil za tím mým blbečkem. Brala to roštím, přes skálu, kořeny a celkově se s tím moc nepárala. Po půl hodině toho nejhoršího terénu, co mě tu potkal, jsem ji konečně uviděl. Ležela na břiše a čumák ji směřoval k vykotlanému stromů. Neskutečně se mi ulevilo a ze srdce mi spadl tak dvou tunový balvan.

,,Tak tady jsi ty pitomečku!" Nemohl jsem si odpustit trochu káravý tón. ,,Co bylo tak důležité, že jsi mě tam kvůli tomu nechala?" Teď ten tón měl i nádech ublíženosti.

Přišel jsem k ní blíž a konečně uviděl, co našla. V patách stromu ležel muž. I přes svůj hodně pošramocený vzhled se na mě šklebil.

,,Původně jsem se domníval, že ten pitomeček byl určen mě ale vaše další věta mě vyvedla z omylu. Myslel jsem, že už mě nikdo nenajde, ale vděčím vašemu psu za to, že vás přivedl. Kempoval jsem nedaleko a při přesunu jsem uklouzl a skončil zde." podíval se na mě, jestli ještě poslouchám a po mém přikývnutí pokračoval. ,,Zkoušel jsem se zvednout, ale noha mi uvízla pod kořenem. Takže čekám na záchranu nebo na medvěda. Bylo to buď a nebo."

Zaměřil jsem se na nohu a pohledem sklouzl ke kotníku pod opravdu mohutným kořenem. Ometl jsem postižené místo, abych zjistil, jestli půjde rukou vysvobodit.

,,To nemá cenu. Už jsem to zkoušel, ale rukou to nejde. A pokud sebou náhodou nemáte sekeru tak musíme zavolat horskou službu a čekat než dorazí s motorovkou." poznamenal.

Tentokrát jsem se šklebil já. Sundal jsem si batoh a začal se přehrabovat v obsahu. Ze začátku koukal nechápavě a to se změnilo v nevěřícný pohled.

,,To mi neříkej ani ze srandy že sebou jen tak nosíš sekeru. Nejsi masový vrah nebo psychopat, že ne?"

Když jsem konečně vyhrabal svůj starý vojenský tomahavk vypadal už trochu vyděšeně. Přetnul jsem kořen, uklidil ho a o kousek poodstoupil. Musel jsem si dát ruku před pusu, aby nebylo tak vidět, že se mu smějí. Vím, je to divné, ale pochopte mě, on má skoro dva metry a je samý sval ale přitom ho vyděsí malá sekyrka. Otočil se na mě a tázavě pozvedl obočí. To už jsem nevydržel, zlomil jsem se v pase a smál se, co mi síly stačily.

,,HA HA HA, moc vtipné. Já jsem tu traumatizovaný a ty na mě vytáhneš sekeru. Jak jsem měl asi reagovat. " bránil se.

Měl pravdu, tohle ode mne nebylo pěkné.

,,Promiň." přikývl a pokusil se postavit, neúspěšně.

,,Pomůžeš mi? " zeptal se mě. Těm hnědým očím se štěněcím pohledem by málo kdo odolal.

Vrátil jsem si batoh na záda a pří klekl jsem k němu. Jednu svou ruku mu posunul pod záda a druhou pod kolena, než si stihl uvědomit, co dělám, vyzvedl jsem si ho do náruče. Je neuvěřitelně lehký na to jak vypadá, ten vykulený pohled a jeho reakce stál za to. Vyjekl a chytil se mě oběma rukama jako by se bál, že ho pustím.

,,CO TO SAKRA DĚLÁŠ?! Okamžitě mě postav na zem. No tak uděláš si kýlu. Polož mě." začínal trochu panikařit. Zasmál jsem se a pískl na Lunu, aby nás následovala.

,,Ale nehysterči, jsi lehký jako peříčko. Teď tě vezmu k sobě do srubu a ošetřím tě, protože nejbližší nemocnice je pod horami." Řekl jsem s úsměvem a svižným krokem vyrazil domů.

,,Nehysterčím, navíc tě nemůžu tolik využívat. Vždyť tě neznám ani nevím, jak se jmenuješ. Mohl bys mě klidně znásilnit a zabít nebo hůře to udělat obráceně." protestoval. Bylo v jeho hlase slyšet, že to nemyslí tak úplně vážně.

,,Opravdu si o mě myslíš, že bych toho byl schopen?" Povyhodil jsem si ho na rukách a zkontroloval Lunu. Jeho obava se mě dotkla. ,,Jsem Bill" Řekl jsem dodatečně.

,,Ne, omlouvám se jestli jsem se tě dotkl. Někdy dřív mluvím, než myslím..... Cože? Promiň, nerozumněl jsem ti cos říkal?" Vypadal neuvěřitelně kajícně a já mu to téměř ihned odpustil.

,,Jmenuju se William ale říkej mi Bille." Úsměv se teď opatrně dotkl i jeho rtů.

,,Těší mě Bille, já se Jmenuju Michael, ale říkej mi Miku." odpověděl mi na oplátku. Michael moc krásné jméno.

,,Dobře Miku a co děláš když nepadáš? Tedy pokud nejsi profesionální marod." Nedalo mi to a musel jsem si rejpnout a on mě jen lehce plácl do hrudi.

,,Pracuji jako hasič, ale teď mám dovolenou. Čím se živíš ty? " zeptal se.

Musel jsem se trochu pousmát, už chápu, proč hasiči patří mezi nejvíc sexy povolaní. Pří té otázce mi zatrnulo, lehce jsem ztuhl a muselo to jít poznat. Protože i jemu zmizel úsměv. Zakroutil jsem hlavou, jakože se nic neděje a řekl mu částečnou pravdu.

,,Byl jsem voják, ale už nejsem a hledám něco jiného. I když zatím moc nespěchám." Zkusil jsem mu palcem přejet po zádech v uklidňujícím gestu a překvapivě to fungovalo. Navíc to naštěstí odvedlo jeho pozornost a on mi nepokládal dodatečné otázky.

Asi jsem to zakřikl, protože v tu chvíli začal takový slejvák, že jsme v okamžiku byly mokrý na kost. Tričko se mi lepilo na kůži a on na tom byl ještě hůř, protože zmokl od hlavy k patě, jak jsem ho nesl. Na druhou stranu to z něj smylo přebytečnou hlínu a odhalilo celou jeho krásu. Asi toho na něj ale dnes bylo moc, protože se mi v náručí lehce klepal. Přitáhl jsem si ho ještě blíže, abych ho mohl svým tělem hřát. Rozhlédl jsem se po okolí a zjistil, že zbývá už jen kousek ke mě.

Přeji příjemné počtení.