S obavami jsem zadržel Taimi, když vstala z deky, na které spala, nejspíš aby si odskočila na toaletu. Já už jsem pár hodin nemohl spát. Trochu vyděšeně na mě pohlédla. Naznačil jsem jí, aby se mnou šla do kuchyně. Vydala se za mnou. Opřel jsem se o parapet. Venku hustě sněžilo.

„Co se stalo?" zeptala se.

„Taimi, já... jsem hodně přemýšlel. O Venle."

„Tuivo, ona není zlá, chce jen vidět svého syna. Jistěže možná udělala pár chyb, ale..."

„Tohle řešit nechci. A už vůbec ne uprostřed noci," zastavil jsem ji. „Jde o to, že... že si neumím představit, jak by Jyrki mohl zvládnout setkání s ní."

„Moc se o něj staráš. Již jsme o tom mluvili."

„Sakra, Taimi," protočil jsem oči. Nechtěl jsem se s ní dohadovat, protože jsem po ní něco potřeboval. „Tohle je možná obecně pravda, ale..." Povzdechl jsem si. „Ty víš, že není v pohodě. Tohle ho zničí. Každopádně mě ale napadlo, jak se tomu aspoň trochu vyhnout. Ale potřeboval bych tě k tomu."

„O co jde?"

„Byla bys ochotná s Venlou strávit celý den sama?"

Taimi se zamračila. „Cože? Proč?"

„Protože bych si o tom s Jyrkim nejprv rád promluvil. Jeden den snad bude stačit, mám kamaráda, který mi půjčí rychlej skútr. Myslím Joniho, jestli si na něho ještě pamatuješ." Pokrčila rameny. „Venle řeknu, že mám prostě nějaké povinnosti v práci. Ale vím, že pro tebe nebude lehký s ní být beze mě. Napadlo mě, že bych se domluvil s pár lidmi a oni vás vzali na prohlídku města, jakože jsi moje kamarádka a ona nějaká tvoje příbuzná z druhého kolene, to ještě domyslím..."

„Co je příbuzná z... kolene?"

„Bohové, to je teď jedno. Prostě, byla bys schopná být s pár lidma plus s ní beze mě? Nebo by teda pro tebe bylo lepší být jenom s ní?" Zdálo se, že jsem ji zaskočil.

„Ty prostě potřebuješ získat jeden den, abys Jyrkiho nějak... obeznámil s tím, že přijde, chápu to správně?"

„Spíš aby se dal dost psychicky dohromady na to, aby mu to tolik neublížilo."

„Děláš z ní bestii."

„Z koho? Z Venly?"

Přikývla. „Přemýšlej. Když tam přijdeš s tím, že víš, že chtěl být sám, ale zítra mu tam přivedeš matku, kterou zřejmě nechce vidět, a strávíš s ním celý den, přestože o tebe teď nestojí?"

„Ale když ji tam přivedu rovnou, tak ho to zničí. Víš co, Taimi, došlo mi, že tě vlastně nepotřebuju. Doufám, že jí to nebude vadit, ale pošlu jí s těma kamarádama. Ty si dělej, co chceš." Nechápal jsem, že mi to nedošlo dříve. Mohl jsem si to všechno ušetřit.

„Nemyslím si, že děláš správnou věc," zavolala za mnou, ale ignoroval jsem ji. Znovu jsem se uložil do postele, ale spal jsem neklidně. Věděl jsem, že toho budu litovat, čekal mě náročný den, ale nešlo to. Hned, jak Venla vstala, což bylo k mému údivu hned za úsvitu, jsem ji následoval zase do  kuchyně. Taimi už tam stála a připravovala něco ke snídani, ale u ní mě to nepřekvapovalo. Odkašlal jsem si. Venla po mě vrhla nevraživý pohled. Bylo mi jasné, že ani ona mě nemá v lásce.

„Včera mi to nedošlo, ale musím něco zařídit v práci. Ale jestli chcete, můžu se domluvit s kamarádama, aby vám ukázali Aletaso."

Tvářila se překvapeně, ale poté se zdvořile usmála. „Tak... tak dobře."

„Já tady zůstávám," překvapila mě Taimi. „Pokud byste chtěla, můžete tu také zkrátka zůstat," pohlédla na mě. Došlo mi, že se ptá, jestli mi nevadí, že bude v mém domě. Přikývl jsem. „Se mnou, ale upozorňuji, že nejsem nejlepší společnost. Budete se zřejmě nudit."

„To je v pořádku," odpověděla a zjevně se jí ulevilo. „Pokud bych mohla, zůstala bych tady."

„Fajn," pokrčil jsem rameny.

Sbalil jsem si to nejnutnější a vyrazil k Jonimu, o kterém jsem věděl, že se zhruba v tenhle čas bude chystat do práce. Cestou přes město mě však napadla zvláštní myšlenka. Co když Taimi tehdy, když mi vyčítala, že se s lidmi kamarádím jen proto, abych je mohl využít, měla v něčem pravdu? Joni mi sice byl sympatický a rád jsem s nim probíral všechno možné, ale kdybych si čas od času od něj nemohl něco půjčit, vydrželo by naše kamarádství? Možná ano, možná ne. Možná jsem byl přece jen příliš vypočítavý.

Pohlédl jsem na světlající nebe. Možná bych to měl napravit. Bylo mi jasné, že tomu nemůžu obětovat svůj život, jinak budu znovu nešťastný, ale možná bych měl dělat více věci nezištně. Dneska jsem před sebou měl jiný úkol, ale slíbil jsem si, že to alespoň zkusím. Že si zkusím lidí kolem sebe více vnímat a hlavně s nimi být častěji. S tímto slibem jsem zazvonil na dveře a nervózně čekal. Joni otevřel a zachmuřil se.

„Víš, že jdu do práce. Jako každý den."

„Já vím," hlesl jsem. „Půjčíš mi skútr, prosím tě? Vrátím ti ho snad večer."

„Vezmi si ho," pokrčil rameny, sebral klíče od garáže z věšáku a hodil je po mě. Taktak jsem je chytil. Poté dveře zase zavřel. Nejspíš bych na jeho místě udělal to samé, ale bylo to správné? Samozřejmě že se mnou nemohl povídat kdovíjak dlouho a na zbytečné řeči si ani jeden z nás nepotrpěl. Ale došlo mi, že když jsem se zachoval podobně, mohlo se to některých lidí dotknout. Ano, soustředil jsem se na to, co cítil Jyrki, a nejspíš to bylo pochopitelné, když jsme k sobě měli tak blízko, ale možná bych se měl více starat i o ostatní. Ale ne dnes.

Nechal jsem skútr sjet z lyžin, na kterých stál v garáži. Naštěstí tady ještě bylo trochu sněhu, takže jsem mohl hned vyjet. Zkontroloval jsem stav paliva a usoudil, že budu muset ještě natankovat. Sice jsem s sebou měl celý kanystr, ale nechtěl jsem ho Jonimu vyprázdnit. Nastartoval jsem, cestou se ještě stavil na čerpací stanici, a poté pospíchal do hor.

Čím více jsem se blížil k Jyrkiho chatě, tím více mě pohlcovala směsice obav a radosti. Chtěl jsem ho znovu vidět, ale zároveň mi bylo jasné, že o mě nestojí. Když jsem se ocitl před dveřmi, bylo potřeba se zhluboka nadechnout, abych se odvážil zaklepat. Nicméně mu muselo být jasné, že jsem to já, psi se rozštěkali a nahrnuli se ke mně, aby mě pozdravili. Ani jsem neměl příležitost působit seriózně, když se na mě sesypali. Jyrki otevřel dveře. Tvářil se dost překvapeně, ale na tváři mu pohrával i drobný úsměv. Více jsem neměl šanci si ho prohlédnout, protože jsem měl před očima jen psí hlavu. Povalili mě na zem.

„Vole, odvolej někam ty monstra," zaúpěl jsem a dostal obrovskou psí pusu přímo na tvář. Znechuceně jsem si ji otřel.

„Když ona je sranda vás sledovat," namítl.

„Dělej!" zavrčel jsem, nicméně pobaveným tónem. Jyrki si povzdechl.

„Ke mně, smečko," přikázal. Pohladil jsem Yskiho, který jako jediný neuposlechl, a nakonec se i ten uklidnil. Zvedl jsem se ze země. Jyrki váhavě udělal několik kroků ke mně a začal mě oprašovat.

„Co tady vůbec děláš?" zeptal se mě.

„Víš, že bych tě normálně neotravoval. Ale udělal jsem takovou blbost a přijel jsem tě varovat před něčím, co se stane zítra."

Protočil oči. „Ale ne."

„Co je?"

Sklopil pohled. „Víš, trochu se to zkomplikovalo. Tak úplně tady nejsem sám. Zase přišel ten šaman."

„Vždyť říkal..."

„Jo, já vím. Ale dostal jsem od něj poslední věštbu. A asi se týkala tohohle. Mohl jsi to prý zastavit, ale když jsi tady, tak jsi to asi neudělal."

„Promiň," ušklíbl jsem se. „Co ti vlastně vyvěštil?"

„Nic konkrétního, jen že se stane něco, co se mi nebude líbit, ale neměl bych od toho utíkat," pokrčil rameny.

„Jo. Tak to bude ono. Můžeme si o tom promluvit uvnitř?"

„Hm, a nemůžeme se radši projet? Myslím spřežením, stejně se potřebují proběhnout. Ona je totiž tak trochu potíž v tom, že vevnitř je ten šaman."

„Cože?" zarazil jsem se. „Nezapletl ses doufám do ničeho."

„Ne. Já ti to vysvětlím. Jenom... počkej chvilku, zajdu se podívat, jestli je v pohodě."

„Je to šaman. Jasně že je..."

„Vysvětlím ti to," zopakoval a vklouzl dovnitř. Trpělivě jsem čekal. Byl jsem rád, že se Jyrki nenaštval nebo mě hned neposlal do háje, ale vůbec mi nedocházelo, co se tady děje. Když ale vyšel ven, všechny starosti se alespoň na malý okamžik rozplynuly. Usmál se a pevně mě objal. Oplatil jsem mu to.

„Chyběls mi," zašeptal. Nedokázal jsem mu na to odpovědět, překvapilo mě to. Nenapadlo mě, že by se to mohlo stát, když chtěl být sám. Mlčky jsme přichystali sáně i spřežení a vyrazili na projížďku. Bylo to na okamžik jako tehdy na cestě za šamany.

„Tak začni," pobídl jsem po pár minutách Jyrkiho, protože mi bylo jasné, že po tom, co mu oznámím já, už z něj nedostanu kloudné slovo. Zhluboka se nadechl.

„Prý umírá. Ještě mi to pořádně neobjasnil, ale... přišel s tím, že nechce umírat sám, protože v kmeni byl zvyklý na společnost a že dál než k mojí chatě se nebyl schopný dostat."

„Nemůže umřít. Vždyť..."

„To jsem si myslel taky," přerušil mě. „Ale... je hrozně slabý, sice pořád používá magii a snaží se koukat do budoucnosti, ale taky pořád spí..."

„Tohle není propojený," vysvětlil jsem. „Teda, je, ale když je člověk s tímhle nadáním blízko smrti, tak je naopak jeho moc silnější a může ji neomezeně používat. Možná proto nám mohl tolik pomáhat, a kontaktovat Taimi tehdy dokonce v myšlenkách a tak."

„To by dávalo smysl," hlesl. „Jak ji vůbec získávají?"

„Zasvěcovací rituál. Čerpají magii z... Uh, oni tomu říkají světla božských duší, ale myslím, že ji prostě nějak přijímají z vesmíru. Já nevím, kdybych je neviděl čarovat, tak bych to považoval za blábol, ale odněkud tu moc brát musí. Možná že bohové fakt existujou a já jsem tady ten idiot, co si to odmítá připustit."

„Já... Nějak nevím, co na to říct." Vypadalo to, že ho ty informace vážně rozhodly. Co čekal, když se ptal?

„Blbý každopádně je, že musíš mít ty správné rodiče nebo dokázat fakt něco velkého, aby ti ukázali, jak se to dělá. Moc o tom upřímně nevím. Ale... je tu ještě ta věc, kvůli které jsem přijel."

„A to je?"

Sevřel jsem jeho dlaň. „Jyrki, tvoje matka..." Všiml jsem si, jak se napjal. „Ona tě hledala. A nějak se jí povedlo přijít na to, že se pohybuješ v Aletasu."

„Co?!" vyhrkl. „Ale jak? A hlavně... proč?!"

„Prý už není s Otssim."

„Ale to už je jedno," prskl. Zastavil spřežení. „To je jedno, chápeš? Už je pozdě. Nechci ji nikdy vidět. Po tom všem..."

„Ona toho asi lituje. Já nevím. Taky ji nesnáším za to, co ti udělala. Problém je v tom, že jsem ji tak nějak slíbil, že ji za tebou přivedu."

„Tuivo!"

„Já vím! Jsem blbej, nechal jsem se přesvědčit od Taimi. A vlastně... jsem tě přišel varovat. Zítra ji přivedu."

„Ne, to neuděláš. Prosím tě." Zatvářil se tak vyděšeně, že jsem musel přehodnotit všechno, s čím jsem tady přijel.

Pohladil jsem ho po tváři, přestože to přes rukavici nemohl cítit. Vztekle moji ruku odstrčil. „Jyrki, už je to sedm let. Alespoň si s ní zkus promluvit."

„Nečekal bych od tebe, že mi něco takového uděláš. Dobře víš, co způsobila."

„Já vím," hlesl jsem. „Ale nemusíš se s ní usmířit. Jenom si myslím, že by ti prospělo se s ní ještě jednou vidět, abys pochopil, proč dělala to, co dělala, nebo..."

„Jdi do prdele," odvětil a po tváři mu začaly stékat slzy.

„Myslel jsem, že by ti to pomohlo vyrovnat se s tím vším, co se stalo."

„Dej mi pokoj. Zavezu tě k chatě. A vypadneš odsud." Zabolelo mě to, ale snažil jsem se nedat na sobě něco znát.

„Jyrki, mám na tebe celý zbytek dne."

„Jenže já o to nestojím. A moji matku sem nedovedeš, a pokud jo, tak vám stejně neotevřu." Pobídl nedočkavé spřežení. Nenapadalo mě vůbec žádné řešení téhle situace.

1) Tuivo a Jyrki se znovu setkali, i když pravda, že jen po malé chvíli. Jak jejich setkání vnímáte?

2) Co byste dělali na Tuivově místě s tou věcí ohledně Venly?

3) Jak vnímáte Tuivovu snahu nebýt sobeckým?

4) Jak zatím v tomhle díle vnímáte postavy?