Slunce už pomalu mizelo za obrysi vzdálených hor a jak ubývalo světla, nebe potemnělo.
Následovalo zahřmění, načež ohromný zářivý blesk protnul oblohu přímo nad její hlavou.
Klisna se vzepjala a nebýt jezdcovi včasné reakce, nejspíše by se vyplašila ještě více.
A jestli teď něco skutečně nepotřebovali,byl to splašený kůň, jenž by upoutal nechtěnou pozornost jejich nepřátel.
Zafoukal lehký vánek.
I skrze husté kaštanové lokny padající až k lopatkám v jakémsi nepovedeném účesu cítila onen ledový chlad na zátylku.
Neklidně se otočila na cestu za sebou.
Vše se zdálo být klidné,ale ona věděla,že to je pouze předehra před nevyhnutelným.
Mimoděk si přitáhla plášť blíže k tělu - nikoli však kvůli chladu -  a přes hlavu přehodila kapuci,aby skryla zářivý měsíční kámen na svém čele.

Jak čarodějka postupovala úzkou cestičkou stále hlouběji a hlouběji do srdce temného hvozdu,rostla i její nervozita.
Opakovaně se pokusila přinutit svého koně k rychlejší jízdě,avšak šedavá klisna vždy jen neklidně pohodila hlavou a rezignovaně si odfrkla,tempo její jezdkyně se jí ani trochu nezamlouvalo.
Čarodějka tiše zaklela - jak může utéct před tak velkým vojskem,když její kůň odmítá spolupracovat?!
Frustrovaně si povzdechla a zavřela oči s myšlenkou si po několika hodinách bdění konečně trochu odpočinout. Ticho kolem však bylo téměř ohlušující,nedovolilo jí ani chvilku klidu a po chvíli začalo způsobovat ukrutnou bolest hlavy - jakoby se okolo ní vyskytovala nějaká silná magie... Čarodějka byla vmžiku při smyslech,ale bodavá bolest na spáncích tím akorát zesílila. Křečovitě sevřela otěže a přitáhla si je k tělu,čímž donutila svou klisnu zastavit. Kůn neprotestoval,ba naopak, již se po všech těch dnech těšil na zasloužený odpočinek.
Kdyby však věděl co je za okamžik čeká,nejspíše by odsud pádil tryskem,až by se mu za kopyty prášilo...

Ozvala se rána tak silná,že se snad až zem otřásla.
V ten okamžik už čarodějka věděla co se děje. Zaryla koni bleskově paty do slabin a ten vystřelil kupředu jako šipka. Křečovitě sevřela otěže,až jí zbělali klubky prstů a navedla koně z cesty rovnou do lesa.
Bylo to jen tak tak, neboť místo kde ještě před chvíli stála náhle zasáhl ohnivý paprsek světla a sežehl veškerou trávu v dosahu dvou metrů.
Čarodějku zasáhl jen zlomek oné magické síly,ale i tak to bylo velmi bolestivé.
A už jen při pomyšlení,že kdyby zaváhala o vteřinu déle,se jí stahovalo hrdlo.

Padla další rána a následoval čísi hodně vzdálený křik.
Čarodějka však tentokrát neváhala a pobídla koně k ještě rychlejšímu tempu.
A klisna,jakoby vycítila že se něco děje,skutečně ještě zrychlila a přímo mistrovskými skoky kličkovala mezi kořeny,křovisky i stromy.
Avšak les se zdál být neúprosný a čím více utíkali,tím více jim kladl překážek do cesty.

Náhle klisna prudce zabrzdila,vyděšeně zařehtala a vzepjala se.
Čarodějka aniž by dostala šanci se vzpamatovat,ztratila rovnováhu a skončila na zemi.
Bolestí zaúpěla,neboť si dost ošklivě narazila záda,ale nebyl čas na odpočinek.
Vyskočila na nohy a vrhla se ke koni.
Avšak když už je dělilo sotva pár centimetrů,vzduch prořízl šíp.
Proletěl těsně před její hlavou,tak blízko,že by snad byla i schopna určit,z čeho je vyroben.

Instinktivně ucouvla několika prudkým kroky dozadu.
Možná štěstím,či to snad bylo přání osudu,ale čarodějka v ten moment unikla jen o vlásek.
Avšak nemusela se ani otáčet,aby věděla co,nebo spíše koho onen šíp zasáhl...
Stále paralizovaná z celého dění se zmohla jen s vypětím všech sil přinutit k jednoduchému kouzlu,jenž by trochu zpomalilo nepřátelské síly.

Další rána a opět jen kousek od ní - její obranné kouzlo bylo příliš slabé.
Avšak tentokráte do útoku bylo vloženo více síly a tak se jeho dutá ozvěna ozývala lesem ještě necelou minutu poté.

Čarodějka již nedokázala zadržet zděšení a z hrdla se jí vydral - byť jen slabý - výkřik.

,, Musíš se vydat za voláním svého osudu..."

Srdce jí tlouklo jako splašené,jak se prodírala hustým podrostem a křovisky. Bolestně sykla když jí jedna z oněch větví šlehla přes tvář a zanechala tam svůj otisk. Ze zoufalství ještě zrychlila,avšak v panice se neustále musela ohlížet za sebe.
Očekávalo to.
Věděla že jednoho dne ji spravedlnost dostihne,věděla že utíkat se nedá věčně.
Avšak... skutečně má takto skončit příběh nejslavnější čarodějky ze Západních moří?
Opravdu právě zde,uprostřed lesa,daleko od její rodné země,přijde její poslední hodina?
Děsila se představy co na ní čeká až přijde konec.
Jaké to asi bude?
A s touto myšlenkou jenž se náhle vydrala na povrch,se náhle zcela zastavila.
Celá léta si připadala jen jako bezbranná kořist...
Jenže najednou tu stála,otočená čele ke svému pronásledovately a s odhodláním hleděla vstříc svému osudu.
Cítila jak se k ní blíží ohromná vlna magie,ale přesto byla klidná a nehnula ani prstem,nepokusila se udělat nic,vůbec nic.

Byli to vteřiny,minuty,či hodiny?

Zvedl se vítr.
Jeho nápor sílil a sílil.
Čarodějka roztáhla ruce - ony bledé ruce které se již dávno neklepali - a nechala vítr aby se dotýkal celého jejího těla,aby do ní proudila jeho moc a síla.
Dovolila aby rozevlál její vlasy,aby jí strhl onen tmavý plášť,jenž jí po dlouhých pět let sloužil jako převlek mezi lidi.
Mlčky stála a nechávala se pohltit tím tichem,které okolo ní panovalo.
Věděla co bude následovat,avšak ona se rozhodla jej přijmout...

...

Jakoby tančila na ostří meče,přičemž každý krok mohl znamenat jistou zkázu...na jedné straně tma a na druhé světlo...stačila jedna jediná chyba,jedno jediné škobrtnutí...
Ale co když každý její krůček byl jen dopředu naplánovaný tah?
Co když bylo vše již rozhodnuto?

,,Najdi dívku z Tier Hillie..."

Ozvalo se ještě,než vše upadlo do spárů temnoty...