Tuivo zaklepal mnohem dříve, než jsem to čekal. Nedokážu to. Nedokážu se vidět s matkou, ne po sedmi letech, ne po tom, co jsem si slíbil, že už se to nikdy nestane. O krok jsem ucouvl. Dveře se otevřely na můj vkus až příliš rychle. Zpanikařil jsem. Díval jsem se na ni po tak dlouhé době a netušil, co cítím. Hněv se střídal s láskou, kterou jsem se snažil léta popřít, ale stále tady byla. Pevně jsem stiskl čelisti k sobě. Toto setkání se nedalo zvládnout. Zkrátka to nešlo.

„Mám pro vás překvapení," usmál se Tuivo a pohlédl na mě. Matka si mě očividně až teď všimla.

„Jyrki," vydechla. Bylo slyšet, jak potlačuje pláč, a ve mně se míchala směsice lítosti a vzteku na to, co dopustila. Přešla ke mně. Skoro se nezměnila, jen jí přibyly vrásky a pár šedivých vlasů a možná byla ještě o něco vyhublejší než předtím. Když jsem odcházel, jedla jen velmi málo, aby se vyhnula problémům, že sní něco, na co by měl případně chuť její manžel a křičel by po ní kvůli tomu, a očividně v tom pokračovala i po jeho odchodu. Pokud vůbec odešel.

Když ke mně natáhla ruce, probral jsem se z přemýšlení. „Ne," vyhrkl jsem. „Nesahej na mě." Neušlo mi, jak se Tuivo nenápadně vzdaluje. Přece mě tady s ní nemohl nechat samotného! Ani Taimi nebyla v dohledu.

„Jsi přece můj syn. Pojď ke mně," přesvědčovala mě tiše, ale tónem, který nepřipouštěl námitky. Přistoupil jsem k ní a krátce jí stiskl paže. Bál jsem se, co by se stalo, kdybych neuposlechl, i když to nebylo oprávněné. Ona by mi nikdy vědomě neublížila. Po chvíli se sama odtáhla a prohlédla si mě od hlavy k patě. Už se slzami v očích se usmála. „Vyrostl jsi." Zavřela za mnou dveře. Tak tak jsem potlačil nával úzkosti.

„To tak dospívající lidi dělají," odsekl jsem jí. Zatvářila se překvapeně, ale bylo mi to jedno. Nehodlal jsem jí nic vyčítat, ale ani se chovat slušně.

„Něco pro tebe mám," prohlásila. Čekal jsem cokoli, ale ona se chovala, jako bychom se nikdy nerozloučili, jako bychom se neviděli jen pár hodin. S tajemným úsměvem přešla ke kuchyňskému stolu a začala se přehrabovat v příruční tašce.

Odkašlal jsem si. „Jak teď vlastně žiješ?"

Krátce na mě pohlédla. „Utekla jsem od Otssiho," zašeptala.

„Proč? Vždyť jsi ho milovala." Nechtěl jsem to říct kousavě, ale nevyšlo to.

„Od té doby, kdy jsem tě kvůli němu ztratila, jsem si začala uvědomovat, že jsi měl ve všem, co jsi o něm říkal, pravdu. Sice za to nemohl, víš, po té autonehodě, ale utrápila bych se, kdybych s ním byla ještě dýl." Spolkl jsem další vlnu výčitek na téma, že já jsem se trápit mohl. Nikam by to nevedlo. Tolikrát jsem si představoval, jak jí všechno vytmavím, až ji znovu potkám, ale když teď stála naproti mně, nemohl jsem. Stále to byla moje matka a i ona si prošla špatnými věcmi.

„Takže jsi ho opustila hned potom, co jsem odešel?"

„Ne. Ještě čtyři roky jsem se k tomu odhodlávala. Už proto, že jsem bez něj neměla peníze. Ale pak mi jedna moje kolegyně v práci sehnala jeden byt. A kromě práce v továrně ještě vypomáhám v jednom obchůdku se suvenýry." Přikývl jsem. Ona se usmála. „Zajímalo by tě, jak jsem tě našla?"

„Popravdě, jo," odvětil jsem. „Hm, chceš kávu nebo něco?"

„Jenom vodu, prosím," kývla k umývadlu. Otočil jsem se k ní zády a začal napouštět dvě sklenice. Zase něco něco v tašce. Měl jsem pár sekund na to, abych přišel na způsob, jakým zareagovat, jestli má pro mě nějaký dárek. Nejspíš čekala, že jí skočím kolem krku. Na to jsem se necítil, ale říct, že o to nestojím, by sice bylo upřímné, ale až příliš kruté. Usmát se a poděkovat? To snad bude stačit, pokud ten úsměv bude dost upřímný. Obrátil jsem se a všechny plány vyšly vniveč.

Držela v ruce zápisník. Můj zápisník se psy. Do očí se mi tlačily slzy. Snažil jsem se je rozmrkat, ale nedařilo se mi to. Když mi ho vtiskla do ruky, byl jsem tak vyvedený z míry, že mi z ní vypadl. Dřepl jsem si, abych ho zvedl. Vzal jsem zápisník do ruky a prohlédl si ho z obou stran. Byl to on. Až poté jsem si povšiml, že je založený kouskem papíru. Otevřel jsem ho na tom místě. Byly tam fotografie spřežení. Mého vysněného psího spřežení. Slzy se už nedaly zadržet. Matně jsem viděl své malé, ale široce roztažené písmo, nepříliš odlišné od toho, jakým jsem psal teď. Dobře jsem si pamatoval, co tam stojí. Tito psi mají přirozené dispozice k tažení sání. Nemusí se tuto dovednost učit, mají ji v krvi. Kromě toho, pokud si psovod pořídí i štěňata, pochytí snadno od dospělých dovednosti nutné pro tažení sání a není pak nutné je učit povely. V současné době dominuje využití psích spřežení zejména pro účely závodu, které jsou oblíbené v Aletasu a Ninaje.

Trhl jsem sebou, když jsem ucítil nějakou ruku na mých zádech. Matka dřepěla vedle mě a soucitně se usmívala. „Takhle jsem tě našla."

„Ale vždyť tam je u víc plemen, k čemu jsou. Mohl jsem, co já vím, chodit na módní přehlídky s takovýma těma malýma smetákama. Když teda pominu, že bych si tam v životě nenalepil jejich fotku. A taky jsem mohl být v Ninaje." Byl jsem vyvedený z míry, takže jsem mluvil nesmysly. Žena vedle mě se pousmála.

„Dovedla mě sem ještě jedna indicie. Podívej se na tu záložku." Vzal jsem jmenovanou věc do ruky a teprve teď si všiml, že je to složitý novinový článek. Hned mi padla do oka fotografie. Byl jsem na ni také. Tenhle konkrétní závod jsem skoro vyhrál. Byl jsem druhý. Pamatoval jsem si jen to, že jsem na sebe byl trochu naštvaný, že už jsem to nedotáhl na první místo, měl bych za to více peněz a můj soupeř do toho vložil všechno, zatímco já jsem měl ještě rezervy. Až když mi pohled sjel k textu, vybavilo se mi ještě, že se mnou chtěl vést rozhovor jeden obzvlášť neodbytný novinář. Rozhovory jsem vždy odmítal, protože by svět neměl cokoli vědět. Neměl by vědět, že do závodění nejsem tak zapálený, jak by si přáli.

Do oka mi padlo mé jméno. S Jyrkim Järvinenem se nám rozhovor udělat nepovedlo. Není však divu, městem koluje mnoho povídaček o tom, proč je tento nadějný závodník odmítá poskytovat. Za nejpravděpodobnější z nich se obecně považuje teorie o tom, že Järvinen je závislý na alkoholu, který se stále nepovedlo při závodech zakázat. Ušklíbl jsem se. Už mi pár lidí něco takového naznačilo, ale nečekal bych, že se to dostane do novin. Přitom jsem skoro nepil. Nevadilo mi, že o mě roznášejí takové klepy, spíše mi to připadalo směšné.

„To, co tam o mně píšou, není pravda," hlesl jsem. Až pak mi došlo, že nemám důvod se před matkou bránit.

„Možná by sis měl najít jiné kamarády." Povytáhl jsem obočí. „Ale na tom nezáleží. Je tam zmíněn i název města, a takhle jsem tě našla." Konečně jsem postavil na roztřesené nohy. Přitiskl jsem si zápisník k hrudi.

„Jak jsi vůbec... myslel jsem, že ho Otssi vyhodil." Ukázal jsem na svůj sešit.

„Vyhodil, ale neroztrhal ho. Šla jsem vynést věci do popelnice těsně předtím, než je odváželi popeláři, a ten sešit schovala. Ale nemohla jsem ti ho pak dát, aby ho u tebe náhodou nenašel. Tak jsem ho schovávala."

„Mohla jsi mi aspoň říct, že ho máš u sebe," zamračil jsem se. Potřeboval jsem z tohoto rozhovoru zmizet.

„To bys ho chtěl zpátky."

„Ale... ty víš, jak jsem se trápil, že..." Mávl jsem nad tím rukou. „Promiň. To už je minulost."

Pohladila mě po vlasech. Musel jsem se ovládat, abych jí neuhnul. „Vrátíš se se mnou domů?"

„Co?!" vydechl jsem.

„Otssi už je pryč. Můžeme být šťastní a..."

Spolkl jsem všechny nadávky. „Už mám vlastní život. Mami..." Šlo vidět, jak ji to oslovení rozveselilo. „Je od tebe hezký, že jsi mě hledala, ale už..." Zmlkl jsem, když vzala můj zápisník a na jednu z volných stran něco načmárala. Telefonní číslo. Změnila ho, nejspíš aby se jí Otssi nemohl dovolat. „Tak jo. Zavolám ti." Bylo mi nepříjemné, že do mého zápisníku psala, ale raději jsem se vůči tomu neohradil.

„Ještě do zítřejšího rána tady zůstanu."

„Já... musím něco zařídit. A nečekej mě, bude to na dlouho." Už jsem s ní nechtěl strávit ani vteřinu. Vyběhl jsem ven. Koutkem oka jsem zaregistroval Taimi, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Vyrazil jsem do uliček města. Snad si moji přátelé mysleli, že jen potřebuju být sám. To sice byla pravda, ale jen částečně. Nechtěl jsem být sám na chvíli. Ani na několik týdnů. Dokonce ani měsíců. Chtěl jsem být sám už navždy, až do konce života. Bylo to zase tady. To nutkání odejít do hor a už nikdy se nevrátit. Tuivo mi to mnohokrát vyvracel s tím, že přece můžu žít do jiného města, začít nový život, byl ochotný mě kvůli tomu ztratit. Vážil jsem si toho, vážil jsem si, že by byl ochotný to udělat, kdyby věděl, že jsem šťastný, ale nešlo to.

Bylo mi naprosto jasné, že jiného tak laskavého člověka, jako je on, už nikdy nepotkám. Ale s lidmi se budu setkávat, bude mě lákat se s nimi skamarádit, jen abych nakonec zjistil, že jsem se znovu zklamal, že mi lidé znovu a znovu ubližují, aniž by sami dělali cokoli špatného. Byla sice pravda, že žít v horách jen z toho, co drsná příroda dá, bude velmi těžké, možná to ani nepřežiju, ale byla to pro mě jediná možnost.

Snažil jsem se, tolik jsem se snažil. Ale minulost mě jako vždy doběhla a já jsem se s ní nedokázal znovu a znovu vypořádávat. Přitiskl jsem k sobě sešit se psy, tu jedinou věc, která mi celé roky dodávala naději, a pak mi ji vzali. A teď tady byla znovu. Měl bych být šťastný, ale já jsem cítil hlavně zmatek. Vždyť jsem se tak pracně vyrovnával s tím, že to Otssi zničil. Konečně mi bylo jasné, jak se cítil Tuivo, když po tom, co se s Taimi navždy rozloučil, zjistil, že je naživu, a že spolu budou trávit nějaký čas. Konečně mi bylo jasné, proč se k ní choval tak dlouho odtažitě a někdy i krutě.

Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Proč mě vůbec zajímalo, jak se cítil člověk, kterého jsem chtěl vymazat ze svého života, stejně jako všechny ostatní? A vůbec, měl bych něco takového udělat? Vždyť tady vždy byl pro mě. Moje myšlenky se praly tak usilovně, až mě z nich rozbolela hlava. Měl přece spoustu kamarádů, mělo by se mu ulevit, že se mě zbaví. Na druhou stranu, viděl jsem, jak moc byl do mě zamilovaný, ať už z jakéhokoli důvodu, a jak moc mě chtěl mít při sobě, i když se snažil tolerovat, že jsem ne vždy měl zájem. Mohl bych mu vůbec něco takového udělat, mohl bych ho opustit? Na druhou stranu, nebyl to zrovna on, kdo mi řekl, že mám všechno dělat hlavně tak, jak chci já? A já jsem teď opravdu cítil, že nastal čas, kdy bylo potřeba všechno opustit. Tiše jsem zaúpěl, až na mě kolemjdoucí překvapeně pohlédl.

Nechtěl jsem žádné lidi, maximálně toho starce. Chtěl jsem do hor. Nikomu na očích, nikomu na doslech, jen já a krásná zasněžená příroda kolem mě. Chtěl jsem splynout s horami, chtěl jsem se stát mrazivým větrem, chtěl jsem se stát sněhovou vločkou a nechat se jen unášet v harmonii se zbytkem světa. Nebyl jsem na život v tomto světě stavený, neuměl jsem v něm existovat, a už nikdy se to nejspíš nenaučím. A kromě toho, Tuivo by si měl najít někoho vyrovnanějšího. Možná raději nějaké děvče, aby neměl problém s tím, že ho ostatní budou odsuzovat. Byl jsem svědkem spousty situací, ze kterých bylo patrné, že se mu líbí ženy, nebo minimálně i ženy. Možná by pro něj ve výsledku bylo lepší, kdybych byl pryč. Potřásl jsem hlavou. Neuměl jsem se z toho labyrintu myšlenek vymotat.

Do očí se mi začaly tlačit slzy. Nechtěl jsem se rozplakat na ulici, ale nešlo to zadržet. Rychle jsem setřel několik prvních kapek rukávem bundy. Jistě by přišly i další, kdybych odněkud nezaslechl své jméno. Zaťal jsem zuby. Proč mě lidi museli znát, proč jsem nemohl být neviditelný? Pokračoval jsem v chůzi a předstíral, že jsem nic neslyšel. Po pár dalších zavoláních mi však došlo, že je to Taimi. Proč tady byla? Šel s ní i Tuivo? Zastavil jsem a ohlédl se. Byla sama, a když uviděla, že jsem na ni zareagoval, rozběhla se ke mně.

„Jyrki," vydechla naléhavě a opřela se dlaněmi o kolena. „Tuivo tě shání."

„Proč? Co se stalo?"

„On se o tebe prostě bojí."

„A to mě teď jako naháníte po městě jenom proto, že jsem chtěl být chvilku sám?" Vědomí, že jim to muselo přidělat starosti, mi nedělalo dobře.

„Vážně jde jen o toto? Vypadal dost vystrašeně." Zaťal jsem pěsti. Tuivo na mě vždy všechno poznal.

„Taimi, upřímně? Ne tak docela."

„Ale nechceš se..."

„Nevím co, ale nechci."

Pohlédla na kostel. „Máme se s ním sejít až za hodinu. Pokud by ti to pomohlo, můžeme si promluvit."

Povzdechl jsem si. „Proč bys to dělala?"

„U všech bohů," zašeptala. „Protože jsme kamarádi. Můžeme se projít? I když možná cestou potkáme Tuiva."

„To nevadí," odvětil jsem. Natáhla ke mně ruku. Druhou rukou jsem k době stále tiskl zápisník. Už jsem ho nikdy nechtěl pustit.

„Jyrki," oslovila mě po pár krocích. „Mně na tobě záleží. Jsi pro mě spolu s Tuivem jako rodina, kterou jsem ztratila."

„Kvůli nám," sklonil jsem hlavu.

Sevřela mi dlaň o něco pevněji. „Ano i ne. Myslím, že už jsem byla příliš daleko, než abych s nimi dokázala být spokojená. I když mi tento svět není bližší, dá se v něm mnohem lépe přežít, i když se s ním neztotožňuješ." Přikývl jsem. To dávalo smysl. „Co jsi tedy chtěl udělat, když jsi sem odešel?"

Zhluboka jsem se nadechl. Pohladila mě po paži. „Vypadnout do hor. Navždycky."

„Sotva ses odtamtud vrátil."

„Já vím. Ale očividně v tomhle světě neumím existovat."

Taimi se zamyslela. „Souvisí to s tvou matkou? Co se stalo?"

„Právěže docela nic. Ona byla milá a všechno, ale... já prostě asi neumím odpustit člověku, který mě hledal a chtěl všechno napravit."

„To chce čas."

„Nemám pocit, že by tady mohl čas pomoct."

„Možná ano." Zavrtěl jsem hlavou. Taimi se náhle zadívala na můj zápisník. V obavách jsem očekával otázku, co to je, ale vyvedla mě z míry. „Tuivo mi o tomto vyprávěl."

Sklopil jsem zrak. „Já vím, že to není normální."

Usmála se. „Ne. Jestli to tam bylo vážně tak hrozné, nejspíš jsi potřeboval někam utéct. A našel sis skvělou možnost, která ti později pomohla získat práci." Překvapeně jsem na ni pohlédl. Nečekal jsem, že to pochopí.

„Vy dva jste ke mně tak hrozně hodní..." zamumlal jsem. „Nevím, jestli je vůbec správný vás opustit."

„Není. Nikdo nedokáže žít dlouhodobě sám. Prosím, Jyrki, neodtahuj se od nás, protože my tě chceme v našich životech."

„Co vám vlastně dávám?"

„Tak to není. Když máš někoho doopravdy rád, tak nezvažuješ, co ti dává za výhody a nevýhody." Odfrkl jsem si. Takže jsem jim nic nedával. Byl jsem pro ně jen přítěž. „Podívej, Tuivo!" zvolala najednou a ukázala před sebe. Když jsem zahlédl známou tvář, pustil jsem Taimi a zrychlil krok. Sotva si mě všiml, vpadl jsem mu do náruče. Pevně mě sevřel.

„Kde jsi byl, ty blbečku?" vyčetl mi, když mě po pár vteřinách pustil.

„Projít se," hlesl jsem.

„To si vykládej vránám na poli, ty ti možná uvěří."

„Já to prostě udělám. Odejdu do hor. Napořád." Tuivo zbledl.

1) Co si myslíte o tom rozhovoru Jyrkiho a Venly?

2) Myslíte si, že Jyrki vážně napořád odejde?

3) Jaký máte názor na ten rozhovor Jyrkiho a Taimi? Zaujalo vás na něm něco?