Probudil jsem se v pokoji s okny zabedněnými masivními prkny. Těmi sem ale prosvítalo jen chabé světlo. Pokoj byl tedy temný a to nejenom z tohoto důvodu. Všechny stěny pokrývala černá barva, na podlaze ležel černý perský koberec a všude vysely plakáty rockových nebo metalových kapel. Pod zabedněným oknem stál černý stůl a na něm stálá ocelová lampička. Všechny šuplíky měli zámek.

Já ležel na velké posteli s černým povlečení a malým polštářkem ve tvaru lebky. Nad postelí viselo několik poliček. Leželi na nich knihy, CD a různé drobnosti. Hned vedle dveří stála velká skříň z temného dřeva a rýhy na podlaze nasvědčovaly tomu, že byla často přesouvána před dveře.

Nevím, co to způsobilo, ale nemohl jsem se zbavit toho neodbytného pocitu, že takhle nějak vypadal Billův pokoj, když ještě bydlel u otce.

Možná to bylo tím, jak se oblékl na ty nákupy, dokonce vypadal o několik let mladší. To bych mu typoval nejvíc sedmnáct, ale neskutečně to k němu sedělo. Tohle byl přesně on.

I Luna vypadala, že to cítí stejně. Lehla si ke mně na postel a pustila se do postupného rozkousávání provazů, které jsem měl jak na zápěstích, tak na kotnících.

Jsem rád, že je tu se mnou. Ona je důkaz, že tam někde je bývalý voják, který nás hledá. Protože i kdyby nehledal mě, jí bude určitě. Navíc bych se tu sám nejspíš zbláznil a ještě bych tu celou dobu byl svázaný do kozelce.

Venku už byla úplná tma, když mé ruce získaly svobodu. Třel jsem si podrážděné zápěstí a lehl si na záda.

To mi odhalilo další překvapení. Na stropě byly svítící barvou nakreslené hvězdy. A v ničem se to nepodobalo klasickým provedením. Tady bylo opravdu hvězdné nebe se souhvězdími. Nádhera, skutečně to je neuvěřitelné.

V rohu pokoje, přímo pod velkou medvědicí byli tři podpisy. Joshe, Naomi a ten poslední byl od mě neznámé ženy. J. B pod tím bych si obvykle představil může ale ten rukopis byl jasně ženský.

J. B .......

J. B .......

J. B ......

Do háje, jak se jmenovala jeho matka. Určitě jsem to někde musel číst, na střední mi to pořád v občance předhazovaly. Jessica Believ, divné jméno asi proto se jí říkávalo buďto J. B nebo nezlomná. Protože to ona opravdu byla. Alespoň podle těch co jí znaly. Teď mě docela mrzí, že jsem se s ní neměl příležitost setkat osobně. Musela to být skvělá a výjimečná žena. Schválně co by řekla na to, že jsem si začal s jejím synem.

Přijala by mě? Líbil bych se jí? Nebo měla úplně jinou představu o partnerovi svého syna?

Z filosofické chvilky mě vytrhlo dupání, nadávání a řvaní. Byly to spíš útržky až na tu poslední větu.

,,Vy neschopný imbecilní hovada. Říkal jsem vám, že ho dnes chci u sebe. Mám s ním svoje plány, takže hněte vaší línou prdelí a přiveďte mi ho z toho prokletého pokoje. Dnes si užiju." po zádech mi běhal mráz, ale musím rychle jednat, než přijdou. Vyskočil jsem rychle na nohy a přiskočil ke skříní. Byla těžká jak prase ale to se mi teď hodí. Podle jeho příkladů jsem ji přesunul před dveře.

Když zjistili, že to jednoduše nejde. Začaly do dveří kopat a mlátit. Dle dutých ran se nejspíš snažili i vyrazit dveře, ale vše skončilo kvílením a nadáváním na jejich straně. Možná si i vykloubily rameno, co já vím.

Nikdo se sem nedostane. Dokud tam stojí ta skříň tak nemají ani tu nejmenší šanci.

Opět mě zachránil, i když tentokrát nepřímo.

Možná teď budu znít jako nějaká zaláskovaná třináctka ale už mi chybí. Chybí mi jeho úsměv, jeho vůně, hlas i ta klidná přítomnost. Chybí mi jeho čaje, jeho hlas i jeho rty.Chybí mi a hrozně moc, až to i mě samotného děsí.

Zamilovaný blbec se hold nezapře. Zajímalo by mě, jestli na mě myslí? Jestli mu i já chybím.

Musím se vzchopit, takhle se teď chovat nemůžu. Musím vymyslet plán. Sice na mě teď nemůžou, ale já tu nemám vůbec nic mimo ... Začal jsem se rozhlížet po místnosti a zjistil, že se něco změnilo.

Za skříní byli schované ještě jedny dveře. Otevřel jsem je a za nimi se ukrývala koupelna. Byla také v černé barvě. Černé dlažky, stěny, prostorná vana, záchod, umyvadlo i skříňky. Jediné co nebylo černé, byli ozdobné kachlíky a věšáky na ručníky. To bylo s motivem lebek. Černá je očividně jeho barva.

Zkusil jsem otočit kohoutkem a začala téct voda. To znamená, že neumřu na dehydrataci. Dobré vědět. Nad umyvadlem viselo zrcadlo a vedle něj hodiny.

,,Vypadám příšerně." konstatoval jsem stroze. Vlasy rozcuchané do všech stran a obličej samá modřina. Takhle by se mě lekl i ten můj zachránce.

Vrátil jsem se ke skříní a otevřel ji. Čekal jsem, že bude úplně prázdná ale tak to nebylo. Kromě oblečení tu byla schovaná i HiFi věž, počítač a krabice s obsahem, na kterou by se slušelo napsat ,,Mládeži nepřístupno."

Půjčil jsem si oblečení, vykoupal se a lehl si s Lunou v náručí do postele. Cítil jsem se v ní bezpečně, připomínala mi ho. Celý pokoj byl jako on a já za to byl rád.

Dnešek nebyl nejhorší, ale nevím, jak dlouho tu budu ani co mi zítřek chystá. Musím být vyspaný, abych se případně mohl bránit.

A než se zeptáte, ano máma ze mě vychovala psychicky odolného jedince. Jinak bych nemohl dělat svou práci. Už se mi i párkrát stalo, že jsem uvízl v plamenech. To se člověk rychle naučí smrt vnímat jako starou známou. Pak je důležitý udržovat si i ten nejmenší plamínek naděje, protože naděje je někdy to jediný, co nám zbyde.

Naděje a smrt.

Mé osobní strážkyně, mé hlavní jistoty. Každý hasič, každý den, každý zásah tak to prostě je. Kdo chce žít, nezbývá mu než věřit ostatním a doufat do posledního nádechu. Tak to bylo, je a bude.

Z ničeho nic si vzpomněl, jak matce slíbil, že zavolá. Musí mít už strach, jenže on s tím teď nemůže nic udělat. Snad to nějak vyřešily.

,,Dobrou Bille, ať už jsi kdekoli. Snad jsi v pořádku ... Dobrou Luno." pronesl jsem do ticha místnosti a víc se k Luně přitulil.