Seděl jsem u starcovy postele a dával pozor, aby na sebe nezvrátil mísu, ze které upíjel možná trochu chuťově mdlou polévku. Byl sice vzhůru, ale viděl jsem na něm, jak je zesláblý. Pochopil jsem, že se se svým odchodem už smířil a konečně mi to pomalu začínalo docházet. Bylo mi z toho nanic, ale snažil jsem se si ty pocity nepřipouštět.

„Jyrki," oslovil mě se slabým úsměvem. „Pokud bys na mě měl nějakou otázku, tak se klidně ptej. Cítím se dnes dost silný na to, abych ti ji zodpověděl. Měl jsem spoustu otázek, ale v tenhle okamžik jsem je všechny zapomněl.

„Hm... Tuivo říkal, že když... se blíží konec, vaše magie je silnější. Jak to funguje?"

Stařec stále s úsměvem přikývl a loknul si polévky. „Ano. Že brzy odejdu, jsem věděl už dlouho, i proto jsem vám ostatně pomohl. Chtěl jsem udělat ještě jeden dobrý skutek. A ano, kdybych neumíral, nedokázal jsem uvolnit tolik magie, aniž by mi to ublížilo, tudíž bych nedokázal to, co jsem dokázal."

„A neurychlilo to vaši smrt?"

„Možná o pár let, ale stálo mi to za to, Jyrki."

Zhluboka jsem se nadechl. Nebyl jsem si jistý, jestli opravdu udělal správně, ale vypadalo to, že je sám se sebou spokojený. „Můžu se vás zeptat na něco osobního?"

„Jistě, ale ještě předtím bych tě rád o něco požádal, chlapče."

„O co?" zeptal jsem se s obavami, že mu to nebudu moct splnit.

„Tykej mi, prosím. Ty jsi mi nikdy úctu prokazovat nemusel, jsi z jiného světa a myslím, že jsme si rovni."

„To sice jo, ale tak to nefunguje. My prostě vykáme starším nebo... těm, co dokázali víc než my." Raději jsem neřekl, že jsou výše postavení, protože jsem si nebyl jistý, nakolik by to pochopil správně.

„Opravdu?" zajímal se.

„Jo."

„Přesto mi však můžeš tykat. Bude to pro nás oba v této situaci příjemnější." Odmlčel se. „Jmenuji se Lumikki."

Zatajil jsem dech. „Proč tě nikdy nikdo neoznačil jménem? Oni ho neznají? Proč?"

„Jistě máš na mysli Taimi a Tuiva." Přikývl jsem. „Zřejmě jim po mém odchodu ostatní šamané výrazně doporučili, aby mne nepřipomínali."

Zamyslel jsem se. „Že to Taimi dodržela dodnes, se nedivím, ale Tuivo?"

Lumikki se usmál. „Tuivo je všelijaký, ale vědomě by Taimi tak moc neublížil. Musel vědět, že tím by podkopal značnou část toho, co jí ještě zůstalo."

Naklonil jsem hlavu na bok a sledoval ho, jak pije zbytky polévky. Vzal jsem misku a opláchl ji v nádrži na nádobí, abych získal čas. „Tomu nerozumím." Odkašlal jsem si. „Když jsme vyrazili na cestu, Tuivo nám chtěl vyprávět nějakou pohádku. Myslím, že to bylo něco s medvědem." Šaman přikývl. Zřejmě věděl, co mám na mysli. „A Taimi mu vynadala, proč ničí její vzpomínky na něco krásného, asi tím myslela na život v kmeni. Kdyby jí nechtěl ublížit..."

„Myslel to dobře. Jsem si jistý, že ji chtěl naopak potěšit, nemohl tušit, jak Taimi zareaguje. Ne vždy můžeme chování druhých odhadnout, protože občas bývá iracionální." Pokýval jsem hlavou. To znělo pravdivě, alespoň pokud jsem to já mohl posoudit. Chvíli jsme mlčeli a on mě zkoumavě pozoroval. Bylo mi to nepříjemné, ale naštěstí mě napadla ještě jedna věc, která by mě zajímala.

„Tuivo a Taimi při nějakém rozhovoru zmínili, že tě vyhnali z kmene... ne, tohle nepůjde, je hrozně nepřirozený vám tykat..." Lumikki na to chtěl něco říct, ale předběhl jsem ho. „Že vás vyhnali, protože jste zachránil nějakou holku z kmene, se kterým jste válčili."

Povzdechl si. „Ach, ano. Nelituji toho."

„Přestože vás vyhnali?"

„Ano. Protože jakkoli jsou moudří, nechávají se unášet aktuální situací. Jak víš, už se s oním kmenem dávno neválčí. Neuvědomují si pomíjivost dějin a nikdy mě nepřijali nazpět, přestože jsem pomohl nepříteli, který poté už nebyl nepřítelem."

„Jasně, ale... proč jste jí tehdy pomohl?"

„Já jsem jen zastavil krvácení, aby nezemřela. A poté jsem ji jednou tajně navštívil, když mi po poslovi poslala zprávu, ale naši válečníci onoho posla chytili." Oni využívali posly? Mohl se k nám tehdy v Pieni takhle dostat ten dopis?

„Ale... proč?" nechápal jsem. „Jasně, asi jste si uvědomoval, že nebudete válčit věčně, ale přece jenom, musel jste vědět, že s vámi už váš kmen nebude chtít mít nic společnýho."

Povzdechl si. „Popravdě, to jsem netušil. Domníval jsem se, že jsem nedotknutelný, protože jsem z nich měl největší moc. Nicméně jsem si uvědomil, že život v tak úzce provázaném společenství není pro mě."

„Proto jste si asi nenašel jiný kmen. Ale proč jste nežil v nějakém městě? Pieni je..."

„Protože už jsem byl moc starý na to, aby mě přijalo. Zkoušel jsem to. I proto ti rozumím a mluvím tvým jazykem. Ale hory mi byly bližší."

„Muselo vám být smutno."

„Bylo," přiznal. „Přesně proto jsem vám pomáhal. A přesně proto jsem alespoň nechtěl umírat sám." Sevřelo se mi srdce lítostí. „Jsem již unaven. Myslíš, že bych si mohl odpočinout?"

„Samozřejmě," hlesl jsem a chvíli sledoval, jak se připravuje ke spánku. Poté jsem znovu otevřel tu knihu s básničkami, kterou jsem měl v ruce, když tady byl Tuivo. Ne kvůli básničkám samotným. Chyběl mi a každý den jsem vyhlížel, kdy sem přijde, kdy najde způsob, jak to udělat, jak tu se mnou zůstat, jak se zbavit mé matky. Ale on nepřicházel. Tohle už nebylo o tom, že jsem ho potřeboval, aby mi pomohl se mnou samotným. Tohle bylo o lásce, kterou jsem k němu cítil.

Stále jsem určitým způsobem doufal, že náš vztah je opravdu daný hodně intenzivním kamarádstvím. Koneckonců, věděl jsem, že Tuivo se ke mně nechová důvěrně jen kvůli tomu, že mě má rád, ale taky kvůli tomu, že má problém poznat rozdíl mezi tímto a obyčejným přátelstvím. Chtěl jsem věřit, že nás něco dalšího brzy přejde a bude to jako kdysi. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že ta romantická stránka našeho vztahu tam vždy byla, jen jsme si to nechtěli přiznat.

Neměl jsem problém s tím, že někoho přitahoval člověk stejného pohlaví. Respektive, neměl jsem s tím problém u ostatních. Ale připadalo mi, že mi to zrovna neprospěje v tom smyslu, že se tím ještě více distancuju od zbytku společnosti. Zase budu něčím jiný, něčím divný. Někdy mi přišlo, jako bych to snad dělal schválně. Jako bych si to všechno jen namlouval, abych se mohl cítit výjimečně. Někdy mi všichni okolo připadali prázdní a šediví, jako splývající stíny. Ale chtěl jsem patřit mezi ně. Chtěl jsem být pro Tuiva člověk, kterého si zasloužil.

Pořádně jsem nechápal, co se stalo, když tady byl. Zejména jsem nechápal tu situaci v boudě. Nevím, co to do mě vjelo. Měl bych to nechat na něm, jestli se budeme líbat nebo ne, hlavně když mi řekl, že se bojí. Vždyť jsem ještě donedávna ani netušil, jestli ho můžu obejmout. Možná bylo jistější se do ničeho sám nepouštět. Viděl jsem na něm, jak je překvapený, když jsem ho přitiskl ke stěně. Bylo to příliš a bylo to sobecké. Hlavně když jsem ho opustil. Neměl jsem to dělat. Možná právě kvůli tomu se sem tak dlouho nevracel.

Nebylo mi jasné, jak ke mně vůbec může něco cítit. Nepředstíral to, zpětně mi docházelo, v kolika chvílích dávno předtím, než mi přiznal, jakým způsobem mě má rád, se to dalo odhadnout, ale nedávalo mi to smysl. Vždyť jsem mu nic nedával, v ničem jsem mu nepomáhal. Naopak, ještě jsem mu přitěžoval. Nechápal jsem, proč miluje takového člověka a nenajde si někoho, kdo byl více jako on. Někoho vyrovnaného a plného naděje a života. Někoho, kdo není rozbitý na milion kousků.

Ušklíbl jsem se, když jsem si vzpomněl, že sem přijel jen proto, aby mi neublížil příchod mojí matky. Nemusel to dělat. Mohl tu přijít rovnou s ní, nebo alespoň nedat na moje prosby a dovést ji sem hned dalšího dne. Varoval mě jen proto, že věděl, že mi to ublíží, protože mi ubližovalo všechno. Možná bych vůbec neměl existovat.

Zarazil jsem se. Takových myšlenek už bylo ažaž. Tuivo mi kdysi říkal, že mám vždy zvážit všechny možnosti, i kdyby byly sebešílenější. I proto jsem skončil tady v téhle chatě. Poslechl jsem nutkání dostat se někam od všech lidí. Kromě sebelitování se mě však napadla jen jedna možnost, a ta byla bláznivá až příliš. Dokázat Tuivovi, že nejsem zase tak neschopný. Promluvit si s moji matkou.

Byl to špatný nápad. Ale potřeboval jsem, aby ocenil, že jsem udělal nějaký důležitý krok. A hlavně, jestli ji sem nakonec dovede, bude to mnohem horší, než když ten rozhovor proběhne v Aletasu, protože tohle bylo moje útočiště, tady jsem ji nechtěl. Navíc sem budu moct dovést Tuiva a možná i Taimi, pokud bude chtít, protože i když jsem tu zřejmě více chtěl být jen s ním, nechtěl jsem ji v Aletasu nechávat samotnou, a navíc mi taky chyběla. Podíval jsem se na starce. Sice ho opustím, ale nezabere to o mnoho více času než delší projížďka. Bylo rozhodnuto. Možná to bylo bláznivé a ukvapené, ale jinak než spontánně bych se k tomu neodhodlal. Udělám to. Promluvím si s ní.

1) Myslíte si, že Jyrki si s Venlou vážně promluví? Jak ten rozhovor dopadne?

2) Co si myslíte o těch informacích, které zmínil šaman?

3) Jak vnímáte Jyrkiho úvahy a myšlenky? Jsou pro vás ty pasáže zajímavé?