„Pojď ke mně," pobídl mě, když jsme dorazili k chatě a vysvobodil jsem psy, aby si mohli zalézt do boudy. Byl jsem sice stále naštvaný za ten důvod, pro který se sem vypravil, ale nechtěl jsem ho odmítnout. Přešel jsem k němu a nechal se obejmout. Zavřel jsem oči. Nebylo mi příliš dobře, ale v jeho náruči se všechny starosti rozplývaly. Nečekal jsem ale, že mě bude držet tak dlouho. Postupně se do mé mysli vrátily i znepokojující myšlenky.

Bylo pro mě příliš neuvěřitelné, že by se máma tolik snažila, jenom aby mě našla. Byl jsem si jistý, že mě minimálně bude přemlouvat, abych se s ní pravidelně vídal. Kdo ví, jestli je Otssi vůbec doopravdy pryč. Ona byla schopná mi v tomto zalhat a neříct mi to, až dokud ho sám neuvidím u ní doma. Ostatně, nebylo by to poprvé, co něco takového udělala. A i kdyby ho opravdu nějakým zázrakem opustila, za co bych ji ještě měl mít rád? Ano, vychovala mě, postarala se o mě, za což jsem jí byl svým způsobem vděčný, ale teď už jsem byl dospělý a nemělo pro mě smysl jí to oplácet celý život za cenu zničení duševního zdraví.

„Přemýšlíš nad něčím?" vytrhl mě z úvah Tuivův hlas.

„Co? Proč?"

„Protože jsem se tě ptal, jestli už náhodou nechceš jít dovnitř. Dvakrát." Ve tváři měl ten svůj starostlivý výraz.

„Jo, jasně," ušklíbl jsem se. „Promiň. Přemýšlím nad matkou."

„Nechtěl jsem tě tomu vystavit."

„Proč jsi ji vlastně neposlal pryč?" zajímal jsem se.

Tuivo si povzdechl. „Taimi ji pozvala. A já už jsem pak nevěděl, jak se jí zbavit a... asi mi jí bylo trochu líto. A taky... Taimi říkala, že tě pořád jenom chráním, ale stejně tě nemůžu ochránit před celým světem."

Položil jsem mu ruku na rameno. „Já vím, že nemůžeš. Ale to, co pro mě děláš, je víc než dost."

Zavrtěl hlavou. „To je jedno. Prostě mě ukecala. Myslím Taimi."

„Ona tebe?" usmál jsem se. „Tomu nevěřím."

„Na některých věcech, co říká, něco je."

Protočil jsem oči. „No konečně ti to došlo, ale tohle nebude ten případ. Já se s ní prostě nemůžu vidět. Netvrdím, že bych neměl být víc vyrovnaný s tím, co se stalo, ale tohle mě hodí na úplný začátek." Viděl jsem, jak Tuivo intenzivně přemýšlí. „To, že přestaneš být tak tvrdohlavej, neznamená, že mají všichni ve všem pravdu. Nemůžeš prostě sklouznout do druhýho extrému a přebírat názory. A ještě k tomu Taimiiny. Nic proti ní, ale oba víme, jak přemýšlí"

„Hm, zamumlal. Obrátil jsem se k němu a usmál se.

„Prostě ne. Sem ji nepřivedeš, ok?"

Tuivo se zamračil. „Neudělám to, když takhle moc nechceš, ale možná by ses nad tím mohl aspoň zamyslet." Zaťal jsem ruce v pěst. Myslel to dobře, nechtěl jsem se na něj obořit, ale doufal jsem, že on to pochopí. „Víš, možná by ti to fakt pomohlo, to prostě předem nemůžeš vědět. A kdyby ti to náhodou ublížilo, byl bych tu pro tebe."

„Nemůžeš vyřešit všechny moje pocity," namítl jsem. „To je v pohodě. Jenom ji prostě nechci vidět."

„No, tak v tom případě doufej, že bude dneska sněžit."

„Cože?"

„Protože Taimi tu prostě tvoji matku dovede. Ale jediný způsob, jak by to mohla dokázat, je, že bude sledovat stopu po skútru." Zamračil jsem se.

„A to jí to nemůžeš prostě vymluvit?"

„Myslíš, že jsem to nezkoušel?"

„Tak... tak budeme doufat, že bude sněžit," hlesl jsem. „A když bude... zůstaneš tu se mnou? Vlastně i když nebude."

„Myslel jsem, že chceš být sám."

„To už stejně nejsem. A o toho šamana se asi sám postarat nedokážu." Viděl jsem v jeho očích zklamání. Bylo mi jasné, jakou odpověď čekal. A já jsem mu jí mohl poskytnout, protože to nebyla lež. „A taky jsem ti už říkal, žes mi chyběl. Za pár týdnů bych se za normálních okolností stejně vrátil. Tak zůstaneš?"

„Já nevím. Slíbil jsem, že vrátím večer ten skútr."

„Aha." Snažil jsem se potlačit zklamání. Došlo mi, že ať si vypůjčí jakýkoli dopravní prostředek, tak ho bude muset v dohledné době vrátit. A sáně jsem mu půjčit nemohl, neměl na ně jak naložit skútr. Snad jen kdybych já vedl spřežení a on jel na skútru, který bychom pak v Aletasu odložili, ale nechtěl jsem tady starce nechávat tak dlouho samotného. Měl jsem to riskovat? Vždyť už jsem riskoval tou projížďkou. Ale co když se mu za tu dobu přitíží? Na druhou stranu, mohlo se mu přitížit kdykoli a psi se občas vyběhat potřebovali. Měl bych? A nebylo to příliš komplikované?

„Ale do večera tu zůstanu," přerušil proud myšlenek Tuivo. Doufal jsem, že se do té doby rozhodnu. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Následoval jsem ho. On si však nesedl na židli a nezavedl nějakou konverzaci o běžných věcech, jak jsem čekal, ale podřepl si k lůžku a vzal starce za vrásčitou ruku. K mému překvapení otevřel oči a slabě se usmál.

„Tuivo," oslovil ho. Oči se starci na pár okamžiků projasnily. Tuivo ke mně dřepěl zády, ale všiml jsem si, jak svěsil hlavu. „Ne, ne, neplač. Já jsem se smrtí smířený. Jen jsem nechtěl umírat sám."

„Možná vás vidím naposledy," hlesl. Přišlo mi nepatřičné přihlížet jejich rozhovoru, ale ven už se mi znovu nechtělo, takže jsem alespoň předstíral, že čtu jednu z knih, které jsem si sem donesl.

„Ty zde nezůstaneš?"

„Mám půjčený skútr," odvětil. „To je... něco jako auto, o kterém jsem vám vyprávěl kdysi, ale trochu jinak."

„Jak to funguje?" Tuivo se mu snažil srozumitelně vysvětlit. Nenaslouchal jsem obsahu jeho slov, to jsem ani nemohl, protože plynule přešel do udgunštiny, ale líbilo se mi nechat se unášet melodií jeho hlasu, jak stoupal a zase klesal. Měl jsem jeho hlas rád. Nebyl jsem jediný, dokázal si jím podmanit spoustu lidí, ale málokomu jím říkal tak důvěrné věci jako mně. Očima jsem sledoval knihu, ale spíše jsem vnímal jeho.

Tuivo následně přešel ke mně. Posadil se vedle a poklepal na obálku knihy. „Kir-ja," vyslovil co nejsrozumitelněji. Až po chvíli mi došlo, že pojmenoval předmět, který jsem držel.

„Kirja?" zopakoval jsem.

„Jo, akorát to r je výraznější. Rrr," zapředl. Zasmál jsem se. „Používáme některý stejný jména jako v celým státě. Ale víc se používají jména spjatá s přírodou, třeba tähti znamená hvězda. Tvoje jméno se zrovna u nás nepoužívá, ale kdyby jo, tak by se to vyslovovalo spíš jako Jyrrrki Järrrvinen. Ale vy to prostě vyslovujte hrozně divně, tak... Nevýrazně a protahujete samohlásky."

„Zajímavý," kývl jsem. „Jak to, že používáte stejný jména?"

„Tak... Ty kmeny jsou vlastně pozůstatek obyvatel, kteří kdysi žili v celý týhle oblasti." Vykulil jsem oči. „Než přišli přistěhovalci. Takže kdysi byly se zbytkem světa v mnohém větším kontaktu. Co vlastně čteš? A... odkdy vlastně zrovna ty čteš něco normálního?"

„Myslíš beletrii," zazubil jsem se. „Čtu jenom tady. Občas je tu nuda. Ale tohle jsou zrovna jenom nějaký básničky. O přírodě, o lásce a tak. O tom, o čem píše každej druhej, kdo umí dát dohromady srozumitelný verš."

„A co ty? Psals někdy básničky?"

Pohlédl jsem na něj. „Proč se na to ptáš?"

„Tak psal?"

„Zkoušel jsem to, když mi bylo hodně blbě. Ale číst bych to po sobě nechtěl. A už je ani nemám." Tuivo se pousmál. „Proč se ptáš?"

„Nemůžu si povídat se svým kamarádem?"

„Takže sis to rozmyslel?" zaváhal jsem nad tím označením.

„Co? Ne, ne, jenom... si na to nemůžu zvyknout. I když, když jsme u toho, asi bys měl vědět, že jsem udělal tak trochu velkou blbost."

Protočil jsem oči. „Co jsi udělal?"

„Řekl tvý máme, co mezi náma je."

„Co? Proč? Myslel jsem..." Vyděsilo mě to. Teď už jsem ji nesměl vůbec vidět.

„Je to moc velký problém? Myslíš, že... že jí to vadí?"

Zhluboka jsem se nadechl. Snažil jsem se na něj nezlobit. „To právě nevím. Ale její manžel," nedokázal jsem vyslovit jeho jméno. „Mi často nadával do buzerantů a... víš jak, když jsem se třeba kamarádil s nějakým klukem..."

„Proto jsi skoro nikdy neměl kamarády?"

„Nechci to svádět úplně jenom na to, ale jo, taky to v tom hrálo roli. Když mi byl někdo blízkej, říkal mi tohle. Protože když jsem si našel kamarádku, tak nás zase automaticky bral za pár, a to mi bylo nepříjemný."

„No doprdele."

„Asi tak," ušklíbl jsem se. Stařec měl zavřené oči, ale byl jsem si jistý, že nás poslouchá. Nějak mi na tom ale nezáleželo. „Prostě nevím, jestli tím naočkoval i mámu nebo ne."

„Třeba ani on nemá k tomu tak špatný postoj, jenom tě potřeboval urazit."

Mávl jsem nad tím rukou. „To je už asi jedno."

„No, ale každopádně se o to víc divím, že chceš se mou být, když ti vykládal tohle."

Ušklíbl jsem se. „Není to jednoduchý."

„O to víc si toho vážím." Naklonil se ke mně, ale v této chvíli to nešlo. Ne, když jsem myslel na všechny ty výsměšné řeči. Sklopil jsem hlavu. „Hej, v pohodě?"

„Jo," vydechl jsem.

„Proč jsi mi říkal, že jsi s tím v pohodě, když nejsi?"

„Ale jsem," odmítl jsem jeho obavy. „Jsem v pohodě, aspoň většinu času."

„Tak fajn," pokrčil rameny.

„Teď mám otázku já. Proč si jí něco takovýho sakra říkal?"

Tuivo na mě krátce pohlédl. Chtěl se na něj zlobit, ale on byl na sebe zjevně naštvaný ažaž. „Protože jsem sobeckej a chtěl jsem ji asi... šokovat. Omlouvám se, Jyrki."

„No, to se ti dost možná povedlo," ušklíbl jsem se. „Už na ni nechci myslet."

„Jak myslíš. Co jsi včera snědl?" Sklousl jsem si spodní ret. Myslel to dobře, zajímal se, jestli jím vyváženě, ale vybral si na tu otázku špatný čas.

„Včera jsem toho moc nesnědl. Nešlo to."

„Jyrki..."

„Já vím. Fakt jsem se snažil."

Zvedl se. „Něco ti uvařím." Vděčně jsem se na něj usmál.

1)  Myslíte si, že by Taimi byla schopná k němu Venlu přivést?

2) Jaký máte názor na celý ten rozhovor mezi Jyrkim a Tuivem? Zaujala vás nějaká informace?

3) Jak vnímáte střídání pohledů? Bojím se, že je to matoucí, když teď jsou oba v mužském rodě, a kluci se navíc vyjadřují dost podobně, tak bych chtěla vědět, jestli se v tom orientujete.